Národní park Šumava je územím, které stálo až prakticky do novověku mimo sídelní krajiny, a bylo tvořeno neprostupnými horskými lesy, protkanými pouze obchodními stezkami s odlesněnými enklávami strážních bodů a ojedinělých starších důlních středisek.
Celkový charakter krajiny byl tedy utvářen pouze přírodními procesy.
Jakmile v posledních staletích krajinu postupně osídloval člověk, začal být její obraz utvářen interakcí přírodních procesů a lidských činností.
S postupným vývojem osídlování a využívání území se tak měnila i tvář šumavské krajiny.
Využívání území tak zcela zásadně formuje jeho ráz.
Zjednodušeně můžeme vývoj krajiny rozčlenit do několika fází.
V první etapě, v době pralesní (holocén – 10. st.), území národního parku nebylo osídleno, nebo bylo osídleno jen ojediněle, a pokrývala je pouze přírodní společenstva.
V další etapě, v období středověku (10. -17. st.), se rozvíjí mezinárodní obchod na šumavských stezkách. Při soumarských stezkách vznikají sídla se zemědělským zázemím. Je to také období intenzivního rýžování a těžby zlata a rud. Pozůstatkem rýžování jsou četné sejpy v nivách toků, po dolování zůstala v krajině řada důlních děl (štol, šachet, pinek).
S rozvojem sklářství a železářství nastupuje další etapa osídlování dnešního území NP (17. – 19. st.). Tyto energeticky náročné technologie vyžadovaly velké objemy palivového dřeva, a to co nejblíže od místa výroby. Toho byly v nedotčených pralesních porostech obrovské zásoby. Kolem sklářských hutí vyrůstaly domy dělníků obklopené malou plužinou (plužina = zemědělské zázemí obce). Tyto se staly základem prvních vsí. Rozvoj sklářství s sebou přinesl kolonizační vlnu německých osadníků z Bavorska a Rakous. Až v této době na území dnešního NP docházelo k výrazným změnám způsobených člověkem. Na rozsáhlých plochách vyklučených lesů vznikaly zemědělské pozemky a bylo založeno množství sklářských a později i dřevorubeckých vsí – základ dnešního sekundárního bezlesí.
Koncem 18. a především v 19. století došlo k vyvrcholení intenzivní kolonizační činnosti a stabilizaci sídelní struktury. Hlavním zdrojem obživy se stala těžba a zpracování dřeva. Vzhledem ke značně zvýšené poptávce dřeva v rakouské monarchii, byla těžba dřeva na Šumavě zintenzivněna – byla zavedena systematická těžba a umělá obnova lesa, byly budovány malé vodní nádrže (klausy) jako zdroj vody pro plavení dřeva, upravovány vodní toky. Poslední rozsáhlé zásoby dřeva v neprostupných oblastech byly důvodem pro stavbu plavebních kanálů (Schwarzenberský 1789 -93 a Vchynicko-Tetovský 1799 -1801). V první polovině 19. století tak byly vykáceny téměř všechny poslední kompaktní celky původních šumavských pralesů.
Konec 19. a první třetina 20. století se dá označit ve vývoji krajiny NP jako etapa zemědělská. Byla dobou nejintenzivnějšího využití území. Intenzivně těžena byla kromě prakticky všech lesů i řada rašelinišť. Avšak vlivem vyčerpání zásob dřeva výrazně vzrostl význam zemědělství, zejména chovu dobytka. Využitelná území byla stále i v nejvyšších polohách poměrně hustě osídlena a i přes drsné klima v maximální možné míře obdělávána. Velkou část území dnešního národního parku tak tvořila obhospodařovaná lesozemědělská kulturní krajina.
Poválečný odsun původního obyvatelstva byl nejdramatičtějším obdobím v celé historii Šumavy a zásadním zlomem nekompromisně přerušujícím staletou kontinuitu vývoje. V této etapě při vzniku pohraničního pásma a vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda došlo k vylidnění krajiny a zániku desítek sídel i řady menších osad a samot. Velké území bylo v podstatě zbaveno lidské přítomnosti a často i jejího přímého vlivu. Začíná docházet k živelné renaturalizaci rozsáhlých území. Řada ploch je zalesněna nebo ponechána spontánní sukcesi.
Na území zemědělsky využívaném byla předválečná individuální hospodářství nahrazena velkoplošným a centrálně řízeným hospodařením, Došlo též ke zcelování pozemků a ničení historické struktury plužiny, bylo aplikováno intenzivní odvodnění a chemizace. Některé části plužin však zůstaly i nadále obhospodařovány v jejich původní prostorové struktuře (České Žleby, Kozí Hřbety, Krásná Hora apod.). Vznikl tak jedinečný fenomén „opuštěné krajiny“ – obhospodařované kulturní krajiny zbavené lidského osídlení.
Poslední etapa vývoje krajiny Šumavy nastává po roce 1989, kdy je zrušeno hraniční pásmo a vojenský výcvikový prostor, a dochází k vyhlášení Národního parku Šumava. Na poměrně velkém území nastává změna managementu krajiny, kdy v lesích je aplikováno přírodě blízké hospodaření, v bezlesí se uplatňují šetrné způsoby zemědělského hospodaření a speciální managementy. Část území je ponecháno samovolným přírodním procesům. Dochází k rozvoji turistiky a s ní souvisejícímu zájmu o novou výstavbu.
Příchod člověka na Šumavu a jeho zabydlení zde podmínilo postupnou změnu přírodní, až na malé výjimky souvisle zalesněné krajiny, v mozaiku dnešní kulturní krajiny.
Podstatné změny v tradičním využívání krajiny nastaly po 2. světové válce. Nejprve téměř třicetiletý útlum všech činností v krajině a posléze od 70. let naopak intenzifikace hospodaření zásadním způsobem rozkolísaly dosavadní stabilitu krajiny.
Nejzávažnějším důsledkem těchto neblahých vlivů byl rychlý pokles biodiverzity jak na úrovni druhů tak i biotopů.
Omezení všech lidských aktivit v hraničním pásmu způsobilo, že nebyly hospodářskou činností poškozeny největší hodnoty šumavské přírody.
Po roce 1989 začal sílit vliv rekreačního využití krajiny, došlo k proznačení nových turistických stezek a hraničních přechodů, výstavbě naučných stezek nebo cyklostezek. Došlo k rozvoji infrastruktury šumavských obcí, spojených s výstavbou mnoha penzionů a jiných rekreačních objektů.
Snaha o zachování typické urbanistické struktury a historicky podmíněné architektury, včetně krajinných prvků jakými jsou staré cesty, drobné sakrální stavby, snosy a meze, se promítá do plánů rozvoje sídelních enkláv.
Bezlesé části jsou většinou udržovány šetrným zemědělským hospodařením, ale mnohým ochranářsky cenným částem bezlesí je péče zajišťována prostřednictvím speciálních managementů.
V lesích se po vyhlášení NP začalo hospodařit s cílem začlenit v horizontu několika desítek let většinu porostů do území, které je ponecháno samovolnému vývoji.
Zásady zachování základních funkcí šumavské krajiny:
- zachování dlouhodobě obhospodařovaných zemědělských ploch,
- ochrana významných krajinných prvků,
- posilování územních prvků ekologické stability,
- obnova přirozené funkce vodních toků a původních biokoridorů okolo těchto toků,
- ochrana významných přírodních i antropogenních krajinných prvků.
- rekultivace narušených a devastovaných lokalit (býv. roty PS, nefunkční zeměděl. objekty atd.)
- eliminace změn krajinného reliéfu (těžba nerostných surovin a humolitů, objemné zemní práce apod.);
- minimalizace vlivu prvků infrastruktury na krajinný ráz (stožáry, vysílače operátorů mobilních sítí, elektrická vedení, pole solárních panelů apod.);
- ochrana míst s významnými výhledy a horizonty před rušivými prvky.
Péče o zvěř nebo myslivost?
Významnou součástí péče o lesní ekosystémy v Národním parku Šumava je péče o zvěř. Pojem péče o zvěř je příhodnější označení pro komplex opatření uplatňovaných v národních parcích, které v České republice obecně upravuje zákon o myslivosti. Tento zákon je však spíše nástrojem chovu zvěře, což v národním parku není na místě. Z toho důvodu se v souvislosti s volně žijícími živočichy, kteří jsou současně zvěří, používá v národních parcích termín péče o zvěř nebo management zvěře.
Živočichové vzácní i nechtění
Z pohledu zákona jsou zvěří, kromě všeobecně známých a běžných druhů jako srnec obecný, liška obecná nebo jelen lesní také živočichové s různým stupněm legislativní ochrany. Patří mezi vzácné druhy naší fauny např. tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, ale také los evropský, rys ostrovid, vlk obecný. Málo kdo z laiků by očekával, že legislativa řadí mezi zvěř také bobra evropského, vydru říční nebo sokola stěhovavého. Všechny tyto druhy se na území národního parku vyskytují nebo je tady pro ně vhodný biotop (např. vlk), a jejich trvalá nepřítomnost způsobuje nerovnováhu ekosystému šumavského horského lesa. Objektem zájmu Správy NP jsou však i druhy zvěře, které na Šumavu nepatří a nepatřičně konkurují druhům původním. Jsou to např. nepůvodní druhy zvěře jelen sika, psík mývalovitý nebo norek severoamerický.
Podpora biotopů, sčítání a monitoring
Předmětem péče o zvěř a současně důležité druhy z pohledu ochrany přírody a udržování rovnováhy šumavských ekosystémů je podpora a ochrana vhodných biotopů těchto druhů. Správa Národního parku Šumava klade velký důraz také na monitoring jejich početnosti a změn populační hustoty v průběhu roku i v delších časových periodách. V této oblasti úzce spolupracuje se sousedním Národním parkem Bavorský les. Data z pravidelného sčítání nebo telemetrického sledování jsou pak důležitým podkladem pro výzkum těchto druhů, mezidruhových a ekosystémových vazeb a optimalizaci managementových opatření např. plánu lovu a lokalizace a způsob péče o les.
Důležitý je lov i hlídání hnízd
Pro udržení rovnováhy způsobené nepřítomností velkých predátorů přistupuje Správa NPŠ také k regulaci stavů spárkaté zvěře. Především jelení zvěře a zvěře černé (divokých prasat). Regulace jelení zvěře spočívá v jejím lovu s cílem zmírnit možný negativní vliv na stav lesních porostů, především pak na obnovu méně zastoupených druhů dřevin šumavských lesů – jedle, buku a dalších listnáčů. U černé zvěře je pak při absenci vlka nezbytná regulace vzhledem k možnému ohrožení vzácných tetřevovitých ptáků (tetřev, tetřívek, jeřábek), ale také škod na majetku vzniklých nadměrným rytím. Stavy zvěře srnčí nejsou uměle regulovány z důvodu přítomnosti životaschopné populace rysa ostrovida, který je hlavním predátorem srnčí zvěře.
Lov je také cestou k omezení nebo vyloučení vlivu nepůvodních (nežádoucích) výše uvedených druhů zvěře. Lov v Národním parku Šumava není komerční, je především pracovní náplní určených zaměstnanců Správy NP Šumava. Ti mají povinnost zvěř sčítat, monitorovat, pečovat o její biotopy, důsledně ochraňovat ohrožené druhy, plánovat regulaci vybraných druhů lovem a tyto plány aktivně plnit. Mezi specifická opatření související s péčí o vybrané druhy zvěře, které zajišťují zaměstnanci Správy NPŠ patří také ochrana hnízd některých druhů před rušením v citlivé době hnízdění.
Rybářství
Cílem rybářského hospodaření v NP je dosažení přirozené druhové a věkové struktury rybích společenstev. Klíčovou podmínkou pro život a přirozenou reprodukci ryb je dostatečné množství kvalitní vody ve všech částech toků šumavských řek, to se ale ne vždy daří zajistit. Důvodem jsou suché letní periody a provoz mnoha malých vodních elektráren. Z uvedených důvodů je velmi obtížné stanovit časové období potřebné pro dosažení tohoto cíle. Jednotlivé kroky a opatření a jejich časové vazby jsou proto těsně provázány s monitoringem ryb, který je průběžně prováděn. Na základě monitoringu ryb, jejich druhového i věkového složení v jednotlivých tocích a jejich částech, je pak volen další postup směřující k ponechání všech toků v NP Šumava bez lidské intervence.
Z tohoto důvodu bylo od roku 2020 pozastaveno vydávání rybářských povolenek.
