Inventarizace a genetická diverzita tisu červeného ve ZCHÚ ČR

    OBSAH

PŘÍLOHA 1. - Skutečné čerpání finančních prostředků

PŘÍLOHA 2. - Seznam přírodních lesních oblastí

PŘÍLOHA 3. + 4. + 5. - Mapa současného výskytu a seznam lokalit tisu současného výskytu červeného a památných stromů tisu červeného (Taxus baccata L.) v ČR

PŘÍLOHA 6. + 7. - Seznam a mapa lokalit historického výskytu tisu červeného (Taxus baccata L.) dle údajů literárních pramenů před rokem 1800 na území ČR

PŘÍLOHA 8. + 9. - Seznam a mapa lokalit historického výskytu tisu červeného (Taxus baccata L.) dle údajů literárních pramenů v letech 1800 - 1945 na území ČR

PŘÍLOHA 10. + 11. - Seznam a mapa lokalit historického výskytu tisu červeného (Taxus baccata L.) dle údajů literárních pramenů v letech 1945 - 2000 na území ČR

PŘÍLOHA 12. - Souhrná mapa historických a současných lokalit výskytu tisu červeného (Taxus baccata L.) na území ČR

PŘÍLOHA 14. - Souhrnné charakteristiky tisu na šetřených lokalitách v ČR (stav z let 2000 - 2001).

PŘÍLOHA 13. + 15. - Výřezy topografických map s výskytem tisu červeného (Taxus baccata L.) dle jednotlivých lokalit + kompletní fotodokumentace tisu s popisky.

  •  OSTATNÍ MATERIÁLY (seznam památných stromů tisu červeného, historické fotografie tisu červeného,.. )

 ANOTACE

 

Tis červený Taxus baccata L. je vyhláškou 395/1992 Sb. prohlášen za druh silně ohrožený. Z lesů, v nichž se dříve vyskytoval, v průběhu staletí  prakticky vymizel. Přestal být chápán jako naše lesní dřevina. Hlavní příčiny jeho úbytku z lesů přetrvávají. Pro jeho záchranu se do nedávné doby, kromě "klasické" konzervační ochrany, občasných dílčích inventarizací jeho výskytu a monitorování jeho úbytku, aktivně téměř nic nedělalo. Většina lokálních populací tisu v ČR má již tak omezený počet jedinců, že bez podpůrných revitalizačních opatření hrozí jejich zánik během relativně krátké doby. Z celé řady populací tisu přežívají již jen žalostné zbytky.

Informace o tisu červeném v ČR byly dosud rozptýleny a neexistovala jednotná databáze. O genetické struktuře populací tisu v ČR nebylo do zahájení prací na tomto úkolu známo vůbec nic. Ani ve světové literatuře se této problematice nevěnuje dostatečná pozornost. Pro návrh a realizaci opatření k posílení či záchraně genofondu tisu byla nutná znalost genetické příbuznosti mezi jednotlivými lokálními populacemi tisu.

Cílem projektu bylo získání chybějících klíčových informací o tisu červeném v ČR, zejména o četnosti, současném stavu, ekologických nárocích a genetických charakteristikách jeho dílčích populací. Na základě takto získaných poznatků byly navrženy cesty aktivní ochrany tisu na území České republiky.

V ČR bylo zjištěno 11 242 jedinců tisu přesahujících výšku 1m a četné přirozené zmlazení tisu, které však v důsledku poškozování zvěří většinou nepřežívá. Četnost a stav populací tisu je velmi rozdílný, od silných relativně stabilizovaných populací - řádově v tisících jedinců, přes populace podmíněně životaschopné, až po zanikající.

Tis červený se v ČR vyskytuje od doubrav (1 vls.), až po horní hranici smrkových bučin (tj. 6. vls). Výjimečně se vyskytuje v borech. Dle nadmořské výšky je to od 235 m n. m., až po nadmořské výšky kolem 900 m n. m. (v minulosti až do 1045 m n. m., nejvýše položené lokality při kalamitním rozpadu smrkových porostů v průběhu 20. století však zanikly). Těžiště výskytu tisu v ČR leží v nadmořské výšce těsně nad 500 m n. m., což odpovídá vyšším polohám dubových bučin. Snížený výskyt tisu je v bučinách 4. vls. Výskyt tisu se opět zvyšuje v jedlových bučinách (5. vls). Tis byl zjištěn na celé škále edafických kategorií, s výjimkou půd silně kyselých a chudých a rašelinných. Silně omezen je jeho výskyt na půdách výrazně ovlivněných vodou (oglejených a podmáčených).

Isoenzymovými analýzami bylo šetřeno 532 jedinců tisu z 21 populací (pro tis dosud celosvětově nejrozsáhlejší soubor). DNA analýzy byly zaměřeny především na řešení metodických otázek. Jejich dílčí výsledky potvrzují poznatky isoenzymových analýz. Přes to jsou tyto poznatky pouze základní orientací v dané problematice. V ČR se nepotvrdily areály geneticky spojitých populací, které by korespondovaly s jejich geografickou polohou. Celý genofond tisu v ČR pravděpodobně pochází z jediného glaciálního refugia, ze kterého vznikla jedna velká prapůvodní super populace. Rozdíly v genetické struktuře jednotlivých populací jsou pak pravděpodobně výsledkem dlouhodobého a izolovaného vývoje zbytků této výchozí populace.

Doporučení pro zachování a posílení populace tisu v ČR jsou ve třech oblastech:

- teoretické - pokračovat ve výzkumu genofondu tisu,

- administrativní a legislativní - zvýšit účinnost právní ochrany lokalit výskytu tisu, nalézt prostředky účinné stimulace únosného způsobu hospodaření a dosažení únosných stavů zvěře na lokalitách s výskytem tisu,

- realizační - podpora přirozené obnovy a výsadeb tisu a ochrana před škodami působenými zvěří, zálohování genofondu ohrožených populací, vypěstování dostatku reprodukčního materiálu tisu, posílení slabých fragmentárních populací, zvyšování denzity výskytu výsadbou v místech současného řídkého výskytu a jeho reintrodukce na vhodné lokality 


zpět na obsah

1. ÚVOD

 

Patří k povaze člověka, že svoji pozornost soustřeďuje především na objekty či jevy nápadné. Ty méně nápadné, byť důležité, často unikají lidské pozornosti. Spíše zachraňujeme situace již téměř ztracené, než bychom jim systematicky předcházeli. Z našeho životního prostředí se ztrácejí další a další druhy organizmů. Tento proces, do určité míry přirozený, je urychlován rostoucí antropickou zátěží a bezohledností využívání životního prostředí. To, co z hlediska délky lidského života a pozorovacích schopností člověka je pro pomalost probíhajícího děje téměř nezřetelné, má z planetárního hlediska, či kontinua současných a budoucích lidských generací hrozivý charakter.

Změny, jejichž dosah si dnes dovedeme jen obtížně představit, proběhly zejména za posledních necelých 300 let. Z  lidského hlediska je to dlouhá doba. Je to však méně než průměrný věk dožití smrku či buku, jen málo více než polovina životnosti jedle a sotva třetina životnosti tisu. Tis červený patří ke dřevinám nejvíce postiženým změnami, vyvolanými hospodářským využíváním lesů nedostatečně respektujícím zákonitosti přirozeného vývoje lesních ekosystémů. Vzhledem k nízké produkci dřeva stojí mimo záměr produkčně orientovaného lesního hospodářství. Ani ochrana přírody však dosud nevěnovala tisu pozornost, kterou si jako součást přírodních lesních ekosystémů zaslouží. Současná míra poznání dosáhla úrovně umožňující tyto staré chyby alespoň částečně napravit. Předkládaná práce je pokusem o malou splátku dluhu, který člověk vůči lesu má.

 

Problematika molekulární genetiky aplikovaná na lesní dřeviny

Studium genetické variability lesních dřevin je již tradiční vědní disciplínou, která je více než dvě desítky let pevně zakotvená v oboru lesní genetiky. Genetická diverzita, genetický drift, ale také postglaciální migrační cesty populací lesních dřevin jsou bazální, avšak nikoli jediná data, která je možno studovat za pomoci genových márkerů. Ačkoli se v celosvětovém i evropském měřítku řadu let využívá metod molekulární genetiky také pro lesní dřeviny, zůstává Česká republika v tomto ohledu dosud nepoznaná. Neznalost genetické proměnlivosti a tím také potencionální schopnosti aklimatizace lesních dřevin k novým environmentálním podmínkám neumožňuje lesnickému managementu přijmout včasná opatření, která by vedla k zachování původních populací a jejich dostatečné genetické diverzity.

Nejčastěji je v molekulární genetice studující lesní dřeviny používaná metoda isoenzymové analýzy. Tato metoda se používá od sedmdesátých let a dnes je jednou z nejvýznamnějších metod pro stanovení genetické variability populací lesních dřevin. Její nesporné výhody spočívají v dokonalé rozpracovanosti pro mnohé dřeviny a pro velký počet lokusů. Umožňuje během krátké doby analyzovat velmi rozsáhlý soubor jedinců. A ačkoli jsme dnes svědky rozmachu genetických metod (RFLP, PCR, RAPD), zkoumajících přímo proměnlivost DNA, zůstává isoenzymová analýza pro jednodušší interpretaci výsledků jako relativně laciná metoda pro masovou analýzu frekvence alel, významným zdrojem dat.

Také předkládaný projekt předpokládá využití isoenzymových márkerů jako primárního zdroje dat o genetické diverzitě tisu červeného v ČR. Isoenzymové analýzy budou probíhat v elektroforetické laboratoři NP Šumava v Kašperských Horách. U vybraných jedinců/populací bude isoenzymová analýza navíc podpořena analýzou DNA. Analýzy DNA vyžadující nadstavbové vybavení laboratoře budou probíhat v laboratořích Zemědělské fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Protože se lesnická genetika nemůže obejít bez fenotypového zhodnocení zkoumaných populací, je nedílnou součástí projektu také morfologické zhodnocení sledovaných stromů. Provázáním dat fenotypového hodnocení a dat získaných pomocí biochemických a molekulárních márkerů budou získány výsledky poskytující komplexní informace o českých populacích tisu červeného.


  zpět na obsah


    2. TEORETICKÝ ROZBOR PROBLEMATIKY

2.1. Postavení tisu v sytému vyšších rostlin, vývojové souvislosti

2.2. Specifické znaky a vlastnosti tisu

2.3. Přirozené a současné rozšíření tisu

2.4. Faktory ovlivňující stav populace tisu a jeho rozšíření v současnosti

2.5. Metody molekularní genetiky aplikované na lesní dřeviny

2.6. Biochemické a molekulární markery u planých rostlin 

 

Změny vyvolané v lese intenzivním hospodářským využíváním se nejvíce dotkly stinných dřevin s vyhraněnými nároky na mikroklimatické poměry klimaxového lesa. V podmínkách ČR patří k dřevinám nejvíce postiženým kořistnými způsoby hospodaření tis červený.

Tis červený je vyhláškou 395/1992 Sb, kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, prohlášen za druh silně ohrožený.

Tím, že z lesů, v nichž se na specifických stanovištích dříve vyskytoval, v průběhu staletí prakticky vymizel, přestal být obecně tis chápán jako naše lesní dřevina. Je vnímán spíše jako prvek zahradní architektury - parkový strom. Hlavní příčiny jeho vymizení z lesů, spočívající ve způsobech hospodářského využívání lesů, přetrvávají! Pro záchranu tohoto druhu se do nedávné doby, snad kromě "klasické" konzervační ochrany, občasných dílčích inventarizací jeho výskytu a monitorování jeho úbytku, aktivně prakticky téměř nic nedělalo!

V ČR je pouze několik málo lokálních populací tisu s takovou početností a denzitou výskytu, že při zabezpečení úspěšného vývoje jejich přirozené obnovy nehrozí do budoucna vážnější rizika oslabování či zániku těchto populací. Většina zbývajících lokálních populací tisu v ČR má již tak omezený počet jedinců, že bez podpůrných revitalizačních opatření hrozí jejich zánik během relativně krátké doby. Z celé řady populací tisu přežívají již jen žalostné zbytky. Nemá-li být jejich genofond nenávratně ztracen, je nutno tyto fragmenty posílit jinými vhodnými (příbuznými) populacemi tisu, nebo - nejsou-li v dané lokalitě vhodné podmínky pro jeho další existenci, tímto genofondem posílit populaci jinou. Zvlášť závažný je tento problém vzhledem ke dvoudomosti tisu.

Informace o tisu červeném v ČR byly dosud rozptýleny a neexistovala jednotná databáze. Pro celé území ČR byly souhrnné informace o tisu jen velmi přibližné, nebo zcela chyběly. Ačkoli v literárních pramenech jsou uváděna přírodní společenstva na nichž se tis vyskytuje, nebyly souborně zpracovány údaje o typologických charakteristikách lokalit se současným výskytem tisu. Mimo to existující údaje nebyly zpravidla vyjádřeny v systému lesnické typologie, která je zpracována jednotně pro celou ČR a má i aplikační nadstavbu v podobě managementových (hospodářských) doporučení pro všechny lesy. Uvedený systém je provázán na lesní hospodářské plánování, umožňující managementový záměr konkretizovat pro každou lesní část (segment lesa).

Informace vycházející z inventarizace zbytkových populací tisu, historických údajů o jeho výskytu, fyzických zbytků (palynologických rozborů a paleontologických nálezů) či topomastického materiálu, dávají dosti široké možnosti interpretace. Pro návrh a realizaci opatření k posílení či záchraně genofondu tisu je nutno znát příbuzenské vazby mezi jednotlivými lokálními populacemi tisu. Zvláště významné je získání těchto poznatků s ohledem na disjunktní charakter rozšíření tisu. Jejich podstatně jednoznačnější výklad je možný v kombinaci se studiem genetické struktury zbytkových populací tisu. O genetické struktuře populací tisu v ČR nebylo do zahájení prací na tomto úkolu známo vůbec nic. Ani ve světové literatuře (podle informací z databází AGRIS a AGRICOLA) se této problematice nevěnuje dostatečná pozornost.

V dostupné literatuře je řada nepřesných či rozporných informací týkajících se vlastností tisu, např. jeho variability, ekologické plasticity, dendrometrických charakteristik, růstové dynamiky a pod. Údaje jsou často citovány bez kritického zhodnocení na základě vlastních poznatků či konfrontace s materiálem ze současných podmínek ČR. Uvedené nejasnosti ztěžují např. nedestruktivní odhad věku tisu, odhad růstové dynamiky repatriovaných tisů a z toho plynoucí nároky na dobu uplatňování ochranných opatření, dobu potřebnou k dopěstování výsadby schopného sadebního materiálu, apod.

zpět na 2. Teoretický rozbor problematiky

2.1. Postavení tisu v sytému vyšších rostlin, vývojové souvislosti

Postavení druhu ve fylogenetickém systému vypovídá o jeho historii a příbuzenských vztazích k ostatním taxonům. Jeho uvedení není samoúčelné, neboť fylogeneze druhu vysvětluje mnohé jeho vlastnosti a naznačuje možné trendy dalšího vývoje i možnosti jeho pozitivního ovlivňování.

Taxonomické postavení tisu v systému vyšších rostlin není v podání různých autorů jednotné. Zatím co např. v pojetí Skalické (SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol., 1988) je tis červený Taxus baccata L. zařazen do řádu Taxales, čeledi Taxaceae, řadí jiní autoři tisy do samostatné třídy Taxopsida, která je rovnocenná třídě Coniferopsida (BÖHM 1988). Čeleď Taxaceae je pak jedinou čeledí této třídy (ÚRADNÍČEK, CHMELAŘ 1995). Čeleď Taxaceae se liší od ostatních čeledí třídy Pinopsida (Coniferopsida- jehličnany) uspořádáním samičích reprodukčních orgánů. Na rozdíl od zástupců ostatních čeledí jehličnanů netvoří samičí orgány u tisovitých nikdy dvouosé šištice. Od počátku vývoje mají Taxaceaejednotlivé terminální (nikoli laterální) megasporangiofory s přítomným vrcholovým vajíčkem. Pinopsida, s cca 560 recentními druhy, jsou obvykle rozdělována na dvě podtřídy (některými systematiky považované za samostatné třídy) Pinidae(10 recentních čeledí) a Taxidae (1 recentní čeleď). Jehličnany vznikly v karbonu a svými kořeny sahají až k řádu Pityales ve svrchním devonu. (NOVÁK F. A., 1961). Čeleď Taxaceae zahrnující 5 recentních rodů s cca 18 druhy (SCHULTZE-MOTEL J., 1971) se od ostatních jehličnanů odštěpila v ranných stádiích vývoje, pravděpodobně již v permu, tj. cca před 200 miliony let. Přes poměrně starobylý původ jsou jehličnany dobře přizpůsobeny současným podmínkám. Mají velmi širokou ekologickou amplitudu (od mořského pobřeží až do vysokých hor) a jsou značně polymorfní (NOVÁK F.A., 1961).

Čeleď tisovité se dále dělí na dvě podčeledi Torreyoideaea Taxoideae, která se dále dělí na dva rody Nothotaxus ( s jedním druhem ve východní Číně) a Taxusse 7 - 8 druhy na severní polokouli. Tyto druhy tisu jsou navzájem poměrně blízké ("slabé druhy"), mnohé z nich se mezi sebou navzájem kříží, např. Taxus baccata L. a Taxus cuspidata S.& Z. Křížencem je Taxus x media REHD. Někteří autoři považují tyto slabé druhy (Taxus brevifolia NUTT., T canadensis MARSCH., Taxus celebika (WARB.)LI., Taxus cuspidata S.& Z.) za pouhé subspecies Taxus baccata L. (KLEINSCHMIT J., 1994). Podobný názor zastával již dříve Klika (1953), který uvádí: "V kolektivním druhu Taxus baccata L. - v širším slova smyslu - je zahrnuto 7 typů zeměpisně oddělených, ale vzhledem blízkých. Klademe-li váhu na morfologické odlišení druhů, nutno je považovat pouze za plemeno subspecies." (KLIKA J., 1953)

zpět na 2. Teoretický rozbor problematiky

2.2. Specifické znaky a vlastnosti tisu

Specifické znaky a vlastnosti tisu ovlivňují jeho schopnost odolávat, nebo se přizpůsobit faktorům prostředí a antropickým vlivům. Jsou významné nejen z hledisek ochrany přírody, ale ovlivňují i společenský zájem na tisu, jako dřevině hospodářsky využitelné. S ním jsou spojena možná rizika i pozitiva pro budoucí osud tisu, jako složky lesních ekosystémů.

Vzrůstem je tis červený - Taxus baccata (generativního původu) obvyklemalý strom. Často má i keřovitý vzrůst. Je dřevinou hlubokokořennou. Charakter růstu tisu je ovlivněn biotopem, ale i dalšími faktory, např. poškozováním pastvou dobytka, okusem zvěře, ořezem ozdobného klestu apod.

U vegetativně množených jedinců závisí charakter růstu do značné míry na tom, ze kterého místa mateřské rostliny byl materiál k množení odebrán. Jedinci množení řízkováním mají zpravidla charakter rozkladitého keře (zejména pokud byly řízky odebrány ze starších postranních větví, terminální řízky, řízky z mladých jedinců nebo řízky odebrané z výmladků na kmeni rostou často podobně jako jedinci semenného původu). Pro tis červený je charakteristický výskyt vícekmennosti. Frekvence výskytu vícekmennosti a keřovitých jedinců se u různých populací tisu liší. Vícekmennost tisu do značné míry souvisí s jeho mimořádnou schopností zakládat adventivní pupeny a z nich tvořit výmladky i na starých kmenech, pařezech a kořenech. Může být jednak primární - podmíněná geneticky, nebo sekundární - způsobená okusem zvěře nebo pastvou dobytka (ta je výškou okusu omezena na bazální části kmene). Rozděluje-li se kmen (bez zjevných příčin, např. mechanického poškození) opakovaně ve více kmenů i ve vyšších partiích, lze usuzovat na primární vlohu k vícekmennosti.

Různé prameny uvádějí rozdílnou maximální výšku, jíž tis červený dorůstá. Obvykle se udává v rozmezí 10 - 20 m, např. 12 - 20 m udává SKALICKÁ A. in  HEJNÝ S. & kol. (1988); rozpětí výšek 17 - 18 m udává KLIKA J., 1947, dále však uvádí, že u nás "zřídka dorůstají stromy 10 m"; až 18 m (na Kavkaze až 20 - 27 m) udává PILÁT A., 1964; výšku 10 - 15 m  udává SCHULTZE-MOTEL J. (in DANERT S. &kol., 1971);JIRÁSEK V. & ZADINA R. & BLAŽEK Z., 1957 udávají výšku stromových tisů v rozpětí 5-15 m, "nezřídka však také jako košatý keř 2-3 m vys." ; rozpětí výšek 8 - 12 m (zřídka dorůstá 20 m) uvádí BUGALA W. (in BIALOBOK S. & kol., 1975).

Rychlost výškového růstu tisu v mládí je velmi obtížné hodnotit v terénu, pokud není tis důkladně chráněn před škodami okusem působeným zvěří. KLIKA J., 1947 udává "do 6. roku ročně přirůstá do výšky o 2 - 3 cm, pak roste poněkud rychleji. " KLIKA J. (1953) uvádí, že v 10 letech dosahuje až 2 m výšky.  MRÁČEK Z., 1959 v grafu sestaveném pro smrk, buk a jedli z údajů růstových tabulek a pro tis podle J. Hofmana (podrobněji necitováno) udává u tisu do cca 20 let rychlejší růst než u jedle. Pak jej jedle předrůstá. Ostatní dřeviny rostou rychleji od počátku. Dle uvedeného grafu dosahuje tis výšku 10 m kolem 100 - 110 let, pak se jeho výškový přírůst prakticky zastavuje. SVOBODA P. in  FRIČ J. & kol.,(1946) udává velikost 11 let starých stromů tisu a jedle pod 1 m, přičemž z grafu je patrné, že tis má v tomto věku výšku cca o 10 cm menší než jedle. Údaje jsou uvedeny s odvoláním na pokusy BÜHLERA, podrobněji však necitovaného. V příznivých podmínkách kultury udává BUGALA W. in BIALOBOK S. & kol., 1975, u 20 - 30ti - letých tisů výškový přírůst na hlavním kmeni 30 - 40 cm; po 50. - 60. roce věku však přirůstá tis již velmi pomalu, zvláště do tloušťky.

Roční tloušťkový přírůst tisu se udává ve značném rozpětí. Při hodnocení literárních údajů o tloušťkovém přírůstu je nutno rozlišovat, má-li autor na mysli šíři letokruhu, nebo tloušťkový přírůst kmene (odpovídající dvojnásobné šíři letokruhu - šíři letokruhu na protilehlých stranách kmene!). V mnoha případech literárních údajů toto není jednoznačné. Roční tloušťkový přírůst např.: 0,6 - 1,2 mm.(SCHULTZE-MOTEL J. in DANERT S. & kol., 1971); "200 letý kmen má sotva 20 cm v průměru" uvádí JIROUT F., 1928 - tomu odpovídá roční tloušťkový přírůst do 1 mm, při popisu letokruhů dále však udává "roční přírůstek dřeva průměrně 2 - 2 ½ mm"; roční tloušťkový přírůst 1 -2 mm udává JIRÁSEK V. & ZADINA R. &BLAŽEK Z., 1957;  KLIKA J., 1947 uvádí 2,25 - 2,50 mm ročně.KLIKA J., 1953 s odvoláním na Jaenického uvádí, že kmeny tisu " nepřesahující 30 - 40 cm vykazovaly střední roční přírůstky 2,50 - 2,75 mm, u starších pak 2,0 - 2,25 mm."

Růstové vlastnosti a habitus tisu jasně vypovídají o tisu jako o dřevině nižších stromových pater vysoce adaptované na existenci v zástinu horní stromové etáže. Vedle toho je, přes značné fylogenetické stáří rodu Taxus, překvapivá jeho značná plasticita, umožňující přežívání v širokém spektru ekologických podmínek. Pravděpodobně právě díky této skutečnosti tis dosud ve fragmentálních populacích přežívá i v pesimálních podmínkách dlouhodobě velkoplošně obhospodařovaných lesů. Vysoká plasticita tisu vytváří příznivé primární předpoklady pro přežití tisu do budoucna a jeho repatriaci na lokality původního výskytu.

Jehlice tisu jsou 15 - 30 (až 35) mm dlouhé a 2,0 - 2,5 mm široké, zašpičatělé, na bázi s kratším řapíkem, na líci temně zelené, na rubu světlejší, vytrvávající 4-8 let (SKALICKÁ A. in  HEJNÝ S. & kol. 1988). Průměrně 8 let vytrvávající jehlice tisu udává KLIKA J.(1953).

Tis červený je převážně dvoudomá dřevina. Jednodomí jedinci jsou vzácní (KLIKA J., 1947, PILÁT A., 1964, HURYCH V., MIKULÁŠ E., 1973, HIEKE K.,1978).Dvoudomost tisu ztěžuje výměnu genetické informace při fragmentaci jeho populace. S výjimkou několika lokalit s velkou koncentrací tisu (např. Křivoklátsko, Moravský kras) dochází v lepším případě k výměně genetické informace ve velmi úzkém okruhu jedinců (několika jedinců až několika desítek jedinců - klesá diverzita reprodukované genetické informace), nebo je opylení velmi výrazně omezeno (klesá plodnost - omezená reprodukce genetické informace); v horším případě se na opylení ve zvýšené míře podílí pyl z tisů v kultuře (zahradních kultivarů - narušení genofondu).

Počátek kvetení tisu spadá do věku kolem 10 - 12 let (JIRÁSEK V. & ZADINA R.& BLAŽEK Z., 1957). Počátek kvetení ve 20.letech uvádí SCHULTZE-MOTEL J. (in DANERT S. & kol., 1971). Ve volné přírodě závisí věk, ve kterém tis začne kvést, významně zejména na světelném požitku a  celkové kondici stromu. V porostním prostředí nastupuje kvetení obvykle výrazně později. Počátek kvetení tisu na volném prostranství ve 20 - 30 letech a v porostním zástinu ve 100 letech i později uvádí ÚRADNÍČEK L., CHMELAŘ J.(1995). Vydatnější úrody tisu lze očekávat od věku kolem 50 let. Tis kvete v časném jaře, dle nadmořské výšky a počasí v daném roce zpravidla v období od března do dubna.

 

Obr. 1. - Detail větévky samčího jedince tisu s květními pupeny před rozkvětem (14.ledna 2001) lokalita u Sušice. (Foto Zatloukal; 19/00/34)

Obr. 2. - Kvetoucí samčí tis u Ktiše, březen 2001. (Foto Zatloukal; 1/01/27)

Značné rozdíly byly pozorovány ve tvaru a velikosti plodů. Semeno kryje míšek - arilus (tisinka) červené, zřídka žluté barvy, na spodní straně otevřený. Ten překrývá semeno buď z části, jindy zcela, nebo i se značným přesahem. Délka  míšku je obvykle kolem 6 až 10 mm a šířka 5 - 8 mm. Míšek tisu je jedinou nejedovatou částí rostliny.

Semeno tisu je elipsoidní, lehce zploštělé, slabě 2 - 4 hranné (SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol., 1988), na vrcholu přechází v nevýraznou špičku, na bázi má světlejší hilum. Délka semene je kolem 6 mm, šíře kolem 4 mm. Osemení je tvrdé slabě lesklé, v průběhu zrání přechází z olivově zelené do černohnědé barvy. Semeno zraje dle polohy a nadmořské výšky od konce července do října. U některých tisů uzrává všechno semeno v krátkém časovém intervalu (většina semen na určitém stromu je přibližně ve stejné fázi zralosti), zatímco u jiných stromů lze na téže lokalitě nalézt na jednom jedinci vedle zcela zralých či opadlých semen i semena nezralá (zcela zelená s neúplně vyvinutým míškem). 1000 semen tisu váží v průměru 58,7 g, na 1 kg tak připadá cca 17 000 čistých semen, z toho cca 13 000 bývá klíčivých. Semeno tisu přeléhá 1 - 3 roky. Semeno sklizené před plným dozráním a ihned (koncem léta nebo začátkem podzimu) vyseté, klíčí zpravidla dříve - malá část semen může vyklíčit již 1. jaro po výsevu, většina jich vyklíčí 2. jaro. Ze semen plně vyzrálých přeleží obvykle část semen o rok déle. Pokud se sklizená semena nestratifikují, nechají se vyschnout a sejí až na jaře, přeleží značná část semen obvykle 2-3 (4)roky. Dlouhý klíční klid tisu je způsoben více příčinami. Kromě nedovyvinutosti embrya a přítomnosti inhibičních látek se na dormaci podílí částečně i tvrdost osemení (KOLEKTIV, 1989).

Dřevo tisu je bez lesku, bez pryskyřice, má velmi úzké, ostře ohraničené letokruhy. V čerstvém stavu má výrazné sytě červeně probarvené jádro (viz Obr.3), které na vzduchu a světle mění barvu do červenohněda. Běl je úzká žlutobílá.

 

Obr. 3. - Pařez na vývratu tisu nezákonně odříznutého v lokalitě Supíkovice U vodárny, (viz Tab. 2. - Přehled rizikových faktorů). Na řezu je patrné výrazné probarvení jádrového dřeva a velmi úzká běl. Pařezová výmladnost dává naději na regeneraci tisu, umožňuje i odebrání malého množství řízků na zálohování genofondu takto ohroženého jedince (viz kap 8.2.3.). (Foto Zatloukal; 17/00/10)

Dřeňové paprsky nejsou patrné ani pod lupou, dřevo je bez vůně a chutná hořce (KLIKA J. et al., 1953), je velmi trvanlivé proti hnilobám a napadení hmyzem, je obtížně štípatelné, tuhé, avšak ohebné, výborně opracovatelné, leštitelné a mořitelné. Málo sesychá. Z domácích jehličnatých dřevin je nejtvrdší a nejtěžší. Čerstvé dřevo váží kolem 1000kg/m3, na vzduchu vyschlé (v závislosti na hustotě letokruhů) 640 - 840 kg/m3 (LYSÝ F. & JÍRŮ P., 1954). JIROUT F., 1928 udává váhu "syrového" dřeva 1030 kg/m3 a vyschlého 800 kg/m3. S těmito údaji je v souladu i údaj KLIKŮV (1953) -"čerstvá váha 0,97 - 1,1, za sucha 0,74 - 0,94".

Kůra tisu je hnědá a záhy se mění v tenkou červenohnědou borku odlupující se v nepravidelných různě velkých šupinách. KLIKA J. et al.(1953) popisuje kůru jako "hladkou lupenitě se loupající borku, která bývá periodicky odvrhována", SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol (1988) jako borku odlupující se v tenkých plátech (charakter kůry tisu viz Obr. 4. – 7.). V kůře jsou obsaženy látky využitelné ve farmakologii (k léčbě onkologických onemocnění). V souvislosti s tím jsem ve své předchozí praxi zaznamenal snahy o umožnění těžby kůry tisu pro farmakologické účely. Pro ochranu  genofondu tisu z toho plynou rizika, jednak v důsledku snah o těžbu volně rostoucích tisů (nelze vyloučit ani nelegální těžbu), jednak z plantážních výsadeb nepůvodních klonů tisu s vysokým obsahem farmakologicky žádaných látek (taxinu), které mohou v době plodnosti produkovat velká množství pylu nepříznivě ovlivňujícího místní genofond.

Obr. 4. - Charakteristická kůra na kmeni starého tisu. Samičí jedinec. Lokalita Chudenice - Bolfánek, 570 m n. m. (Foto Zatloukal; 26/99/18).

 

Obr. 5. - Charakter kůry mladšího dospělého samičího tisu na lokalitě severně od Ktiše, 840 m n.m. (Foto Zatloukal; 25/99/2).

 

Obr. 6. - Detail "platanového" typu kůry na tisu v lokalitě Dolní Babákov. (Foto Zatloukal; 6/01/7A).

Obr. 7. - Méně běžný "zeravový" typ kůry na tisu v lokalitě Dolní Babákov. (Foto Zatloukal; 6/01/6A).

Kořenový systém tisu je bohatě větvený - ze srdčitého základu rostou kořeny všemi směry a zaručuje jeho dobré kotvení i na skalnatých podkladech (ÚRADNÍČEK.L., CHMELAŘ J., 1995). To však platí pouze na dobře provzdušených půdách. Na nedostatečně provzdušených půdách (např. na těžkých hlinitých nebo oglejených) však vytváří plochý kořenový systém a často trpí vývraty.

zpět na 2. Teoretický rozbor problematiky

 2.3. Přirozené a současné rozšíření tisu

Tis červený (v užším pojetí tohoto druhu) má v současnosti poměrně značný areál rozšíření. Zasahuje od Středomoří na jihu, po jižní Norsko a Švédsko na severu a od Britských ostrovů na západě, až po karpatský oblouk a pobaltské republiky na východě (SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol., 1988). Širší areál tisu červeného (Evropu, Alžír, Malou Asii, Sýrii, Kavkaz) uvádí  řada autorů např. KLIKA J. et al. (1953), NOVÁK F. A. (1961), ÚRADNÍČEK L., CHMELAŘ J. (1995) aj. Východní hranice rozšíření Taxcus baccataL. kopíruje rozšíření buku a jedle  a je pravděpodobně podmíněna teplotou. V evropské části bývalého SSSR souhlasí s lednovou izotermou -4,5°C (KLIKA J. et al., 1953) limitem rozšíření tisu mohou být i minimální teploty klesající pravidelně pod -20°C (GESSERT, 1983 in BOČEK M., 1988). Rozšíření tisu v uvedeném areálu je však značně nerovnoměrné a disjunktní.

 

Obr. 8. – Areály rozšíření tisů (KLIKA et al. 1953): Taxus baccata L. (plná čára); T. wallichiana (čárkovaná čára); T. cuspidata (tečkovaná čára); T. latifolia (čárkovaná a jednoduše tečkovaná čára); T. chinensis(čárkovaná čára s třemi tečkami)

 

Rozšířením tisu v Čechách se podrobněji zabýval HOFMAN J., 1966. Pokusil se o rekonstrukci původního rozšíření tisu na území Čech a porovnal jej s rozšířením současným. Vycházel z 65 topických názvů, 10 nálezů zbytků a 30 historických a literárních zpráv o zmizelých lokalitách. Tyto údaje konfrontoval s údaji z 56 existujících lokalit na území Čech. Jeho závěry o rozšíření tisu v Čechách lze shrnou následovně:

n   bývalý areál tisu v Čechách rozdělil na "tři díly", tis dle HOFMANa J. (1966, str. 154-156) zaujímal:

n   I. - "východní část Krušných hor, malé části území Děčínských stěn, Českého středohoří a Dokeské plošiny, větší část území Lužických a Jizerských hor a zasahoval až k severozápadní hranici Krkonoš"

n  II.. - "velké území Čech; počínal v západních Krušných horách, pokračoval přes Doupovské hory, Slavkovský les a Tepelskou plošinu do Brd (včetně Zbirožska, Křivoklátska a Hřebenů), pak přecházel na území Středočeské vrchoviny a údolím Sázavy pronikal do severní části Českomoravské vrchoviny"

n  III. - "část Prachatického podhůří a odtud přecházel do centrální Šumavy. Po malém hiátu pokračoval v Klatovském podhůří, odkud zasahoval až na jižní hranici Českého lesa. (Pozn. autora: přesnější formulace by byla - zasahoval až do jižní části Českého lesa) - výskyt na JJZ svahu Malého Čerchova uvádí KRESL, 1938, DOMIN K., 1940 (in HOFMAN J. 1966) Potvrzen nálezem BENDA J. (2001). Spojení mezi druhým a třetím dílem areálu je naznačeno několika izolovanými ostrůvky a bylo možné, ač je nelze naším materiálem doložit."

n  IV. - na oblast Předhoří Šumavy a Novohradských hor navazují Jihočeské pánve (Budějovická a Třeboňská). O autochtonnosti výskytu tisu v obou pánvích - zejména však v Třeboňské - vyslovuje HOFMAN J. (1966), jisté pochybnosti. Tyto pochybnosti však vyvrací nález tisových pařezů, na dně rybníka Velký Tisý. Pařezy vznikly pokácením tisů při zakládání rybníka v letech 1503 - 1505. Odběr vzorků byl proveden 2. 1. 1973, analyzoval Ing. F. Fér, CSc. (ANDRESKOVÁ E.,1975).

Výskyt tisu v tehdejším Československu popsal souborně popsal např. KLIKA J. et al. (1953) s využitím dalších prací řady autorů (HOFMAN J., 1950; KOVÁŘ F., 1924 a 1925; PODPĚRA J., 1926;UHROVÁ A. 1929/30;ČERNÝ, 1917; FEKETE-BLATTNY, 1914); jím uváděný výskyt tisu Čechách se zásadně neliší od údajů Hofmanových, na jehož starší práce se odvolává;

n   na Moravě uvádí výskyt tisu

n  na západní Moravě (či spíše na pomezí Čech a Moravy) v okolí Svitav, zejména v okolí Nové Vsi - celkem cca 650 stromů a keřů tisu, dále roztroušeně na Shönhengstu (lokalitu se nepodařilo identifikovat) a u Dětřichova (míněn zřejmě Dětřichov u Svitav), dále ojedinělé výskyty u městečka Konice, starý pernštejnský tis, tis v lese. Skály u Doubravníku (zřejmě NPR Sokolí Skála)

n na Znojemsku - u Uherčic (revíry Jezevčí a Starý Petřín), na Dyji dále Bratovský les u Vranova (pravděpodobně současná lokalita Braitava v NP Podyjí) a údolí Dyje a Fugnice u Hrádku (souvisí pravděpodobně se současnou lokalitou Pod Hardeggskou vyhlídkou v NP Podyjí),

n   na lokalitách v Moravském krasu (údolí Punkvy a přilehlá údolí, stěny Macochy, a v Šošůvce u Sloupu (podle Hofmana celkem cca 700 tisů, výčet však považuje za neúplný)

n v Jeseníku - pouze skrovné zbytky dřívějších porostů - u Vrbna na bývalém Steinseifenfelsen (nelokalizováno, může však souviset se současnou lokalitou Skalní schody na LS Karlovice ve Slezsku), pařezy tisu v okolí Jeseníku uvádí NOŽIČKA J.(1957) s odvoláním naWEEBERa H.C. (1833), dále KLIKA et al. (1953) uvádí, "hojnější je u Ostravice (hlavně na pasekách revíru Samčanka)" - zřejmě je míněna Ostravice na pomezí Podbeskydské pahorkatiny a Moravskoslezských Beskyd, v tom případě se však nejedná o lokalitu náležející k Jeseníku.

n  v Beskydech.KLIKA et al. (1953) uvádí tis ojediněle na několika stanovištích (Na Tulu, Blogotický vrch, Liptál u Vsetína, Máchova Hora, u Frýdlantu, kromě toho jsou staré tisy roztroušeny ve vesnicích Uhřínov u Hranic (lokalita náleží do oblasti Oderských vrchů - nikoli v Beskydech), Lašťany (lokalita leží na pomezí Nízkého Jeseníku a Hornomoravského úvalu, nenáleží k Beskydům), Vesce u Dolan (pravděpodobně lokalita Veska u Dolan severovýchodně od Olomouce)  atd.

n naleziště na východní Moravě zmiňuje KLIKA et al.(1953) jen okrajově - "náležejí vlastně již ke karpatskému území".

Z dalších starších prací týkajících se výskytu tisu na Moravě je to např. práce PUCHMAJEROVÉ M. (1944) a KUPCZYŇSKÉHO J. (1969); a inventarizační práce novějšího data (např. v CHKO Moravský kras (ŠVEHLOVÁ K., 1997), v NP Podyjí aj.).

Obsáhlý výčet lokalit současného i zaniklého výskytu tisu červeného nejnověji podává SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol. (1988). Výskyt člení podle fytogeografických okresů a podokresů. Jeho kritické zhodnocení je uvedeno v kapitole 7. Dosažené výsledky a diskuse.

zpět na 2. Teoretický rozbor problematiky

2.4. Faktory ovlivňující stav populace tisu a jeho rozšíření v současnosti

Přežívání druhu je (v obecné poloze) dáno jeho schopností akceptovat změny, ke kterým v jeho prostředí dochází. Rozhodující není pouze velikost změn, ale i rychlost jejich nástupu, jejich frekvence a délka trvání.

K základním příčinám, vedoucím k oslabení populace tisu a jeho vymizení z celých rozsáhlých území, kde se pravděpodobně původně vyskytoval (i když zřejmě ne s vysokým zastoupením) patří vliv člověka.

Citlivost tisu vůči antropickým tlakům je dána především jeho velmi pomalým růstem a jeho vyššími nároky na vývoj pod clonou horní etáže lesa (alespoň v určitých fázích ontogenetického vývoje) na straně jedné,  na straně druhé neschopností tisu konkurovat růstem dřevinám horní etáže, ohrožujícím tis při jejich monokulturním pěstování v horizontálně zjednodušené struktuře. Tento problém je obecnější a týká se i dalších stinných dřevin, zejména jedle.

Základními  příčinami úbytku tisu z lokalit jeho přirozeného výskytu jsou především:

n selektivní těžba tisu vyvolaná poptávkou po jeho dřevu (SCHULTZE-MOTEL J. in DANERT S. & kol., 1971),

n  pastva dobytka (některé druhy, např. kozy a ovce, tis bez ohledu na jeho jedovatost požírají),

n  hubení tisu jako jedovaté dřeviny, ohrožující některé hospodářsky chované býložravce (zejména koně),

n hubení tisu jako "plevelné" dřeviny zabírající místo výnosnějším dřevinám hospodářským, (JOHN J.,1835 in ZÁLOHA J., 1975; KUČERA S., 1975),

n  vyhubení většiny velkých šelem, přirozeně regulujících stavy velkých býložravců (zejména jelení a srnčí zvěře), následně pak nepřirozeně vysoké stavy spárkaté zvěře silně poškozujících tis okusem (v současnosti jeden z nejvážnějších limitujících faktorů přirozené obnovy tisu),

n  trvalé odlesnění rozsáhlých území, znemožňující nebo ztěžující šířenítisu a omezující možnosti výměny genetické informace mezi fragmenty jeho populace,

n masové uplatňování holosečného způsobu hospodaření a s tím spojené nepříznivé změny světelných poměrů, teplot a vlhkosti (extrémní výkyvy) a z toho plynoucí ,

n nahrazení přirozených, druhově a prostorově diverzifikovaných lesů, převážně smrkovými monokulturami,

n změny mikroklima uvnitř lesních ekosystémů, vyvolané jejich fragmentací, zjednodušením prostorové výstavby, odvodněním apod.; pravděpodobně i zvyšování extremity klimatu  v důsledku narušení koloběhu energie v krajině (např. jako důsledek hromadného neuváženého odvodňování rozlehlých území).

zpět na 2. Teoretický rozbor problematiky

2.5. Metody molekularní genetiky aplikované na lesní dřeviny

Každý jedinec, který vznikl generativní cestou je "originál" - současně však reprezentuje řadu charakteristik a vlastností zděděných po rodičích. Dědičné dispozice zahrnují prakticky vše. Od na první pohled viditelných znaků, až po znaky méně zřejmé, mezi které patří metabolismus a biochemické procesy v organismu. Klasická lesnická genetika popisuje pouze fenotypové projevy, které doplňuje historický průzkum.

Protože fenotyp je velmi závislý na prostředí, jsou znaky jako je výška a tloušťka stromu, síla a úhel nasazení jeho větví, velikost a barva jehlic nebo síla borky, do značné míry formovány prostředím. Proto nejsou nejvhodnějšími znaky jako zdroj informací o genetické struktuře populace. Fenotypová odezva jedinců se stejným genotypem na soubor podmínek prostředí se nazývá normou reakce genotypu. Pokud se tato reakce liší alespoň v jedné podmínce prostředí, pak ji  můžeme rozlišit na základě fenotypového projevu. Ale je nutné specifikovat každou sledovanou podmínku a s ní znaky, na základě kterých můžeme rozlišovat genotypy. Při velmi velkém počtu genotypů však velmi rychle roste počet podmínek, které jsou potřebné na jejich rozlišení. Proto použití znaků, které jsou silně ovlivněny prostředím nedovoluje další rozlišení genotypů, protože normy reakce genotypu se mohou překrývat. Navíc jsou tyto znaky fenotypových projevů kontrolovány mnoha geny (polygenně) a to způsobuje značné nejasnosti při vyhodnocování výsledků. Proto pro zhodnocení genetické struktury populací lesních dřevin potřebujeme znaky kontrolované malým počtem genů, které jsou v těsném vztahu ke genotypu a tak vlivem prostředí téměř neovlivněny. Takové znaky, které jsou pod úplnou genetickou kontrolou označujeme jako genetické márkery. Pro studium genetické struktury populací se osvědčily márkery biochemického charakteru.

Jako vhodné genetické márkery se jeví monoterpeny, isoenzymy nebo struktura vlastní DNA.

 

Monoterpeny

patří do velmi početné skupiny chemických látek, které jsou široce zastoupeny jak v rostlinné, tak i v živočišné říši. Patří do skupiny tzv. terpenoidů charakteristických obsahem isoprenových jednotek (isopren = uhlovodík s 5 atomy uhlíku). Velkou výhodou monoterpenů je, že se běžně vyskytují v nejrůznějších orgánech (jehlice, dřevo, kůra) a ve všech vývojových stádiích stromu. Princip metody využívající monoterpeny jako genetické márkery spočívá v tom, že každý jedinec je neopakovatelný svým spektrem monoterpenů o charakteristické koncentraci. Proto není obtížné rozlišit dva různé jedince, ale podstatný problém většiny monoterpenů je jejich polygenní genetická kontrola. Proto jsou pro genetické studie typu ověřování původnosti a podobnosti jednotlivých populací pomocí monoterpenů těžko použitelné. Další nevýhodou je jejich koncentrační kolísání během roku a proto je důležité posbírat mnoho vzorků během krátké doby. Navíc pro stanovení charakteru dědičnosti je u této metody nutné kontrolované křížení a analýza potomstva. Vzhledem k množství potřebného materiálu, ale také vzhledem ke značné časové náročnosti vlastní metody a dalších vzpomenutých nevýhod jsou monoterpeny pro studium populací nevhodné.

 

Isoenzymy

jsou posledním typem vzpomenutých márkerů. Obecně řečeno jsou enzymy proteiny, které zprostředkovávají biokatalýzu - velmi důležitou podstatou fyziologické podstaty každého organismu. Každý enzym je jednoznačně definován schopností katalyzovat určitou biochemickou, více méně úzce specifickou, reakci. Avšak stejnou chemickou reakci může katalyzovat několik individuálních bílkovin. Proteiny, které katalyzují stejnou reakci avšak mají rozdílnou (geneticky určenou) primární strukturu (posloupnost jednotlivých aminokyselin tvořící kostru proteinu), nazýváme isoenzymy. Isoenzymy jsou tedy různé formy jednoho enzymu, které katalyzují stejnou chemickou reakci, ale v důsledku záměny aminokyselin se liší některou ze svých vlastností, které se mohou projevovat jako:

- změna náboje a konformace molekuly,

- změna katalytické aktivity,

- změna tepelné stability enzymu,

- změna  pH optima,

- změna specifity reakce.

Vlastností, kterou využíváme při metodách genetické analýzy populací lesních dřevin, je rozdílná pohyblivost isoenzymů v elektrickém poli. Každý protein nese určitý nenulový elektrický náboj a proto je schopen migrace v elektrickém poli (např. při elektroforéze). Elektroforetická separace isoenzymů pak spočívá v jejich různě rychlé migraci elektrickým polem, což je dáno právě jejich rozdílnou primární proteinovou strukturou. Každý jedinec je potom určen spektrem charakteristicky pohyblivých isoenzymů. V případě, že pracujeme s celými populacemi, zkoumáme pouze určitý počet jedinců, který považujeme za dostatečně reprezentativní pro danou populaci. Získaná data se pak vyhodnocují matematickými operacemi.

Mimořádně vhodným objektem pro isoenzymové analýzy jsou semena jehličnanů neboť obsahují haploidní megagametofyt a zároveň diploidní embryo. Megagametofyt je produktem meiozy a proto allozymy z heterozygotních mateřských stromů segregují v poměru 1:1. Analýza mateřských stromů pak umožňuje zjistit gametickou kontrolu isoenzymů a křížení bez testování hybridních potomstev. Studiem megagametofytu (jehož genotyp je identický s vajíčkem) a embrya se dá zjistit genetické složení mateřského stromu i otcovské gamety a jejich příspěvek embryu. Tak je možno poměrně snadno zjistit genetickou strukturu jedinců podílejících se na opylování.

Isoenzymy jsou znakem jednotlivých genotypů a jejich frekvencí v celých populacích. Multilokusové genotypy (genotypy více lokusů) nám umožňují orankovat jednotlivé populace a na základě jejich frekvencí porovnávat vnitropopulační i mezipopulační variabilitu lesních dřevin. Do dnešního dne bylo na lesních dřevinách provedeno mnoho takto zaměřených studií (viz. PAULE, 1990A). I když isoenzymy nejsou samozřejmě všelékem, který dává odpovědi na všechny otázky populační genetiky, jsou nejlepší metodou pro získání poznatků o genetické struktuře zkoumaných populací. Ačkoli je tato metoda výzkumu genetické diverzity lesních dřevin ve světě více méně běžná, neměla Česká republika ještě před 2 roky ani jedinou specializovanou laboratoř pro výzkum lesních dřevin.

 

Isoenzymový polymorfismus

Existují dvě základní teorie o vzniku a udržování isoenzymovébo polymorfismu v rostlinných a živočišných populacích.

1)  Rudin (1976) říká, že jsou isoenzymové alely selekčně neutrální a že se isoenzymový polymorfismus vytváří pouze mutacemi a genetickým driftem.

2)  Lundkvist (1978) naopak tvrdí, že geny kódující isoenzymy jsou součástí genomu a tudíž podléhají selekci.

Většina později provedených prací však dokazuje, že druhou variantu, tedy selektivní tvorbu isoenzymového polymorfismu je možné posuzovat za více pravděpodobnou. Mnozí autoři se zabývali závislostí alelických frekvencí na ekologických podmínkách, ve kterých se daná populace vyskytuje. Například Bergmann (1975) zjistil u smrku a douglasky závislost alelických frekvencí B-lokusu u kyselé fosfatázy na zeměpisných souřadnicích. Guries &Ledig (1981) zjistili významnou korelaci mezi výskytem 6 lokusů a klimatickými charakteristikami prostředí (minimální lednová, maximální červencová teplota a roční úhrn srážek).

  zpět na 2. Teoretický rozbor problematiky

2.6. Biochemické a molekulární markery u planých rostlin

Metoda biochemických (isoenzymových a proteinových) markerů a markerů na úrovni DNA je široce používaná při populačně genetických studiích - pro účely molekulární genetické analýzy populace, molekulární evoluce (HILLIS a MORITZ 1990, HOELZEL 1992, ZIMMER ET AL. 1993). V poslední době se objevila řada monografií věnovaná molekulární genetice populací, molekulární evoluci a aplikaci metod molekulární biologie do řešení evolučních, taxonomických a ekologických otázek. Tento stav ukazuje na vzrůstající význam této problematiky. Molekulárně biologické metody, samozřejmě v komplexu s klasickou taxonomií a morfologií, umožňují řešit řadu složitých fylogenetických, taxonomických a populačně genetických otázek.

V systematických i populačně genetických studiích byly po dlouhé období poměrně úspěšně používány nepřímé markery pro zjišťování genetické diference - analýza a porovnávání proteinů byla tímto nepřímým měřítkem. Elektroforetické a imunologické techniky byly používány k analýzám rozsáhlých souborů vzorků vzhledem k jejich nevelké složitosti, malým nákladům a praktičnosti (ZIMMER ET AL. 1993). Kromě základních technik analýzy proteinů a isoenzymů byla a je používána technika dvourozměrné gelové elektroforézy, použitelná ke zjišťování variability u více lokusů současně (GOLDMANa O´BRIEN. 1993).

S rozvojem molekulárních technik se řada prací v oblasti molekulární systematiky a evoluce orientuje na manipulaci na úrovni nukleových kyselin - analýzy DNA a RNA. V tomto případě je zdůrazňována volba vhodných extrakčních postupů zachovávajících strukturní organizaci nukleových kyselin (STEIN 1993, DESALLE, WILLIAMS a GEORGE 1993). Manipulace s nukleovými kyselinami pomocí DNA–DNA hybridizace postihuje diverzitu a komplexitu organizace genomu na "makro" úrovni (SPRINGER a BRITTEN1993, ROGERS, BEAULIEU a BENDICH 1993). Je studována i problematika organizace genomu (např. pomocí techniky RAPD, RFLP), ribozomální RNA a rDNA, problematika genových knihoven, lokalizace kvantitativních znaků, mobilních elementů a jejich vazba na genovou expresi a speciaci druhu. V neposlední řadě je pozornost věnována sekvenačním technikám (ZIMMER ET AL. 1993). K otázce molekulárních dat se vztahuje i technika jejich hodnocení a fylogenetická interpretace (HOLSINGER a JANSEN 1993, HILLIS, ALLARD a MIYAMOTO 1993). Určitou zvláštností je technika izolace a analýzy makromolekul z fosilních a dávných vzorků (TUROSS a STATHOPLOS 1993).

Poměrně novou oblastí molekulární biologie je využití analýzy DNA v rostlinné taxonomii a evoluční biologii. Druhá polovina osmdesátých let přinesla pokrok v laboratorních metodikách, a tak byl splněn základní požadavek kladený na molekulární metody - analýza velkého množství vzorků v rozumném čase. Rozsáhlého využití se i v oblasti taxonomických studií planých druhů rostlin dočkal objev polymerázové řetězové reakce. V posledních několika letech řada komerčně dostupných kitů zpřístupnila molekulárně biologické techniky i terénním přírodovědcům (ŠTORCHOVÁ 1997).

Nové metody analýzy polymorfismu DNA měly zásadní vliv na metodologii používanou v systematické botanice. Je již řada významných publikací zabývající se molekulárními metodami v evoluci a taxonomii (CLEGG a O´BRIEN 1990, HILLIS a MORITZ 1990, SOLTIS, SOLTIS a DOYLE 1992, ZIMMER ET AL. 1993).

Jedním z nejvhodnějších markerových systémů použitelných ve fylogenetických a taxonomických studiích u rostlin je chloroplastová DNA (cpDNA). Jednou z výhod tohoto systému ve srovnání s molekulárními markery pracujícími s genomickou (celkovou ) DNA je velikost molekuly cpDNA, přítomnost a uspořádání obdobných genů. Navíc jsou známy úplné sekvence cpDNA z řady druhů rostlin a tento fakt významně ovlivňuje evoluční srovnávací studie (SHINOZAKI ET AL. 1986). Větší změny v architektuře genomu (inserce, delece, inverze) jsou relativně řídké a pokud se objeví, markerují hlavní monofyletické skupiny (SOLTIS, SOLTIS a DOYLE 1992). Další z výhod využití cpDNA ve fylogenetických studiích je relativně pomalá evoluce sekvencí DNA. Nejvhodnější taxonomická úroveň, na které analýza cpDNA poskytuje optimální data, je úroveň druhu, případně vyšší taxonomické úrovně (BACHMANN 1992).

Rozsáhlejšího využití doznala technika DNA fingerprintingu, využívající krátké nespecifické sondy a detekující polymorfismus na úrovni středně repetitivních sekvencí - tzv. minisatelitů. V genomu vyšších rostlin jsou přítomny relativně krátké sekvence objevující se jako středně repetitivní tandemově uspořádané opakování ("minisatelity"). Tyto minisatelity se pravděpodobně vyskytují v různých pozicích v celém eukaryotním genomu. Počet opakování určitého minisatelitu může u jednotlivých jedinců studované populace kolísat (VNTRs - variable number tandem repeats) a tato variabilita je detekována jako variabilita délky restrikčních fragmentů po štěpení DNA enzymy, které neštěpí v rámci sekvencí dané repetice. Pravděpodobně nejvýznamnější aplikace analýzy minisatelitů v rostlinné evoluci je hodnocení čistoty a identifikace klonů a studium evolučních otázek u asexuálně se množících druhů - apomiktických druhů rodu Rubus, Taraxacum a klonů topolů (Populus) a dalších (BACHMANN 1992). Dalším typem velmi krátkých repetitivních sekvencím rozptýlených po eukaryotním genomu jsou mikrosatelity (LITT a LUTY 1989). Mikrosatelity vykazují rozsáhlý polymorfismus daný délkou opakování krátkých motivů a představují stabilní kodominantní systém využitelný pro identifikaci genotypů a mapování rostlinného genomu (MORGANTE a OLIVIERI 1993, ZHAO a KOCHERT1993, WEBER 1990).

Zavedení techniky PCR (SAIKI ET AL. 1985) a rychlý rozvoj této techniky na přelomu 80. a 90. let výrazně zjednodušil řadu protokolů používaných v molekulární biologii. Technika PCR vnesla do rozvoje DNA fingerprintingu a jeho využití ve výše zmiňovaných aplikacích neočekávanou dynamiku. PCR může být použita i k náhodnému testování variability sekvencí v rámci celého genomu. Při použití krátkých náhodných primerů (cca 10 bp) lze získat v relativně krátkém čase spektrum amplifikačních produktů, které se liší svojí délkou. Toto spektrum je obvykle polymorfní v rámci dané populace (RAPDs - random amplified polymorphic DNAs) a různá spektra získaná na základě amplifikační reakce za použití různých primerů vytváří detailní "fingerprint" DNA. PCR fingerprinting, využívající krátkých náhodných primerů se stává analogií klasického DNA fingerprintingu. Mendelistická analýza pak ukazuje, že tento polymorfismus se sestává z přítomnosti nebo nepřítomnosti amplifikačního produktu a odráží substituci bází v místě přisedání primeru. Dominantní charakter RAPD markerů je méně vhodný ve srovnání s kodominantním charakterem RFLPs, ale i RAPD amplifikační produkty mohou být mapovány a jsou používány jako markery ve fylogenetických analýzách. RAPD technika může být kombinována s RFLP z důvodů zvýšení účinnosti genetické markerové analýzy. Polymorfní RAPD marker je značen a použit jako próba pro RFLP analýzu. Tímto postupem je eliminována řada omezení bránící širšímu využití RFLP analýzy, zejména potřeba klonování rekombinantních DNA prób. RAPD osvědčily jako rychlá a jednoduchá metoda identifikace genotypů, pro porovnávání různých populací rostlin (např. populace apomiktických jestřábníků) a ke studiu vnitro- a mezipopulační variability (BACHMANN 1992, WILLIAMS ET AL. 1993, ŠTORCHOVÁ 1997, SÁKOVÁ a ČURN 1998). Pro posuzování fylogenetické příbuznosti či dokonce ke konstrukci vývojových diagramů se u vyšších rostlin RAPD příliš nehodí, protože většinou odhalují variabilitu na příliš nízké taxonomické úrovni. V některých případech jsou ale využitelným markerovacím systémem, jak ukazuje jejich použití pro určení fylogenetických vztahů u planých a kulturních druhů a poddruhů ječmene (MARILLIA a SCOLES 1996), čimišníku (GONZALEZANDRESa ORTIZ 1995) a silenek (OXELMAN 1996). Naopak poměrně široké uplatnění mají v této oblasti u nižších rostlin - u hub, kde jsou využívány nejen pro účely identifikace, ale i pro tvorbu fylogramů a studium fylogenetických taxonomických otázek (WEISING ET AL. 1995, OBORNÍK 1995, OBORNÍK, LANDA a ČURN 1997).

Velká perspektiva je v současné době dávána dalším technikám navazujícím na PCR, resp. využívajících principu specifické amplifikace DNA in vitro - technika AFLP, studium polymorfismu rDNA a sekvenační analýzy. Uvažuje se, že pravděpodobně nejvhodnější molekulární metodou ve fylogenetických studiích bude přesné porovnávání sekvencí několika geneticky nevázaných a funkčně odlišných genů.

Aplikaci metod genetické analýzy populací, využití molekulárních a biochemických markerů u planých rostlin a v řešení některých ochranářských otázek lze spatřovat v:

  genetické analýze populací

  hodnocení biodiverzity z pohledu klasických morfologických znaků a molekulárně biologických markerů

  řešení taxonomických a fylogenetických otázeki na úrovni molekulárních markerů a úrovni obecné charakteristiky genomu

  charakteristika genotypů planých druhů rostlin (populací), jejich identifikaci a sledování vlivu introdukovaných genotypů na genetickou stabilitu původní populace, studium otázky genetické eroze na hlubší, molekulárně genetické úrovni

zpět na obsah

3. CÍLE PROJEKTU

Projekt si klade za cíl doporučit možné cesty aktivní ochrany tisu na území České republiky. Měl by přispět k vytvoření koncepce posílení a z dlouhodobého hlediska záchrany populací tisu v ČR.


Dílčí cíle:

a) Inventarizovat výskyt tisu červeného v ČR s detailním zaměřením na ZCHÚ a oblast Šumavy a  Šumavského předhůří.

b)  Prověřit genetickou příbuznost významných dílčích populací tisu červeného se zaměřením na možnosti sdružování populací při záchraně genofondu ex situ.

c) Pokus o rekonstrukci geografického rozšíření tisu v ČR a o zpřesnění ekologické amplitudy jeho výskytu (dle rozpětí vegetační stupňovitosti a edafických kategorií současného výskytu).

d)  Navrhnout opatření pro záchranu genofondu a možnosti reintrodukce.

e)  Přispět k popularizaci tisu jako přirozené složky lesních ekosystémů.

Předmětem výzkumu nejsou tisy v sadovnických úpravách (s výjimkou starých jedinců tisu v lokalitách předpokládaného přirozeného výskytu, u nichž je pravděpodobnost, že pocházejí z původního reprodukčního materiálu).

zpět na obsah

4. ČASOVÝ HARMONOGRAM ŘEŠENÍ

Řešení projektu bylo rozloženo do dvou let ( 2000 - 2001)

V roce 2000  byly v rámci projektu:

1.   shromážděny dostupné údaje (literární prameny) o tisu v ČR,

2.   zpracována  podrobná metodika řešení (včetně laboratorních technologií),

3.  provedena základní inventura tisu v ČR na základě dostupných údajů, ověřených několika způsoby (literární prameny, dotazníkové šetření, fyzické prověření vybraných lokalit),

4.  odebrány vzorky z populací tisů pro studium struktury jeho genofondu v ČR (v základním rozložení po území republiky),

5.   pořizována fotografická dokumentace,

6.   zpracovány izoenzymové rozbory 4 populací tisu,

7.   zahájeny analytické práce na vymezení ekologických nároků tisu na území ČR,

8.   zpracována předběžná syntéza získaných poznatku do podoby výroční zprávy.

V roce 2001 navázaly práce na výsledky řešení z roku 2000. Řešení projektu pokračovalo plně v souladu s původním harmonogramem, byly naplněny všechny jeho dále uvedené body.

1.   byla doplněna a upřesněna data získaná v roce 2000,

2.  pro doplnění výsledků analýz provedených v roce 2000 byly odebrány další vzorky pro analýzy genofondu,

3.   pokračovaly fyzické prověrky dalších významných lokalit, které nebyly navštíveny v roce 2000 a lokalit u nichž byly pochybnosti o věrohodnosti získaných dat; byl zpřesněn počet inventovaných tisů, byly doplněny další dendrometrické charakteristiky umožňující zpřesnit odhady stáří tisu nedestruktivními metodami,

4. byla vytvořena mapa výskytu tisu v ČR s vrstvou recentního a historického výskytu, topika byla v omezeném rozsahu využita v kontextu s ostatními získanými daty,

5.   získaná data byla převáděna do digitální databáze sjednocující data o výskytu tisu za celou ČR,

6. analýzy genofondu byly  provedeny pro další významné populace tisu; celkem byl v rámci projektu analyzován genofond 22 populací (dílčích populací) tisu, z toho ve dvou případech byly pro vytvoření genetické charakteristiky fragmentární populace tisu v ČR provedeny analýzy územně blízkých populací za hranicemi ČR (v Bavorsku a Polsku); byla doplněna tabulka výskytu tisu na pozadí souborů lesních typů, charakterizující ekologickou amplitudu tisu v podmínkách ČR; byla doplněna fotodokumentace - v současnosti se převádí do digitální podoby,

7.  získaná data byla syntetizována do podoby doporučení pro záchranu genofondu tisu a jeho případnou reintrodukci, vzhledem k charakteru zbytkových populací tisu byla práce zaměřena nejen na problematiku tisu v ZCHÚ, ale nad rámec projektu řeší problematiku v ČR obecně (pro záchranná opatření v ZCHÚ je velmi často účelné a v některých případech nevyhnutelné využít i genofond tisu mimo ZCHÚ),

8.   projekt byl ukončen závěrečnou zprávou.

zpět na obsah

5. PŘEDPOKLÁDANÝ ROZPOČET

2000                 200.000 Kč

2001                 210.000 Kč

S                                                                410.000 KČ

zpět na obsah

6. METODIKA A MATERIÁL

 

METODIKA TERÉNNÍCH PRACÍ - Inventarizace .

6.1. Nástin metodiky

6.2. Vlastní materiál a metodika

METODIKA LABORATORNÍCH PRACÍ -  Elektroforéza

6.3 Elektroforéza

6.4. Detekce isoenzymů

6.5. Interpretace isozymových patterns na gelech

6.6. Omezení isozymových patterns

6.7. Metodika odběru a skladování  materiálu pro laboratorní zpracování

6.8. Metodika laboratorního zpracování

6.9. Metodika statistických vyhodnocení získaných zymogramů

METODIKA LABORATORNÍCH PRACÍ -  DNA analýza

6.10. Extrakce a purifikace DNA

6.11. Analýza RAPD markerů

6.12. PCR –RFLP protokol

6.13. Zpracování dat

 

 

METODIKA TERÉNNÍCH PRACÍ - Inventarizace

Pro návrh účinných opatření k aktivní ochraně genofondu tisu bylo nutno shromáždit informační materiál o

n   specifických znacích a vlastnostech tisu,

n   početnosti zbytkových populací tisu a o jejich územním rozložení,

n   o jejich zdravotním stavu, dynamice jejich vývoje a rizicích, která je ohrožují,

n   o genetické struktuře tisu osvětlující "příbuznost" a areálové vazby fragmentů původních populací,

n   spektru ekologických nároků tisu na území ČR.

 

6.1. Nástin metodiky

- Shromáždit dostupné údaje o současném výskytu tisu v ČR (literární prameny, starší inventurní údaje, lokality výskytu, četnost, případně stav jedinců tisu, dle možností údaje o biotopu).

- Na významných lokalitách ověřit věrohodnost přebíraných inventarizačních dat, dle možností aktualizovat. Pro oblast Šumavy provést fyzickou inventuru výskytu tisu.

- Odebrat tkáňové vzorky tisu z "klíčových lokalit" pro genetické analýzy významných  populací tisu.

- Shromáždit dostupné údaje o historickém výskytu tisu a spolu se současnými výskyty zpracovat mapu výskytu tisu v ČR.

- Na základě frekvence výskytu tisu na souborech lesních typů v ČR zpřesnit amplitudu jeho potenciálního přirozeného rozšíření.

- Na základě genetických analýz tisu charakterizovat významné populace tisu a posoudit jejich příbuznost.

-  Na základě mapy výskytu tisu a příbuznosti jeho populací posoudit možnosti přirozeného rozšíření tisu před fragmentací  výskytu antropickými vlivy (z hlediska geografického i ekologického)

- Syntetizovat vpředu uvedené informace do podoby doporučení pro záchranná opatření a reintrodukci tisu v ČR.

V průběhu řešení byla metodika doplněna o

- posouzení celkového stavu ověřovaných populací (zdravotní stav, poškození, rizika), 

- orientační dendrometrická šetření zaměřená na získání praktických poznatků pro management (nedestruktivní odhad věku tisů, prognózování dynamiky odrůstání výsadeb apod.,

- sledování přirozené obnovy (výskyt, četnost, odrůstání).

  zpět na 6. Metodika a materiál


 6.2. Vlastní materiál a metodika

Vzhledem k absenci ucelené databáze o výskytu tisu červeného v ČR byl na základě studia literárních pramenů a dílčích databází nejprve sestaven přehled známých lokalit jeho výskytu. Těžiště výchozích informací o výskytu tisu bylo čerpáno z novějších prací - SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol., 1988 a pro Čechy zejména J. HOFMANa (1966), ze starších - J.E. CHADTa (1893) a J.S. PROCHÁZKy, A. PILÁTa (1928) a J. KLIKy. et al. (1953). Pro oblast Šumavy byla základním výchozím materiálem práce A. PAVLIČKa (1995) aktualizovaná na základě objednávky Správy NP a CHKO Šumava F. MARŠÍKem & kol. (1999).

Následně byl navázán kontakt se subjekty v jejichž působnosti se lokality s výskytem tisu nacházejí. Oslovena byla regionální pracoviště AOPK, Správy CHKO, Správy NP a referáty životního prostředí na okresních úřadech. Dále byl navázán kontakt se specialisty pro lesnickou typologii a dalšími specialisty s příbuzným zaměřením na ústředí a pobočkách ÚHÚL Brandýs n. L. a některými soukromými taxačními kancelářemi. Inventarizace tisu v ČR byla pojata plošně, ve snaze podchytit i výskyt tisů mimo ZCHÚ, který mohl dosud uniknout pozornosti. Při malém počtu tisů v některých fragmentech populací je pro uchování jejich genetické diverzity a pro případnou reintrodukci tisu do ZCHÚ nutné uvažovat všechny jeho přežívající jedince.

Jako souběžné nezávislé šetření byla zorganizována dotazníková akce v rámci organizace Lesů České republiky Hradec Králové s.p., při níž byli osloveni terénní pracovníci až na úroveň lesních správců, případně revírníků. Obdobně bylo osloveno vedení Vojenských lesů a statků (na území jejichž působnosti se tisy ve volné přírodě rovněž vyskytují). U LČR se dotazníková akce setkala s velkým pochopením a poskytla řadu cenných nových informací. Další výchozí podkladové informace byly čerpány z různých zdrojů (databáze památných stromů, informace z internetu, turistické mapy aj.)

Na základě takto získaných údajů byla doplněna základní databáze o výskytu tisu, vytvořená primárně na podkladu literárních pramenů. Vedlejším cílem dotazníkové akce je (kromě shromáždění dat o tisu) vzbuzení zájmu vlastníků a uživatelů lesů o jeho problematiku.

Vznikající databáze o tisu byla využívána jako výchozí podklad pro průzkum významných lokalit výskytu tisu. Ten byl zaměřen na ověření věrohodnosti literárních a dotazníkových údajů, zjištění stavu jednotlivých populací a jejich biotopu a vytipování základních rizikových faktorů. Byl zhodnocen primární charakter a případné antropické změny biotopu, v němž současná populace tisu přežívá. Dále byly upřesňovány údaje o růstovém prostředí - ověřování správnosti přiřazení lokality výskytu k jednotkám lesnické typologie v systému ÚHÚL (PLÍVA K. & kol., 1983; PLÍVA K., 1984). Dále byly orientačně změřeny dendrometrické a zjištěny některé růstové charakteristiky (křovitost, vícekmennost) tisů, z nichž byly odebírány vzorky pro laboratorní rozbory. U fertilních tisů bylo zjištěno jejich pohlaví, byla zjištěna nadmořská výška jejich výskytu, expozice, sklon svahu, morfologie terénu, charakter okolního porostu apod.

V CHKO Křivoklátsko, na lokalitě U Eremita, na Hřebečském hřbetu, u Dolního Babákova a u Tiských dvorů byly nalezeny padlé odumřelé kmeny tisu. Nad rámec běžného šetření na nich bylo provedeno orientační měření a odpočet letokruhů, případně další dendrometrická šetření. Odečet a měření letokruhů bylo provedeno manuálně (lupa, ostrý hrot, kancelářské měřítko). Laboratorní zpracování bylo nad rámec časových a finančních kapacit tohoto úkolu. Materiál je uložen k případnému pozdějšímu zpracování.

Kmen z lokality U Eremita - Křivoklátsko, nadmořská výška kolem 250 m n. m., zlom z polomu v polovině 80. let. Analyzovaná část kmene pochází z části cca 1,5 m nad zemí. V této výšce byla napočítáno 112 letokruhů. Věk tisu v době zániku byl (s přihlédnutím ke vzdálenosti od paty kmene) odhadnut na  cca 140 let. Přes pokročilý stupeň rozkladu bělové části kmene ležící na zemi, byla horní část kmene ještě zachovalá do té míry, že umožňovala poměrně bezpečný odečet letokruhů. V místě šetření (odebraného segmentu kmene)vznikl kmen srůstem dvou kmínků (blízko osy kmene). Měřen byl poloměr kmene od středu levého kmínku v osách na sebe kolmých, umístěných tak, aby jedna osa zachycovala největší poloměr (kmen je asymetrický). Druhý kmínek ležel v pravém dolním kvadrantu a významně ovlivňoval pouze jeden ze čtyř měřených poloměrů. Největší naměřený poloměr (osa kmínku mimo střed) rmax. = 142 mm, průměrný r = 115 mm, nejmenší rmin= 85 mm (mimo osy měření). Průměrná tloušťka kmene ze dvou na sebe kolmých měření vedených osou pravého kmínku je 230 mm (245 a 215 mm) Průměrná šíře letokruhu na největším poloměru byla 1,27 mm, na nejmenším poloměru 0,76 mm. Střední šíře letokruhu (ze čtyř poloměrů v osách na sebe kolmých) byla 1,03 mm. Tloušťkový přírůst kmene je dvojnásobkem šíře letokruhu, dosahuje v průměru 2,06 mm rok-1. Dále byla změřena šíře každých 10 letokruhů na největším poloměru.

Tab. 1. - Desetileté tloušťkové přírůsty z analyzovaného zlomu tisu, lokalita U Eremita - CHKO Křivoklátsko - okulární odečet, předběžné výsledky.

Tis z lokality Hřebečský hřbet - Svitavsko, 540 m n. m., hrana starého odvalu z lomu SLT 5B/5Y, délka kmene od bazálního řezu k vrcholu 443 cm, obvod v d1,3 39,5 cm, kmen na cca 1/2 obvodu odumřelý po starém poškození, následně výrazně asymetrické ukládání letokruhů. Z důvodů asymetrického růstu a vlnitosti obvodu kmene nelze tloušťku kmene přepočíst z obvodu. Počet letokruhů na bazálním řezu 106, na výšku řezu připočteno 5 let Ţ věk v době odumření tisu 111 let. Rozdíl v počtu letokruhů mezi poškozenou a nepoškozenou stranou kmene je 24 Ţ k poškození tisu došlo cca ve věku 87 let. Na řezu v d1,3 89 letokruhů. Rozdíl v počtu letokruhů mezi bazálním řezem a řezem v d1,3 je 17 let. Analyzovaný jedinec dorostl výšky 130 cm ve věku 22 let (17+5). Průměrný výškový přírůst v prvních 22 letech života byl u tohoto jedince 59,1 mm rok-1. Průměrný roční výškový přírůst za posledních 106 let života jedince byl 41,8 mm. Tloušťkový přírůst do 87 let věku (než došlo k poškození) na bazálním řezu (82 letokruhů), kdy poloměry byly na ose vedené středem kmene, činil 62 mm a 57 mm Ţ průměrná šíře letokruhu 0,726 mm, tj. roční tloušťkový přírůst kmene na bázi 1,451 mm; v d1,3  (65 letokruhů) poloměry na ose vedené středem kmene 39 mm a 50 mm Ţ průměrná šíře letokruhu 0,685 mm, tj. roční tloušťkový přírůst kmene ve výčetní tloušťce 1,369 mm. Další tloušťkový přírůst byl již výrazně ovlivněn poškozením kmene. Ukládal se na cca 1/4 bazální či výčetní plochy kmene. V místě maximálního uložení na bázi byl široký průměrně (za posledních 24 let) 2,46 mm ročně, ve výčetní tloušťce 1,88 mm ročně. Shrnutí výsledku: Tis rostl v blízkosti lomu, evidentně ve značně nepříznivých podmínkách, vedoucích k jeho postupnému odumření, což pravděpodobně nepříznivě ovlivňovalo jeho přírůst. Přesto dosáhl výšky 130 cm ve 22 letech a výšky 443 cm ve 111 letech. V 87 letech dosahoval výčetní tloušťky téměř 12 cm což odpovídá průměrnému tloušťkovému přírůstu kolem 1,4 mm ročně.

Tis z lokality Dolní Babákov - starý vývrat porostlý mechem, vlivem stabilní vysoké vlhkosti (mokré uložení) téměř neprobíhal rozklad kmene, odhadnuté stáří vývratu 10 - 12 let; cca 555 m n. m.; SLT 6P. Výrazně zvlněný obvod kmene, zejména na bázi. Počet letokruhů na bazálním řezu 62, na výšku řezu připočteno 5 let Ţ věk v době odumření tisu 67 let. Na řezu v d1,3 53 letokruhů. Rozdíl v počtu letokruhů mezi bazálním řezem a řezem v d1,3 je 9 let. Analyzovaný jedinec dorostl výšky 130 cm ve věku 14 let (9+5). Průměrný výškový přírůst v prvních 14 letech života byl u tohoto jedince 92,9 mm rok-1. Tloušťkový přírůst ve věku 67 let na bazálním řezu (62 letokruhů), tloušťky (d) šetřeny na 4 osách pootočených o 45°, vedených středem kmene jsou 148 mm, 148 mm, 134 mm a 149 mm Ţ průměrná šíře letokruhu 1,168 mm, tj. roční tloušťkový přírůst kmene na bázi 2,335 mm; v d1,3  (53 letokruhů), tloušťky (d) na 4 osách pootočených o 45°, vedených středem kmene - 105 mm, 109 mm, 103 mm a 100 mm Ţ průměrná šíře letokruhu 0,983 mm, tj. roční tloušťkový přírůst kmene ve výčetní tloušťce 1,967 mm.

Obr. 9. - Starý vývrat tisu na lokalitě Dolní Babákov (SLT 6P/G, 550 m n.m.), z něhož byly odebrány kmenové sekce na analýzu tlušťkového přírůstu. (Foto Zatloukal; 6/01/5A)

Obr. 10. - Detail kmenové sekce v d1,3 z lokality Dolní Babákov (SLT 6P/G, 550 m n.m.).

Shrnutí výsledku: Tis rostl v relativně příznivých podmínkách. Jeho zánik byl způsoben vyvrácením v důsledku mělkého zakořenění na oglejené půdě náhle (postupné hynutí neovlivnilo průběh přírůstu). Výšky 130 cm dosáhl ve 14 letech. V 67 letech dosahoval výčetní tloušťky téměř 10,5 cm což odpovídá průměrnému tloušťkovému přírůstu téměř 2 mm ročně.

Tis od Tiských dvorů (mezi Pikarcem a Bobrůvkou, severně od Křižanova), mladý tis z husté umělé výsadby, 570 m n. m., SLT 5O/5S. Podúrovňový tis uříznutý cca před 2 lety ve výši cca 0,8 m nad terénem. Výsadba v roce 1960. Věk tisu v době zániku 39 let. Na řezu v d1,3 bylo 24 letokruhů. Rozdíl oproti zjištěnému věku je 15 let. Analyzovaný jedinec dorostl výšky 130 cm ve věku 15 let , tj. v průměru 86,7 mm ročně. Celková výška 430 cm. Průměrný výškový přírůst za 39 let života tisu je 110,3 mm ročně. Průměrný výškový přírůst v prvních 15 letech života byl u tohoto jedince 86,7 mm rok-1. Tloušťkový přírůst ve věku 39 let v d1,3  na 2 osách na sebe kolmých - 49 mm a 43 mm Ţ průměrná šíře letokruhu 0,958 mm, tj. roční tloušťkový přírůst kmene ve výčetní tloušťce 1,917 mm. Shrnutí výsledku: Tis rostl v postupně se zhoršujících světelných podmínkách - sestupoval do podůrovně (korunová úroveň skupiny je v rozpětí výšek 5-7m, analyzovaný jedinec měl korunu cca 2 m pod úrovní porostu). Jeho zánik byl náhlý (postupné hynutí neovlivnilo průběh přírůstu). Výšky 130 cm dosáhl v 15 letech. V 39 letech dosahoval výčetní tloušťky téměř 4,6 cm což odpovídá průměrnému tloušťkovému přírůstu téměř 2 mm ročně.

Skupina tisů u Tiských dvorů byla založena v roce 1960. V době šetření měla věk 41 roků. Založena byla sadbou v hustém sponu 1,0 - 1,5 m. Tis byl vysazen do skupiny společně s klenem (80%) a lípou (20%). Tyto dřeviny tis výrazně předrostly (mají střední výšku 17 m) a zápoj cca 80%, tím skýtají tisu přiměřené zastínění. Skupina tisu využívá rovněž boční světlo (od jihu) z nedaleké seče (smýcené cca před 5-ti lety). Dle výpovědi pamětníka (lesník p. Hořínek starší) byl tis vysazen společně s ostatními dřevinami do skupinové seče (kotlíku) ve starém smrkovém porostu. Smrk byl I. generací lesa po zemědělské půdě, silně trpěl červenou hnilobou a padl větrem v roce 1982, tzn., že výsadba tisu byla náhle uvolněna ve věku 22 let. V té době však již pravděpodobně měl tis horní krytí od přimíšeného klenu a lípy. Na uvolnění tis zřejmě reagoval nástupem plodnosti, neboť pět nejstarších jedinců okolního přirozeného zmlazení  (viz jejich analýza dále) má průměrný věk 18,2 roku (věk v rozpětí 14 - 22 let byl stanoven jako kombinace počítání přeslenů a odhadu věku bazální části stromku; - u jednotlivců vyloučit nelze chybu ve zjištění 3-5 let, vzniklou při odhadu věku bazální části, kde nebyly rozlišitelné přesleny). Bylo vysazeno kolem 100 sazenic tisu (Hořínek 2001). V současnosti přežívá kolem 52 ks tisů z původní výsadby, z toho 25 - 30 tisů je vitálních, zbytek je potlačený (silná konkurence, skupina je velmi hustá). Tis tvoří sevřenou skupinu v dolní etáži klenu a lípy. V horní úrovni až nadúrovni tisové skupiny je 8 - 10 stromů tisu.

Obr. 11. - Skupina tisů z výsadby v roce 1960 u Tiského dvora, 570 m n. m. Ukázka možnosti úspěšné reintrodukce tisu na místa předpokládaného původního výskytu (viz topikum) Foto Zatloukal 5/01/19

Obr. 12. - Přirozená obnova tisu, pokud není poškozována zvěří dobře odrůstá.i konkutenci trav (třtina Calamagrostis sp.) Foto Zatloukal 5/01/20

 

Obr. 13. a 14. - Dva z měřených jedinců přirozené obnovy tisu nepoškozované zvěří v lokalitě Tiský dvůr (Foto Zatloukal; 5/01/17 a 5/01/18)

 

U 8 z nich byla změřena výška a obvod (vypočtena tloušťka). Výsledky orientačního dendrometrického šetření lze shrnout následovně:

Průměrná výška ve 41 letech ....................... 669 cm (v rozpětí 474 - 750 cm)

Průměrný výškový přírůst ve 41 letech ................. 16,3 cm rok-1

Průměrný výškový přírůst v posledních 5 letech ...... cca 20 cm rok-1, odhad  na 5ti posledních bezpečně identifikovatelných "přeslenech"

Průměrná tloušťka  .................................82 mm (v rozpětí 57 - 105 mm)

Průměrný tloušťkový přírůst .......................... 2 mm (tj. letokruh 1mm)

Štíhlostní koeficient ................................81(rozpětí 49,5 - strom při obvodu skupiny, až 122,8  -vzrůstný nadúrovňový strom uvnitř skupiny)

V okolí uměle založené tisové skupiny u Tiských dvorů byla spontánní přirozená obnova tisu nepostižená okusem zvěře. U pěti odrůstajících nepoškozených mladých tisů byl orientačně proměřen výškový přírůst a zjišťován věk ,ve kterém dosáhly měřiště (d1,3) ve 130 cm nad terénem. Výsledky lze shrnout následovně:

Průměrná výška měřených jedinců    ................. 2097 mm (1380 až 2970 mm)

Průměrný věk           ..........................       18,2 roků

(Věk zjištěn odečtením identifikovatelných ročních výškových přírůstů - v průměru 10,2 ročníků a připočtením odhadnutého věku přízemní části, kde nebylo možno roční výškový přírůst, tzv. "přesleny" bezpečně odečíst; průměrná výška přízemní odhadované části byla 478 mm, její průměrný odhadnutý věk 8 let, což odpovídá průměrnému ročnímu výškovému přírůstu 59,8 mm, odhad vycházel z empirie autora)

Průměrný věk, ve kterém bylo dosaženo měřiště v d1,3                    ..15,2 roků

Průměrný výškový přírůst jedinců (od jejich vzniku tj. za 18,2 roků) 115,2 mm

                                                            .                                 toho do 5-ti let – odhad        ..36 mm

do 10-ti let (tj. za 1-10 let)      .61,1 mm

nad 10 let                               .181,2 mm

Měřené roční výškové přírůsty (51 měření) se pohybovaly v rozpětí od 20 do 290 mm

Vzhledem k tomu, že tisy k odběru vzorků na genetické rozbory (a s tím spojené zjišťování dalších charakteristik) byly v rámci lokalit vybírány náhodně a jejich počet byl obvykle nad 20 ks (pokud nebyl počet jedinců v lokalitě nižší), mohou být zjištěné údaje po dalším statistickém zpracování využity k charakterizaci jednotlivých populací.

Přímým kontaktem s místními pracovníky byly získávány další doplňkové údaje. Pořízena byla rovněž rozsáhlá fotodokumentace.

Při návštěvách lokalit byly zároveň odebírány vzorky pro izoenzymové, případně DNA analýzy. Doplňkově bylo odebráno menší množství vzorků pro ověření efektivity vegetativního množení. Pro analýzy genofondu bylo odebráno celkem 585 vzorků, část z toho byla využita pro ověření laboratorních technologií. Někteří izolovaní jedinci tisu (např. Žel. Ruda, Čerchov, Sušice) nebyli z metodických důvodů do vyhodnocení izoenzymových analýz zařazeni. Výsledky analýz jsou archivovány.

Zjištěné rizikové faktory ohrožující existenci tisu byly pro účely této zprávy zpracovány do přehledu uvedeného v Tab. 2.

Výsledky inventárního šetření tisu k 10. 11. 2001 byly vyhodnoceny a sumarizovány do tabulky uvedené v příloze 5.

Výsledky šetření výskytu tisu dle souborů lesních typů v systému ÚHÚL (PLÍVA K.& kol., 1983; PLÍVA K., 1984) jsou sestaveny do tabulky vymezující rámcově ekologickou amplitudu tisu a vyjadřující v relativním vyjádření frekvenci jeho výskytu dle souboru lesních typů - Tab.č. 4. Výskyt tisu červeného Taxus baccata v edafických kategoriích a vegetačních stupních (souborech lesních typů) v ČR.

 

Tab. 2. - Přehled zjištěných rizikových faktorů pro tis červený v ČR

Vysvětlivky k tab. č. 2: Stupnice závažnosti škodlivých vlivů a rizikových faktorů:

0 - nevyskytuje se nebo je bezvýznamný,

1 - málo významný  - ojedinělý výskyt nebo malá rizikovost ,

2 - středně závažný - projevuje se zřetelným zhoršením zdravotního stavu, omezuje růst, snižuje fruktifikaci zkracuje životnost, existenčně ohrožuje jednotlivé tisy, neohrožuje existenci místní populace,

3 - velmi závažný - ohrožuje existenci místní populace, z dlouhodobého hlediska existenci druhu v rozlehlém území.


Obr. 15. - Imisemi poškozený tis v bukové skupině, která přežila imisní rozpad okolních porostů. CHKO Jizerské hory, lokalita U tisu (Foto Zatloukal 16/01/3)

Obr. 16. - Zhoršený zdravotní stav Jílovských tisů dlouhodobě exponovaných imisní zátěží vedoucí k nepříznivým změnám v půdě. V okolním nepůvodním porostu - horní etáži - odumřela většina smrku. Přežila nepůvodní borovice černá a modřín. Stav k 11. 10. 2000, CHKO České středohoří. (Foto Zatloukal 16/00/28)

Obr. 17. - Bejlomorka Taxomyia taxi v NPR Březinské tisy u Děčína, CHKO České středohoří. (Foto Zatloukal 16/00/26)

Obr. 18. - Roztoči - hálčivci Cecidophyes psilapsis na lokalitě Lučenice v předhůří Šumavy. (Foto Zatloukal 15/00/12)

Obr. 19. - Izolovaný remíz v polích s fragmentem populace tisu (37 jedinců - inventura AOPK Olomouc z r. 2001), lokalita Malý Špičák v CHKO Jeseníky. Vzhledem k poloze je tato izolovaná část lesa intenzivně provívána větrem. Pro tis jsou tím výrazně zhoršeny existenční podmínky. (Foto Zatloukal 17/00/6)

Obr. 20. - Intenzivní okus zvěře na tisovém zmlazení na lokalitě Chudenice (570 m n.m., SLT 3A). (Foto Zatloukal 6/00/23)

Obr. 21. - Čerstvý pokus o nelegální těžbu v lokalitě NPP Velký Špičák, stav k 17. 10. 2000. (Foto Zatloukal 17/00/5)

Tab. 3. - Součtová tabulka recentního výskytu tisu na přirozených a kulturních biotopech dle inventarizace - stav k 30. 1. 2002

* Za ověřený výskyt se považují lokality navštívené v rámci tohoto projektu, nebo přebírané výsledky šetření provedeného po roce 1990. V celkových počtech jsou zahrnuty jedinci tisu o minimální výšce 1 m.

Tab. 4. - Výskyt tisu červeného Taxus baccata v edafických kategoriích a vegetačních stupních (souborech lesních typů) v ČR - stav k 10.11.2001

Poznámka:

         Přehled je zpracován v  systému ÚHÚL (PLÍVA K. & kol., 1983; PLÍVA K., 1984),

          x udávají relativní četnost výskytu na SLT (x – ojedinělý výskyt, xx – běžný výskyt, xxx –  hojný výskyt - těžiště výskytu) v lokalitách.

         Odstín šedé barvy vyjadřuje relativní frekvenci výskytu na příslušném SLT (od světlé ke tmavé vzestupně) v rámci vegetačního stupně i celkově za ČR (těžiště rozšíření v ČR je ve 3. vls – dubových bučinách).

 

Při využívání údajů tabulky je nutno mít na zřeteli, že frekvence výskytu je ovlivněna intenzitou předchozího hospodářského využívání území spadajícího do příslušného SLT (do značné míry je dáno jeho charakterem, ze SLT vhodných pro hospodaření byl tis hospodařením vytlačen) a z části i rozšířením příslušného SLT.

zpět na 6. Metodika a materiál

  METODIKA LABORATORNÍCH PRACÍ - Elektroforéza

 

6.3. Elektroforéza

Jako elektroforézu nazýváme metodu zjišťující pohyblivost molekul v elektrickém poli. Protože je molekula proteinu většinou ionizovaná, tj. nese určitý nenulový náboj, bude se taková molekula v elektrickém poli pohybovat. Elektroforéza probíhá na nosiči, kterým může být polyakrylamidový  nebo škrobový gel. Asi polovina enzymů je složena ze dvou podjednotek - dimerické enzymy. Méně časté jsou trimerní a tetramerníenzymy. Podjednotky enzymů  se různě kombinují a tak vznikají různě pohyblivé formy daného enzymu - isoenzymy. Pokud do elektrického pole vložíme směs takto různě pohyblivých isozymů (homogenát zkoumané tkáně), tak po proběhlé elektroforéze získáme tyto isozymy na gelu rozdělené podle své elektroforetické pohyblivosti

zpět na 6. Metodika a materiál

6.4. Detekce isoenzymů

Po ukončení vlastní elektroforézy (několik hodin) získáme gel s rozdělenými proteiny, které nejsou pochopitelně vidět a proto je nutné je zviditelnit barvením. Obecně lze říci, že detekce enzymů je založena na reakci, kterou daný enzym katalyzuje. Tak po přelití gelu "barvicí směsí" se  zviditelní oblasti, ve kterých je daný enzym aktivní. Výsledkem barvení je vystoupení barevných proužků na gelu - elektroforegram neboli zymogram neboli pattern (charakteristický vzorec, genotypjedince, pro daný enzym).

zpět na 6. Metodika a materiál

6.5. Interpretace isozymových patterns na gelech

Předpokladem efektivního využívání dat, které nám elektroforéza poskytuje, je správná interpretace obrazců na gelech. To lze pouze za určitých předpokladů:

1)  Rozdílná pohyblivost enzymů v elektrickém poli je způsobená rozdíly v sekvenci DNA. [Pokud se patterns dvou jedinců liší předpokládáme, že rozdíly jsou geneticky založené].

2)  Exprese genů kódující enzymy je kodominantní, to znamená, že produkty všech alel daného lokusu lze nalézt na gelu a tak je možné rozlišit homozygotní a heterozygotní jedince.

3)  Znalost kvartérní struktury enzymů.

4)  Znalost lokalizace enzymu, či jejich aktivity v jednotlivých kompartmentech buňky, případně období, kdy je daný enzym aktivní.

 

Získaná, v podstatě alelická data pak umožňují ve značném rozsahu odhadovat míru heterozygotnosti v populaci a činit závěry o genetickém polymorfismu, reprodukčním systému, popřípadě o populační struktuře.

zpět na 6. Metodika a materiál

6.6. Omezení isozymových patterns    

- Isoenzymová  analýza má smysl pochopitelně jen tehdy, jeli na dané taxonomické úrovni a při sledování enzymových systémů nalezen vůbec nějaký polymorfismus

- Běžnými elektroforetickými technikami můžeme rozeznat jen část proměnlivosti ve sledovaných isozymových lokusech  Ţ 1 technika (jeden druh gelového pufru) neumožňuje detekovat všechny alely.

- Někdy zůstane část alel neobjevena ( kryptická ), přestože obvykle vykazují vysoký stupeň polymorfismu.

- Komplikací může také být výskyt  tzv. nulových alel  (null alleles), tedy alel bez aktivity.

- Existuje nebezpečí, že se na isozymových patterns objeví i nedědičné změny nebo artefakty, které mohou být vykládány jako pravidelné rozdíly mezi vzorky.

- Na patterns se mohou vyskytovat i tzv. sekundární isozymy, které mohou vznikat během posttranslačních procesů, kdy mohou vznikat víceré formy produktů jednoho genu (nedědičný polymorfismus).

- Sekundární proužky (stíny, duchy) mohou také vzniknout díky degradaci proteinů ve sledované homogenizované tkáni během laboratorního zpracování vzorků.

Ale všechna tato omezení lze eliminovat intenzivním studiem vytypovaných enzymových systémů a konfrontací získaných výsledků s literaturou.

zpět na 6. Metodika a materiál

6.7. Metodika odběru a skladování materiálu pro laboratorní zpracování

 

Větvičky tisu jsou odebírány ručně z přízemních částí koruny. Vzorek z každého jedince je vložen do mikrotenového sáčku a opatřen evidenčním číslem. Takto je dopraven do laboratoře, kde je do doby vlastního laboratorního zpracování uchováván při -18°C.

Vzhledem k postupně získávaným zkušenostem je způsob skladování materiálu pravděpodobně velmi zásadní pro úspěch vlastní analýzy. Ukázalo se, že dlouhodobé skladování tisových jehlic není pro výsledek ideální. Některé popsané receptury doporučují uchovat jehlice tisu při teplotě + 2°C (HERTEL, 1996). S tímto postupem však nemáme dobré zkušenosti, protože často dochází k zaplesnivění vzorku, který je pro další zpracování nepoužitelný. Dlouhodobě uchovat jehlice při +2°C je možné pouze za předpokladu, že jsou v době uložení suché a čisté HERTEL (os. sdělení). Odběry vzorků však probíhají bez ohledu na klimatické poměry a proto jsou často sebrané vlhké. K vysušení vlhkých vzorků je pak zapotřebí zařízení vyvíjející proud vzduchu, které v naší laboratoři není k dispozici. Rovněž přítomnost dřeva (větviček) podporuje růst plísní. Při skladování materiálu v mrazicím boxu při teplotě -18°C, nesmí vzorky 2x rozmrznout. Jehlice pak zčernají a dojde ireverzibilní denaturaci potřebných enzymů, které tak pozbývají katylitické vlastnosti. Tudíž následně nereagují se substrátem při procesu barvení isoenzymových obrazců (zymogramů). Způsob skladování byl také přímo konzultován s profesorem. Univerzity v Coloradu (JEFF MITTON). Je jedním z prvních vědců, kteří se isoenzymovými analýzymi populací lesních dřevin již před 25 lety zabýval. Uvádí, že jako ideální vidí dlouhodobé zamrazení vzorků při -70°C.

zpět na 6. Metodika a materiál

6.8. Metodika laboratorního zpracování

Pro vlastní analýzu jsme nepoužívali pupenů, podle dobrých a dnes již letitých zkušeností se smrkem. To proto, že pupeny tisu jsou příliš malé, nebo nejsou vůbec vytvořeny. Takže pro přípravu proteinového extraktu byly proto použity jehlice. Rovněž jako v případě skladování jsme v průběhu práce s tisovými jehlicemi dlouho experimentovali, než byla nalezena optimální cesta k získání výsledků.

V prvních fázích výzkumu jsme se snažili používat stejné receptury pro přípravu proteinového extraktu jako v případě smrku, ale ukázalo se, že koncentrace nežádoucích metabolitů u rodu Taxus je tak značná, že nelze získat smysluplné výsledky. V případě použití "smrkových" receptur jsme mohli interpretovat pouze 2 enzymy (GDH a MDH) a to je pro populační genetiku velmi málo. Přitom jsme pozorovali výrazné rozdíly mezi výsledky získanými z pupenů a jehlic (ve prospěch pupenů).

Vzorky pro laboratorní analýzy je třeba odebírat v době dormance (v tomto období je zaručena minimální koncentrace sekundárních metabolitů, které mohou narušovat až znemožňovat interpretaci získaných výsledků). Pro analýzu tisu červeného bylo tedy použito cca 100 mg jehlic. Extrakt byl připraven homogenizací tkáně v jamkách plexisklové (3cm silné) podložky (temperované na cca -18°C - pro minimalizaci rizika tepelné denaturace proteinových extraktů). Extrakce byla dosažena tris-glicínovým pufrem s obsahem PVP v redukujícím prostředí merkaptoethanolu - podle receptury (MUONAa kol., 1987) s některými drobnými úpravami. Surový homogenát byl poté absorbován do papírových knotů o rozměru 3x10 mm (papír Whatman No. 3 MM). Takto nasáté knoty byly vloženy na 12 - 16% škrobový gel (podle charakteru škrobu - bohužel výrobce dodává pod stejným katalogovým číslem škrob, který se vždy chová jinak!), který byl následně uložen do vlastní elektroforetické vany. Příprava gelu spočívá v mikrovlnném ohřevu škrobové suspenze a následné evakuaci vodní vývěvou. Před vložením knotů s extraktem jsou gely temperovány na cca 5°C.

Druhá varianta zpracování vzorků vychází ze speciální receptury za použití tekutého dusíku (MITTON et. al, 1979). Extrakce proteinů z jehlic pomocí tekutého dusíku je značně náročná procedura a vyžaduje dodržení přesného postupu, jinak není možné dosáhnout interpretovatelných výsledků! Podle MITTON (os. sdělení) je možné jehlice určené pro vlastní analýzu skladovat po dobu max. 3 měsíců. Pro vlastní extrakci a interpretaci dále získaných zymogramů jsou nejvíce vhodné poslední 2 ročníky jehlic. Starší již neposkytují dobré výsledky.

K vlastní extrakci z jehlic je zapotřebí tekutého dusíku, který naruší buněčnou stěnu buněk asimilačních orgánů a umožní extrakci potřebných proteinů. Při manipulaci s tekutým dusíkem (-196°C) je třeba dbát zvýšenou pozornost na bezpečnost práce!

Nůžkami nastříháme jehlice asi v délce 1 cm a vložíme je do předem vymrzlé třecí misky (přes noc při -18°C). Takto připravené jehlice se zalijí tekutým dusíkem tak, aby jím byly pokryty. Téměř všechen dusík se nechá odpařit a pak se materiál začne ihned míchat třecí tyčinkou. Pokud není tkáň rozdrcena na jemný prášek, přidá se opět dusík a znovu se drtí. V digestoři se přidá 1 ml chladného extrakčního pufru (s obsahem oxidu germaničitého) a vše se zamíchá špachtlí. Zmrzlá hmota se následně zformuje do malého kopečku, který se špachtlí vytáhne ze dna třecí misky na její stěny. Jestliže je hmota dostatečně zmrzlá, přilepí se. (Proto je zapotřebí pracovat velmi rychle). Jakmile začne roztávat a kapalina začne pokrývat dno třecí misky, natáhne se tekutina s proteinovým homogenátem do pipety (na každý vzorek musí být čistá pipetovací špička). Je třeba dbát zvýšené pozornosti, aby nedošlo k časovým prodlevám, které by zapříčinily ohřev homogenátu na dně třecí misky. V takovém případě je vzorek pro další analýzu ztracen! Výše zmíněným postupem získáme dostatečně čistý extrakt, který je u každého vzorku jinak barevný. Extrakt se následně pipetuje do dobře vychlazené jamkové destičky. Destička se zabalí do alobalu, a při - 20 °C se skladuje přes noc pro zítřejší analýzu. Jinou variantou je pipetování supernatantu do eppendorfky a zamrazení vzorku přes noc. Připravené extrakty je rovněž možné skladovat při - 70 °C pro dlouhodobé uchování MITTON (os. sdělení). Tak je možné připravit celé série vzorků pro pozdější hromadné zpracování, které ve svém důsledku výrazně šetří čas. Ovšem hluboko mrazící boxy nejsou ve výbavě naší laboratoře. Po přípravě každého vzorku je nutné dobře umýt třecí misku a třecí tyčinku tak, aby byly použitelné pro další práci aniž by došlo k nežádoucí kontaminaci starým materiálem.

Druhý den se nechají vzorky roztát po dobu asi 5 minut při pokojové teplotě a do jednotlivých jamek s proteinovým homogenátem se přidají papírové knoty (Watmann No3 - rozměr: 2x10mm). Destička se do doby vkládání knotů na škrobový gel umístí zpět do mrazícího boxu. Ovšem opět je třeba dbát zvýšené opatrnosti, neboť znovu zmrazení vzorků a opětovné rozmrazení způsobí denaturaci emzymů!! Pak se již dají knoty na škrobový gel a spustí se elektroforéza. Po 25 minutách (ve chvíli, kdy proteiny již namigrovaly do vlastního gelu) se knoty vyjmou - aby nedošlo k nežádoucímu zkreslení výsledků, které mohou způsobit látky celulózové povahy jež jsou obsaženy v papírových knotech. Extrakční pufr může zůstat 2 dny, jestliže je však uchován stále v ledu a jestliže je celou dobu v lednici.

Přehled hodnocených enzymových systémů a výčet polymorfních isoenzymových lokusů

Naše zkušenosti s druhou variantou přípravy extraktu byly opět velmi nepříznivé. Podařilo se nám interpretovat pouze jediný enzym (MDH). Chyba mohla být způsobena v mnoha krocích, na jejichž odhalení nebyl dostatek času. Sérií mnoha pokusů a neúspěšných analýz jsem posléze přišli na vlastní metodu, která nakonec přinesla kýžený efekt v podobě získání 11 interpretovatelných isoenzymových lokusů! K získání extraktu jsme kombinovali obě známe metody. A to tak, že byl použit extrakční pufr používaný u smrku (MUONA a kol., 1985) s tím, že byl navíc použit tekutý dusík.

Vlastní elektroforéza probíhala v horizontálním uspořádání - chlazená termostatickým cirkulátorem zn. HAAKE na 3°C při napětí 170 - 300V a proudu 150mA po dobu 4-5 hodin. Po ukončení elekroforézy byly gely rozřezány na tenké plátky a každý z nich obarven speciální histochemickou reakcí pro zviditelnění elektroforetických obrazců, tzv. zymogramů. Barvení isoenzymů probíhalo podle prací (CONKLE &AL., 1982, CHELIAK & PITEL, 1984 A MANCHENKO, 1994). Sledované enzymové systémy, jejich zkratky, čísla podle enzymové komise a počet sledovaných lokusů od každého enzymu jsou uvedeny ve výše uvedeném PŘEHLEDU.

Obrazce genotypů ze získaných isoenzymových analýz byly použity na výpočty následujících genetických charakteristik:

- Alelických frekvencí genetické multiplicity charakterizované celkovým počtem alel a podílem polymorfních lokusů,

- očekávaných a pozorovaných heterozygotností,

- genetické diferenciace vyjádřenou Neiovými genetickými vzdálenostmi (NEI, 1972).

Pro interpretaci matic genetických vzdáleností mezi populacemi byla použita zhluková analýza UPGMA (SNEATH & SOKAL, 1973). Veškerá data byla vyhodnocována počítačovými programy pro analýzu genetické struktury z elektroforetických dat: BIOSYS (SWOFFORD & SELANDER, 1985) a GSED (GILLET, 1994).

zpět na 6. Metodika a materiál

6.9. Metodika statistických vyhodnocení získaných zymogramů

 

         Jednou ze základních charakteristik genetické struktury populací a tudíž i výstupem genetických studií je vyhodnocení stavu genetické variability populací a mezipopulační genetická variabilita .

         Charakteristikou genetické proměnlivosti je průměrný počet alel na lokus a podíl polymorfních lokusů z celkového počtu zkoumaných lokusů. Míry charakterizující genetickou strukturu a proměnlivost populací jsou založeny na alelických frekvencích jednotlivých alelických variant v lokusech (PAULE, 1991).

Záladní charakteristikou genetické proměnlivosti je heterozygotnost ( HE).

Očekávaná heterozygotnost (HE) představuje podíl očekávaných heterozygotů v populaci na základě alelických frekvencí za předpokladu platnosti Hardy-Weinbergova zákona :

 

                                                   HE=  1-ĺpi2                               pi - frekvence í-té alely

 

Průměrná heterozygotnost je aritmetickým průměrem heterozygotností jednotlivých lokusů :

 

                                                    H =  ĺ HE /r

 

Pozorovaná heterozygotnost (HO) je podíl heterozygotních jedinců v daném lokusu z celkového počtu pozorovaných jedinců.

 

         Mírou alelické variability je genetická diverzita, nebo efektivní počet alel na lokus, přičemž průměrný počet efektivních alel se vypočte jako harmonický průměr diverzit jednotlivých lokusů:

 

                                    ne = 1/ĺpi2

 

         Mírou genetické podobnosti populací je genetická vzdálenost (D)založená na alelických frekvencích. Nejčastěji se genetické vzdálenosti počítají podle NEIe. (1972)

 

            .                         D = log I,

 

        kde I je průměrná genová identita počítaná jako

 

                                     I =  Jxy / ( Jx* Jy)1/2

 

                 kde Jx a Jy jsou průměrné homozygotnosti na lokus v populacích X a Y, Jxy  je   průměrná genová identita mezi populacemi X a Y. Tyto parametry jsou počítány podle následujících formulí :

 

            Jx= ĺxi2   ,      Jy = ĺyi2 ,     Jxy = ĺxi*yi              xi , resp. yi- frekvence í-té alely v populaci

 

 

Literární rešerše k tématu genetické analýzy tisu isoenzymovými márkerů.

Tis červený patří mezi velmi ohrožené druhy lesních dřevin a přesto se problematice záchrany jeho genofondu nevěnuje patřičná péče. O genetické struktuře, diverzitě a variabilitě pozůstatků jeho populací v ČR nevíme dosud vůbec nic. Avšak také světová literatura (podle informací získaných z databází AGRIS a AGRICOLA a z current contents několika časopisů specializovaných na lesnickou genetiku) nevěnuje studiu genetické struktury tisu červeného potřebnou pozornost. První zkušenosti ukazují, že se jedná o problematiku dosud nepříliš prozkoumanou a proto není dosud dobře propracovaná metodika. Dostupné práce s charakterem primárního výzkumu se věnují buď velmi úzkému spektru sledovaných enzymů, nebo experimentují s více enzymy, ale to jenom na několika jedincích tisu.

Proto prvním předpokladem pro zdárné řešení projektu bylo provedení řádné literární rešerše. Kromě toho byli přímo kontaktováni vědečtí pracovníci, kteří se této problematice již věnovali (USA, Německo, Polsko). Z rozsáhlých databází bylo získáno přes 1300 citací, které se problematice tisu věnují, avšak pouze 10 prací se zabývalo studiem genetické diverzity pomocí molekulárně genetických márkerů – isoenzymů. Proto je naší studii stále možno přiřadit mezi pilotní projekty, které byly s ohledem na genetickou diverzitu tisu červeného kdy udělány. To v celosvětovém měřítku! (Také proto jsme se při laboratorním zpracování dlouze potýkali s vlastním zvládnutím metodiky, která se krok po kroku vyvíjela).

Navíc práce, které jsou k dispozici, jsou spíše pokusného charakteru než systematickou a rozsáhlou analýzu, která by zmapovala genetickou strukturu více populací s využitím dostatečného počtu isoenzymových márkerů. Jedná se o práce ryze primárního výzkumu, kde se ověřuje metodika na několika málo jedincích, s využitím malého počtu isoenzymových lokusů. Mezi první práce, které byly ve vztahu k genetické kontrole isoenzymových systémů tisu publikovány patří LEWANDOWSKIet al. (1992), kteří sledovali segregaci zymogramů haploidních megagametofytů. THOMA (1992) identifikoval několik lokusů, které lze isoenzymovými márkery studovat u samičích jedinců tisu červeného z několika reliktních populací. THOMA (1995) publikuje výsledky analýzy 4 populací tisu červeného, kdy analyzoval 92 stromů prostřednictvím 7 enzymových systémů. Z recentnějších studíí je možné vzpomenout LEWANDOWSKI et al. (1995), kteří sledovali 18 isoenzymových lokusů, což je velmi průkazný soubor márkerů, ovšem pouze u 56 stromů u jedné lokality – z Wierzchlaské rezervace v Polsku HERTEL (1996) sledovala enzymové systémy získané jak z diploidní tkáně dormantních pupenů, tak i z haploidní tkáně megagametofytu semen u stejných stromů. Mohla tak vysledovat ontogenetickou stabilitu genové exprese jednotlivých genů. Stejně jako LEWANDOWSKI et al. (1995) sledovali 18 isoenzymových lokusů – na 11 enzymových systémech. Ovšem pouze u 18 jednotlivých stromů! Z výsledků této studie mohli následně HERTEL &KOHLSTOCK (1996) odvodit genotyp samčích stromů – přičemž sledovali celkem 58 stromů z celkem 8 oblastí. RAJEWSKI& LANGE (1997) studovali genové lokusy několika isoenzymů z proteinových extraktů rozdílných tkání tisu (jehlice, pupeny, endosperm, embryo). Stejně tak se zabývali některými vlastnostmi reprodukčních mechanizmů tisu. RAJEWSKI et al. (1999) publikovala  první výsledky, kdy byl odvozen genotyp z tkáně zárodků tisu. To však pouze u jediného isoenzymového lokusu – Pgm-A. Velmi zajímavou studií je také práce WHEELER et al., 1995, kdy byla sledována genetická variabilita (Taxus brevifolia) jakožto zdroje látky působící proti rakovině - paclitaxelu. Vedle koncentrace paclitaxelu s pomocí HPLC byla sledována genetická variabilita jednotlivých populací prostřednictvím rozsáhlého souboru isoenzymových lokusů (celkem 22 lokusů). Pravděpodobně nejrozsáhlejší studií, která byla kdy na tisu provedena, je práce dvojice EL-KASSABY & YANCHUK (1994). Sledovalivariabilitu celkem 21 isoenzymových lokusů Taxus breviola z 9 regionů, které reprezentovali 3 geograficky téměř izolované regiony Britské Kolumbie. V současné době se v Německu studiu tisu prostřednictvím enzymů intenzivně zabývá UTE TRÖBER (os. sdělení, 6 enzymů, zatím 800 stromů) výsledky zatím nepublikovány.

zpět na 6. Metodika a materiál

METODIKA LABORATORNÍCH PRACÍ - DNA analýza

 

6.10. Extrakce a purifikace DNA

Celková genomická DNA získávána za semen – z čerstvých ihned sběru z rostlin nebo ze vzorků semen, které byly zamraženy a uchovávány do extrakce při –80°C. Výsledky získané z čerstvého nebo zamraženého materiálu byly shodné DNA byla izolována 2 různými metodami: 1. pomocí DNeasy Plant Mini Kitu (QIAGEN) nebo 2. pomocí standardní metody extrakce DNA úpomocí CTAB (Amassino). Obě metody poskytovaly v podstatě srovnatelné výsledky, výtěžnost DNA byla v prvním případě poněkud nižší. Druhá metoda byla při provádění screeningu a dalších analýz upřednostněna zejména vzhledem k výrazně nižší ceně extrakce.

zpět na 6. Metodika a materiál

6.11. Analýza RAPD markerů

Protokol pro RAPD analýzu byl optimalizován dle WILLIAMSet al. (1990). Objem reakční směsi (25  l) se skládal z 1x pufru (10 mM Tris-HCl, pH 8.3, 50 mM KCl, 2 mM MgCl2, 1% Triton X-100), 100  M dNTP, 10 pM primeru (Operon Technologies, series A, B a F), 1 U DyNAzyme II Taq polymerase (Finzyme) a 25 ng templátu DNA. Amplifikace probíhala na termocykleru MJ Research PTC 100 - celkem 45 cyklů: 1 min. při 92°C, 2 min. při 35°C a 3 min. při 72°C PCR produkty byly separována v 1.5 % agarózovém gelu v 1x TAE pufru, DNA bandy byly vizualizovány po barvení ethidium bromidem pomocí UV světla.

Byly připraveny protokoly pro provádění dalších analýz:

- amplifikaci a restrikční štěpení specifických nekódujících sekvencí – ITS regionů a trn. L (UAA) intronu - pro získání fylogenetických dat metodou PCR-RFLP

-sekvenační analýzu ITS a trn.L (UAA) intronu

- analýzu mikrosatelitů (SSR markery) (ČURN et al. 2001)

zpět na 6. Metodika a materiál

6.12. PCR –RFLP protokol

Po amplifikaci DNA (PCR analýza se specifickými primery), je 10 ml vzorku analyzována na elekroforéze na 1,5 % agarózovém gelu v 1x TAE pufru. Amplifikované DNA fragmenty jsou štěpeny restriktázou – 15 ml PCR produktu je smícháno se 2 ml RE pufru, 0,5 ml (5 U) restrikční endonukleázy (Takara) a 2,5 ml H2O do celkového objemu 20 ml. Směs je inkubována při 37 °C po 4 h, a analyzována na elektroforéze ve 4 % agarózovém gelu v 1x TAE pufru.

zpět na 6. Metodika a materiál

6.13. Zpracování dat

RAPD a SSR gely byly digitalizovány a analyzovány pomocí specielního software Bioprofil 1D+ (Vilbert-Lourmat, France). Dendrogramy byly sestrojeny pomocí metody UPGMA (Unweighted Pair Group Mean Average) PCO a clusterová analýza byla prováděna v programu STATISTICA 6 (Statsoft).

zpět na obsah

7. DOSAŽENÉ VÝSLEDKY A DISKUSE

 

7.1. Rozšíření tisu v ČR

7.2. Vlastnosti a parametry šetřených tisů

7.3. Tis jako složka lesních ekosystémů

7.4. Genetická diverzita tisu červeného ve ZCHÚ ČR

7.5. Hodnocené enzymové systémy

7.6. Výsledky laboratorních analýz

7.7. Genetická struktura populací tisu červeného na ŠUMAVĚ

7.8. RAPD markery

7.1. Rozšíření tisu v ČR

Přehled o historickém i současném rozšíření tisu dává přehledová mapka uvedaná v příloze 12.

Inventarizace tisů se soustředila na zjištění počtu jedinců u nichž je předpoklad dalšího dlouhodobého přežívání. Hlavním rizikem pro přežití mladých tisů je okus působený zvěří. Proto byla inventarizace zaměřena na tisy o velikosti nad 1m, které jsou již mimo hlavní nebezpečí poškozování srnčí zvěří. V oblastech s výskytem jelena evropského, jelena siky, daňka skvrnitého a zejména muflona však ani tato velikost tisu není z hlediska škod okusem bezpečná. Tam, kde nehrozí vážné škody zvěří, jsou již cca 0,5 m velké tisy mimo nejvážnější rizika přežití. Celkový počet vzrostlých tisů (bez přirozené obnovy do cca 0,5 - 1,0 m výšky) bylo vzhledem k nedostatku souhrnných podkladů obtížné odhadnout. Vedle přesných údajů pro některé lokality, byly u řady lokalit v literatuře k dispozici údaje jen velmi přibližné (typu - mnoho, několik desítek, příp. stovek apod.) Z novější literatury dává nejúplnější přehled práce Hofmanova (HOFMAN J.,1966). Nezahrnuje však Moravu a Slezsko a i pro Čechy dává u celé řady lokalit o počtu tisů údaje jen přibližné. Před ním se touto problematikou souborněji zabýval KLIKA J. et.al. (1953), který využívá i starší práce Hofmanovy a dalších autorů (viz vpředu - kap. 2.3). Uvádí lokality výskytu pro území celého tehdejšího Československa. Výskyty tisu uvedené v obou zmíněných pracích  jsou uvedeny podrobněji v předu v kapitole 2. Rozbor problematiky (podkapitola 2.3.)

Souborně se výskytem tisu v ČR zabývá nejnověji SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol. (1988).

V rámci Českomoravského mezofytika uvádí výskyt tisu v Českém lese na Malém Čerchově (ověřený výskyt - poslední přirozeně rostoucí samčí exemplář, další exemplář nepůvodní); Žlutická pahorkatina - zaniklý výskyt; Křivoklátsko (řada lokalit v údolí Berounky a na dolních tocích jejích přítoků, izolovaně bohaté naleziště Terešov) (v rámci VaV ověřen výskyt vybraných lokalit autorem zprávy, nejsilnější populace tisu v ČR, inventarizace tisu v CHKO ŽEBRA V.,1995); Branžovský hvozd  (na mnoha místech mezi Chudenicemi a Ulíkovem,nejznámější lokalita Netřeb, stáří tisů až 720 let). Obr.26. a 27. (těžiště výskytu leží severněji udávané osy u obce Kanice v okolí hradu Netřeb - NPR a její okolí, v okolí Chudenic pravděpodobně i v lesích sekundární výskyt - obnova ze starých vysazených jedinců,  původní genofond velmi pravděpodobně kontaminován ze zahradnických kultivarů tisu, na dalších lokalitách  mimo kulturu tis nepotvrzen); Libínské Předšumaví (v. svahy Libína a Rohanovského vrchu, vrch Plešivec u Ondřejova, Zbytiny - zaniklá lokalita) (výskyt ověřen - navazuje na následující lokality Šumavského podhůří); Chvalšinské Předšumaví (větší počet lokalit v okolí Ktiše a Chrobol) (výskyt potvrzen a podrobně zmapován ZATLOUKAL V., 1999, jednotlivým výskytem zasahuje i severněji, až na lesnatý hřeben mezi Lhenicemi a Míčovicemi), Novohradské podhůří (Dobrá Voda u Českých Budějovic, sotva původní) (ověřen výskyt dvou starších tisů na okraji obce k lesu, blízkost staré parkové úpravy - nepůvodní), Střední Povltaví (více lokalit, větší porosty Drbákov) (část lokalit ověřena v rámci VaV - Slapy svahy k Vltavě, vyhlídka Máj, Drbákov, svah nad Bojovským potokem záp. od Sloupu - výskyt potvrzen, četnost výskytu se zřejmě snižuje, podrobná inventura byla nad rámec tohoto VaV); Šluknovská pahorkatina (vrch Dymník u Rumburka, pravděpodobně vysazen) (neprověřováno); Lužické hory (Krompach, pravděpodobně vysazen, Sedlo u Hrádku nad Nisou, další lokality těsně za hranicemi v NDR) (výskyt ověřen, Krompach - 3 velmi staré tisy v obci (Obr. 22. až 24.), dvě lokality v lese u Horního Sedla  - odpovídá citované lokalitě Sedlo u Hrádku n. N., zřejmě původní, cca 80 vzrostlých tisů, Jezevčí tis - Nový Svět, z výsadby, topika potvrzující původní výskyt - Velká Tisová); Českolipská kotlina (Kraví hora u České Lípy) (neověřováno); Hřebečovská vrchovina ( mezi Novou Vsí a Dětřichovem, vrchy Roh a Hřebečov  u osady Hřebeč) (ověřeno, relativně silná populace, udávaný počet 1500 ks však silně nadhodnocen); Českomoravská vrchovina (Landštejn, zplaněle) (uvedená lokalita neověřena, ověřovány další lokality - vesměs sekundární výskyt vážící se však k topikům dokládajícím dřívější výskyt tisu v prostoru navazujícím na Moravské podhůří Vysočiny - Tiské dvory, Dolní Tis, Horní Tis, Tisovec); Moravské podhůří. Vysočiny - v údolí Dyje mezi Vranovem a Hrádkem u Podmolí (výskyt ověřen, potvrzen, nad rámec citovaných údajů pokračuje k severu - Lančov a západu - levý břeh Dyje - Bílý Kříž), Černá Hora u Boskovic (neověřováno), Pernštejn (Obr. 25.) (vzhledem k věku relativně dobrý stav, ověřeno); Bouzovská pahorkatina (Zkamenělý zámek u Javoříčka), Rychlebská vrchovina(vrch Špičák u Písečné); Jesenické podhůří (Uhřínov, vysazen) (potvrzen výskyt dvou tisů na přirozeném a kulturním stanovišti - v terénu neověřeno); Hostýnské vrchy  (Liptál); Javorník (posledně uváděné lokality neověřeny).

V rámci Českého oreofytika  udává SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol. (1988) výskyt tisu na Šumavě - (dříve více lokalit, většinou v submontánním stupni,v současné době jen v okolí Volar) (podrobně ověřeno,  v okolí Volar jen sekundární výskyt - Stögrova Huť, jednotlivý přirozený výskyt - Zátoňská hora, Krejčovický vrch, a Ferdinandovo údolí u Žel. Rudy, staré tisy z výsadby - bývalá Pravětínská Lada mezi Bor. Lady a H. Vltavicí, voj. prostor Boletice); Jizerské hory (Dračí vrch u Fojtky) (ověřeno výskyt potvrzen, další ověřené lokality - vrch Ořešník, lokalita U tisu - jedinec, který přežil imisní rozpad okolního lesa, zhoršený zdrav. stav, lokalita Bílý potok - údajně výsadba - oploceno, zmlazení, Divá Máří údajný výskyt neověřen); Hrubý Jeseník (Vrbno) (v uvedeném prostoru nalezen pouze jediný starý exemplář tisu na obtížně dostupné lokalitě Skalních schodů - LS Karlovice, další  významné lokality v sev. části H: Jeseníku směrem ke Slezské nížině - v blízkosti České Vsi Skalická neuvádí -  Velký a Malý Špičák a okolí obce Supíkovice - téměř 500 dospělých tisů, převážně ve volné přírodě - lokality ověřeny,  z toho pouze cca 10  velmi starých tisů v obcích - z části ověřeno).

 

Obr. 22. - Kmen pravděpodobně nejstaršího tisu v ČR v obci Krompach. Samičí strom o obvodu 446 cm a výškou 10,5 m, Lužické hory. (Foto Zatloukal;.16/00/11)

Obr. 23. - Starý tis v obci Krompach, celkový pohled na tis z předchozího snímku. (Foto Zatloukal; 16/00/14)

Obr. 24. - Zdravý starý tis v obci Krompach (jeden ze tří starých tisů). (Foto Zatloukal; 16/00/17)

Obr. 25. - Samčí exemplář velmi starého tisu pod hradem Pernštejn. Pravděpodobně nejsilnější tis v ČR. Obvod v d 1,3 = 458 cm, dvoják rozdvojující se nad měřištěm v d 1,3 ; výšky jsou 19 a 20 m. (Foto Zatloukal; 4/01/21A a 4/01/22A)

Obr. 26. - Historická fotografie nejsilnějšího tisu na lokalitě NPR Netřeb, z doby okolo roku 1925, tehdejší obvod 278 cm, tj. tloušťka 88,5 cm a výška 12 m. (Foto J. Nauman)

Obr. 27. - Samčí tis na Netřebu z fotografie J. Naumana po cca 74 letech. Tloušťka v době fotografování 1 m (měřeno pouze orientačně). Tis za uplynulých cca 74 let zesílil o cca 16 cm, tj. ročně cca o 2 mm (průměrná roční šíře letokruhu kolem 1 mm). (Foto Zatloukal; 28/99/22)

 

V rámci Karpatského oreofytika uvádí výskyt tisu v Radhošťských Beskydech (jižní Ostravice, revír Samčanka u Starých Hamrů, Benešky u Horní Bečvy) (většina Beskydských lokalit ověřena, výskyt tisu na přirozených stanovištích pouze v NPR.Čantoryje a v okolí Velkých Karlovic - jednotlivé exempláře,  jinak četný výskyt starých tisů - pravděpodobně z původního genofondu u starých usedlostí např. Zubří u Rožnova p. R., Čeladná, Čeladná - Paseky, Ostravice, Staré Hamry, Hartisov, Němčanka, Staré Hamry - Klubová, Staré Hamry - Medvědí, Střítež).

Z významných lokalit SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol. (1988) neuvádí z těžko pochopitelných důvodů např. Moravský kras, lokality v severní části Českého středohoří (Jílovské tisy), Březinské tisy uvádí bez fytogeografického přiřazení pouze ve výčtu chráněných území s tisem. Kromě uvedených lokalit byla v rámci řešení tohoto úkolu nalezena či ověřena celá řada dalších lokalit s méně četným výskytem tisu (primárním i druhotným). Tyto lokality jsou zobrazeny v mapových přílohách a připojených seznamech (z významnějších lokalit např. Tiské dvory u Pikarce, Dolní Babákov aj.). Mezi chráněnými územími s výskytem tisu je opakovaně uváděna Sokolí skála u Doubravníku. Na této lokalitě se nepodařilo výskyt tisu při terénním průzkumu potvrdit (vzhledem k obtížnému terénu jej však nelze zatím ani bezpečně vyloučit.

Pracovní odhad počtu tisů v ČR na základě shromážděných literárních podkladů před zahájením inventarizačních prací byl kolem 10 tis vzrostlých jedinců. Inventovaný stav k 10. 11. 2001 dosáhl 11 242 jedinců tisu. Oproti dílčím výsledkům k 10. 11. 2000 došlo ke změnám počtu zjištěných tisů. Na řadě ověřovaných lokalit se ukázal dříve udávaný počet tisů nereálně vysoký (např. na Svitavsku - Hřebečovský hřbet, PP Pod Skálou a okolí). Nebyly však nalezeny ani  stopy po významném počtu odumřelých tisů. Z toho lze usuzovat, že údaj pravděpodobně zahrnoval i ranná stádia vývoje (přirozenou obnovu), která dlouhodobě nepřežívají. Podobně i do údajů z roku 2000 o počtu tisů v Moravském krasu byly zahrnuty i tisy pod 0,5 - 1,0 m, které byly následně z inventury odečteny. Významně nižší počet jedinců, než udávaly starší inventury, je zřejmě i na Drbákově a Netřebu, kde neodrůstá přirozená obnova (působení zvěře) a staré tisy postupně odumírají. V ojedinělých případech nebyl udávaný výskyt potvrzen. Nebylo jej však možno s jistotou ani vyloučit (Sokolí skála u Doubravníku). Výskyt a přežívání obnovy tisu je sledováno jako kriterium celkového hodnocení stavu dané populace, není však zahrnuto v inventovaných počtech. Při prověřování literárních údajů byly vyloučeny duplicity vznikající na základě nejednotného označování lokalit. Tím došlo, zejména na lokalitách kulturního výskytu, ke snížení počtu tisů uváděných v předběžných výsledcích a k přerušení souvislé číselné řady lokalit (např. v Příloze č. 7 a Příloze č. 11.). Řada výskytů byla nově nalezena (ověřena, potvrzena), např. významný velmi starý vitální tis ve Vilémovicích, starý tis v Dolní Rozsičce, mladší tis v lese za Trojanovicemi (CHKO Beskydy), osamocený tis ve volné přírodě (v polích) za Sušicí (zřejmě sekundární výskyt). Zpravidla se však jednalo o jednotlivé výskyty neovlivňující významně celkový inventovaný počet tisů. Na některých lokalitách byl naopak nalezen výrazně větší počet jedinců, než se původně předpokládalo. Řádově se jednalo o desítky tisů (např. Dolní Babákov). Takto zjištěný počet tisů přesahuje původní odhad, s vysokou pravděpodobností však není konečný. Z důvodů vpředu uvedených (vyloučení mladých tisů do 1m) je však nižší než předběžný údaj z 10. 11. 2000. Rovněž výskyt ranných fází přirozené obnovy tisu je poměrně běžný - častější než se očekávalo. Vyhledávání dosud nezjištěných jedinců a prověřování dalších lokalit bude pokračovat i po uzávěrce tohoto úkolu.

Dle výsledků provedené inventarizace se tis v ČR vyskytuje od doubrav (1 vls.) až po horní hranici smrkových bučin (tj. 6. vls). Výjimečně se vyskytuje v borech. Vyjádřeno v nadmořské výšce, vyskytuje se tis v ČR od 235 m n. m. na lokalitě Březinské tisy (CHKO České středohoří), až po nadmořské výšky kolem 900 m n. m. na Šumavě (v Bavorském lese na jižních svazích Felkensteinu vystupuje nad 1000 m n. m.), v podobných nadmořských výškách se tis vyskytoval na Šumavě v prostoru Boubína (Zátoňská hora 1045 m n. m., SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol. 1988), kde však nejvýše položené lokality při kalamitním rozpadu smrkových porostů v průběhu 20. století zanikly. V nadmořských výškách blížících se 900 m n. m. se vyskytují i tisy v Jeseníkách (lokalita Skalní schody na LS Karlovice) a v Beskydech (do 870 m n. m.). Ze šetření vyplynulo, že těžiště výskytu tisu v ČR leží v nadmořské výšce těsně nad 500 m n. m., což odpovídá vyšším polohám dubových bučin, snížený výskyt tisu je v bučinách 4. vls., jeho výskyt se pak opět zvyšuje v jedlových bučinách 5. vls.

Tis byl v ČR zjištěn na velmi široké škále půdních kategorií. Tisu vyhovují půdy na bazických horninách. Vitální populace tisu jsou  však běžné, zejména v sudetiku a hercyniku, i na kyselém podloží.Největší rozšíření má na humusem obohacené tj, javorové řadě (edafické kategorie acerozní - A, javořiny - J, méně deluvia - D) a na živné řadě (edafické kategorie svěží - S, svahová [kamenitá]- F, bohatá -B a bazická - W, méně častý je výskyt tisu na bohatých hlinitých uléhavých půdách kategorie - H). Nevyhýbá se však ani kyselým půdám, zejména pokud mají vyšší obsah skeletu (edafické kategorie kamenitá [svahová]- N, méně již kyselá - K) a extrémním edafickým kategoriím xerotermní - X, méně již na kategorii skeletové - Y a zakrslé - Z. Okrajový je výskyt tisu na vodou ovlivněných (hydromorfních) půdách. Z nich se častěji vyskytuje na vodou obohacené (jasanové) řadě, na vlhké (podmáčené) kategorii - V, pro kterou je charakteristická okysličená proudící voda. Tis tam obvykle roste na kamenitých bázích svahů s proudící vodou pod, nebo mezi kameny. Ojediněle se tis vyskytuje i v úžlabní kategorii - U. Spíše výjimečně a pouze v příznivějších podmínkách, se tis vyskytuje na oglejené řadě ve středně bohaté kategorii - O, případně kyselé (pseudoglejové) kategorii - P.

Tis nebyl zjištěn na kyselých a výrazně chudých půdách "borůvkové" kategorie - M a na chudých uléhavých hlínách ilimerizované edafické kategorie  - I. Na vodou ovlivněných půdách tis chybí na lužní kategorii - L, na oglejených chudých půdách kategorie - Q, na podmáčené chudé (trvale zamokřené) kategorii - T a na středně bohaté (glejové) kategorii - G (tam jeden výskyt na styku s kat. P). Tis nebyl v ČR rovněž zjištěn rašelinných půdách. Podrobněji viz tab. 4.

Rozšíření tisu a zejména jeho "kondici" na konkrétních lokalitách zásadním způsobem ovlivňuje charakter horní etáže. Pro tis jsou příznivé věkově a výškově diferencováné jehličnato listnaté lesy, zejména pokud nejsou plně zapojené. Pod listnáči tis dokáže přežívat i při plném zápoji pravděpodobně díky tomu, že je schopen vegetačně využít období před olistěním a po opadu listnáčů. Nelze vyloučit ani pro tis příznivější spektrální složení zbytkového procházejícího světla pod listnatými a smíšenými porosty. Uvedené pozorování vyžaduje výzkumné ověření. Charakteristické biotopy vhodné pro tis zachycují Obr. 28. – 32. a biotopy okrajového výskytu zachycují Obr. 33. a 34.Charakteristické.biotopy

Obr. 28. - Bukový porost se skupinou tisu v dolní etáži, vápencové podloží, SLT bohatá (vápencová) bubobá bučina - 3W (B), místy lipová javořina -3J, 450 m n. m., NPP Velký Špičák. (Foto Zatloukal; 17/00/4)

Obr. 29. - Smíšený porost buku, smrku a klenu na úbočí Malého Čerchova. Lesy města Domažlice. SLT klenosmrková bučina - 6A, jilmová javořina - 5J a bohatá smrková bučina - 6B, rozpětí nadmořských výšek cca 800 – 900 m. Lokalita s literárně dokladovaným výskytem tisu; v roce 2001 jen poslední přirozeně se vyskytující samčí exemplář. (Foto Zatloukal; 26/99/9(8A))

Obr. 30. - Převážně bukový porost s menší příměsí klenu s jednotlivým vzrůstným a tvárným tisem na strmém úbočí Hřebečského hřbetu Svitavsko, SLT bohatá jedlová bučina 5B a svěží jedlová bučina 5S, cca 590 m n. m. (Foto Zatloukal; 4/01/7A)

Obr. 31. - Smíšený listnatý porost tvořený lipou, habrem, klenem, dubem a jilmem na strmém skalnatém a suťovitém svahu členěném bočními žlíbky; SLT lipová javořina 3J a skeletová dubová bučina - 3Y, cca 350 m n. m.; lokalita údajného výskytu tisu PR Sololí skála u Doubravníka, okres Žďár n. Sázavou. Tis při revizi nepotvrzen. (Foto Zatloukal; 4/01/30A)

Obr. 32. - Smíšený listnatý porost tvořený lipou, habrem, klenem, dubem a jilmem na strmém skalnatém a suťovitém svahu členěném bočními žlíbky; SLT lipová javořina 3J a skeletová dubová bučina - 3Y, cca 350 m n. m.; lokalita údajného výskytu tisu PR Sololí skála u Doubravníka, okres Žďár n. Sázavou. Tis při revizi nepotvrzen. (Foto Zatloukal; 4/01/27A)

Obr. 33. - Převážně bukový porost na silně skeletovité bázi skalní stěny, členěné skalními římsami 860 m n. m. SLT klenosmrková bučina 6A a skeletová smrková bučina 6Y, CHKO Jeseníky, LS Karlovice, lokalita posledního přirozeného výskytu tisu v této části Jeseníků, starý samičí jedinec na nedostupné skalní římse. (Foto Zatloukal; 17/00/19)

Biotopy okrajového výskytu

Obr. 34. - Členitý skalní hřeben s řídkým porostem málo vyrůstného buku a jednotlivou příměsí jeřábu výskyt nízkého strého samičího tisu, 790 m n. m. SLT zakrslá jedlová bučina, lokalita Ořešník, CHKO Jizerské hory. (Foto Zatloukal; 16/00/6)

Obr. 35. - Nepravidelný starý smíšený porost tvořený bukem, smrkem, borovicí a olší, se skupinou cca 50 ks tisu v dolní etáži, 550 m n. m., rovina, oglejené až podmáčené stanoviště s odvodňovacími příkopy, SLT kyselá smrková jedlina - 6P, místy až podmáčená smrková jedlina – 6G. Tis vitální, trpící však četnými vývraty, viz vpravo na snímku. Lokalita Dolní Babákov . (Foto Zatloukal; 6/01/3A).

Stav a početnost populací tisu či jejich fragmentů je na území ČR velmi různý. Vedle velmi početných a relativně stabilizovaných populací tisu - řádově v tisících jedinců (např. CHKO Křivoklátsko a blízká ZCHÚ v prostoru Terešovic, nebo CHKO Moravský kras), existují podmíněně životaschopné populace tisu - v počtech několika desítek až stovek jedinců tisu (např. CHKO Jizerské hory - prostor kolem Fojtky; Svitavsko - PP Pod skalou a její širší okolí; Děčínsko - Březinské tisy; některé lokality ve Středočeské pahorkatině - např. NPR Drbákov; v Západočeské pahorkatině např. Netřebské tisy; v LO Předhůří Šumavy populace tisu v prostoru Ktiš - Chroboly - Rohanov - Lhenice, nebo v CHKO Jeseníky - ZCHÚ Velký Špičák a přilehlé menší lokality). Přes relativně vysokou četnost tisu v uvedených populacích, jsou často jednotlivé fragmenty od sebe vzdáleny několik km - denzita populace je značně nerovnoměrná (např. v LO Předhůří Šumavy), nebo je denzita populace celkově výrazně snížená (např. v prostoruPředbeskydská pahorkatina - Moravskoslezské Beskydy -  Hostýnsko-vsetínská vrch.)

I u vitálních populací s tendencí přirozeně se obnovovat je v naprosté většině případů (s výjimkou oplocených lokalit - např. PP Pod Dračí skálou, Bílý potok, v CHKO Lužické hory Horní Sedlo, Velká Tisová, Jezevčí vrch) přirozená obnova blokována okusem působeným zvěří. Z dlouhodobého hlediska jsou škody působené zvěří velmi vážnou hrozbou pro další existenci tisu i v těchto, jinak nadějných lokalitách.

Na řadě lokalit přirozeného výskytu však již denzita populace tisu klesla pod kritickou mez a jejich zánik je, bez aktivního zásahu, pouze otázkou času. Příkladem mohou být: poslední zjištěný přirozeně rostoucí samčí exemplář tisu na úbočí Malého Čerchova (masiv Českého lesa); poslední starý samčí jedinec tisu na Zátoňské hoře, nebo dva osamocené staré samičí tisy poškozené náhlým uvolněním, v lese u Krejčovic (obojí CHKO Šumava); izolovaný výskyt starého samičího tisu na V od Železné Rudy (NP Šumava); starý samčí tis v lese mezi Lhenicemi a Míčovicemi (cca 6 km  proti směru převládajících větrů od lokality s početnějším výskytem tisu); osamocený výskyt starého samičího tisu na Skalních schodech na LS Karlovice v CHKO Jeseníky; izolované výskyty posledních volně rostoucích tisů v CHKO Beskydy (NPR Čantoryje - samčí tis, jednotlivé tisy v lesích v okolí Velkých Karlovic. Bez záchranných opatření postupně zanikne i genofond velmi starých tisů rostoucích roztroušeně v obcích, v místech historicky doloženého přirozeného výskytu tisu. Tyto tisy velmi pravděpodobně pocházejí z původní přirozené populace. Je velmi nepravděpodobné, že před více než 200 - 300 lety vysazené tisy, např. u chalup beskydských horalů, by byly introdukovány z jiné oblasti nebo byly zahradnickými výpěstky.

Velký počet tisů se nachází i mimo ZCHÚ. Jejich využití pro záchranu slabých populací je významné. Při záchraně populací jejichž četnost klesla pod kritickou mez bude zřejmě nutné spojit geneticky blízké fragmenty. Na otázku, které fragmeny populací je vhodné spojit, případně odkud kam je možný přenos reprodukčního materiálu tisu, by měly dát (případně naznačit) odpověď analýzy genofondu (izoenzymové, DNA) (viz Tab. 21.).

Již první izoenzymové analýzy vzorků tisu přinesly zajímavé výsledky. Zatím nepotvrzují Hofmanovu hypotézu, že se tis pravděpodobně šířil ze severozápadních a jihozápadních Čech do středních Čech a odtud úzkým územím na Českomoravskou vrchovinu (HOFMAN J.,1966). Výsledky izoenzymových analýz svědčí o mnohem vyšší genetické příbuznosti jihočeských a jihomoravských (Podyjí) případně středomoravských (Moravský kras) populací tisu, než jihočeských a středočeských. Překvapivě velké rozdíly jsou i mezi populacemi na různých lokalitách Středočeské pahorkatiny (tam zkoumány 3 populace - lokality).

Pozitivní výsledky při posilování reprodukce tisu dává dlouhodobé oplocení. Lze to demonstrovat na oplocených lokalitách s výskytem přirozené obnovy tisu v  NP Bavorský les (jižní úbočí Roklanu), kde bylo takto dlouhodobě chráněno před zvěří několik skupin s rannými stádii obnovy tisu (pod horní etáží se zápojem kolem 70-90%). V průběhu cca 20 let udržovaného oplocení odrostlo četné přirozené zmlazení tisu do výšky 0,5 - 1,5 m. Velmi pozitivní výsledky přineslo i oplocení větších skupin starých tisů u nás např. v CHKO Jizerské hory - PP Pod Dračí skalou, nebo na lokalitě Bílý potok, velmi dobré výsledky zatím přináší i 5 let trvající oplocení dvou větších partií s tisem v podmínkách Slezských Beskyd v Polsku - Nadlesnictvo Ustroň, lokalita Cisovnica – rezervace zadni Gaj. Bohatá rychle odrůstající přirozená obnova tam dosahuje po pěti letech oplocení cca 30 cm a přibývají noví mladí jedinci zmlazení tisu. Zápoj v takto oplocených porostech byl odhadnut na 80%. Každé 2 roky je nad obnovou tisu redukováno (vytínáno) křovité patro (převážně bez) a podrost (masově se zmlazující klen a jasan). Horní etáž nad tisem je tam tvořena 14 druhy stromů (převážně listnáčů), ve spodní etáži se kromě přirozené obnovy vyskytuje nejméně dalších 5 druhů keřů. Také přirozená obnova a výsadby tisu v oplocení, např. v CHKO Lužické hory se zatím vyvíjejí nadějně, pro krátkost trvání oplocení by však další hodnocení bylo předčasné. Odpovídající výsledky nepřineslo v minulosti oplocení části lokality na Drbákově. Příčinou bylo údajně časté narušování oplocení turisty (následně opakovaně vnikání zvěře a okus) a vyzvedávání obnovy tisu pro výsadby u chat a domů v okolních obcích. Úspěšný nebyl ani pokus s výsadbou menšího počtu tisů v Jeseníkách (na LS Karlovice) v polovině 90. let XX. stol. Příčiny tohoto neúspěchu se nepodařilo zjistit.

Při inventarizaci byly zjištěny i lokality s výskytem starších tisů pocházejících prokazatelně z výsadby. Na LS Jindřichův Hradec roste na lokalitě Homolka (590 m n.m.) podle údajů pracovníků LČR 19 "kulturních" tisů  Tisy pocházejí z výsadeb založených pokrokovým lesníkem J. V. Wachtlem v období kolem roku 1870. Průměrné dendrometrické charakteristiky tisů z této lokality jsou uvedeny v Příloze č. 15. Mimořádně zajímavá je úspěšná výsadba tisů v lokalitě Tiské dvory, pocházející z roku 1960 (cca 50 živých tisů a přirozená obnova z nich). Lokalita byla v terénu prověřena, bylo provedeno orientační dendrometrické šetření, odebrány vzorky pro izoenzymové rozbory a byly od žijících pamětníků zjištěny podrobnosti o okolnostech výsadby. Na historicky původní výskyt tisu v této lokalitě svědčí topika (označení nedaleké usedlosti - Tiské dvory a názvy rybníků v okolí - Horní Tis, Dolní Tis). Zajímavý je tento výskyt i málo frekventovanými soubory lesních typů (5S - svěží jedlová bučina, 5O svěží buková jedlina - v daném případě pozměněných dřívějším zemědělským hospodařením - I. a II. generace lesa na bývalých zemědělsky obhospodařovaných půdách). Intenzivní využívání krajiny v minulosti bylo pravděpodobně  i příčinou zániku původních tisů. Vývoj skupiny tisu na uvedené lokalitě nepochybně dokládá možnosti úspěšné repatriace tisu na lokality jeho někdejšího výskytu.

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

 7.2. Vlastnosti a parametry šetřených tisů

Souhrnné charakteristiky zjištěné měřením 563 jedinců tisu v ČR pro 18 lokalit a údaje pro populaci tisu z oblasti Ustroně v Polsku (předpokládaná příbuznost s fragmentální populací tisu v Beskydech) uvádí Příloha č. 15.

Dendrometrická šetření tisů pro oblast Šumavského předhůří a Šumavy zpracoval ZATLOUKAL V. (1999). Výsledky shrnují tab. 5 až 11.

Tab. 5. - Růstové charakteristiky registrovaných tisů

*Počet kmenů u týchž jedinců udávaný v minulosti různými autory se různí. Tyto rozdíly pramení zřejmě z nejednotností hodnocení (klasifikace kmen x větev) a nepovoleného odřezávání (těžby) větví a kmenů.

Tab. 6. - Největší výšky a tloušťky registrovaných tisů

Nejsilnější tis na Šumavě (včetně předhůří) č. M 164, rostoucí v nadmořské výšce 745 m na otevřeném prostranství dvora u č.p. 28 v obci Ktiš, má tloušťku 60 cm a výšku 8 m (MARŠÍK F., 1999), tomu odpovídá přepočtený obvod 188,4 cm. V minulosti byl údajně zjišťován jeho věk přírůstovým nebozezem (PAVLIČKO A. 1998, 1999). Na základě těchto údajů lze jeho věk datovat na cca 250 let. Jeho průměrný roční tloušťkový přírůst pak vychází 2,4 mm, což odpovídá údajům J. Kliky a jeho průměrný roční výškový přírůst pak 3,2 cm.

Další konkrétní údaj věku je pro tis č. M 161 (P 69; Z 3), rostoucí v 880 m n. m. na J úbočí Zátoňské hory v cca 90 let starém porostu s převahou smrku (70%) a příměsí buku (30%). V šetření MARŠÍKA F.,1999 je údaj tloušťky 34 cm, výšky 12 m (měřeno koncem září 1999) a věku 245 let (dopočtenému z měření v roce 1964, tehdy 210 let). Průměrný roční tloušťkový přírůst pak vychází 1,4 mm, což leží mezi rozpětími, která udává SCHULTZE-MOTEL J. (in DANERT S. & kol., 1971) a  J. Klika. Průměrný roční výškový přírůst tisu č. M 161 vychází 4,9 cm.

Ze Zátoňské hory je rovněž údaj FRANCLův, 1966. Týká se tisu zaniklého po vichřici v roce 1960, věk "sotva" 160 let, 11 m výška, 43 cm tloušťka. Jeho průměrný roční výškový přírůst pak 6,9 cm a průměrný roční tloušťkový přírůst 2,7 mm.

Poměrně dobře jsou identifikovatelné Křížovické tisy. V roce 1965 jich HOFMAN J., 1966 identifikoval a změřil 10. V roce 1999 je v rámci podkladů pro tuto studii (viz příloha) měřil MARŠÍK F.& kol. 1999. Nalezl a změřil rovněž 10 jedinců. Porovnání průměrných výšek (tab. 5 a 7) zahrnuje u vícekmenných jedinců vždy jen jeden nejvyšší kmen (při shodných výškách pak kmen nejsilnější).

Porovnání dendrometrických charakteristik Křížovických tisů po 33 letech přináší následující tabulka 7.

Tab. 7. - Porovnání průměrných výšek a tlouštěk Křížovických tisů z měření 1966 a 1999

* Tloušťka přepočtena z obvodu nebo naopak

Za 33 let se průměrná výška Křížovických tisů zvětšila o 1,7 m, tj. o 5,2 cm ročně, průměrná tloušťka v d1,3 vzrostla o 28 mm, tj. o 0,85 mm ročně. Uvedené údaje jsou při dolní udávané hranici ročního tloušťkového přírůstu, který uvádí SCHULTZE-MOTEL J. (in DANERT S. & kol., 1971). Uvedené srovnání má pouze informativní charakter.

Štíhlostní koeficient jako poměr výšky a tloušťky stromu dává syntetickou informaci o růstových charakteristikách stromu a vypovídá mnohé o jeho vývoji ve vztahu k okolnímu porostu. Následující tabulka č. 8 uvádí porovnání průměrného štíhlostního koeficientu registrovaných tisů ze Šumavy a Předhoří Šumavy (u vícekmenných jedinců byl započten vždy jen nejvyšší kmen, při shodných výškách pak kmen nejsilnější) v porovnání s tabulkovými hodnotami štíhlostních koeficientů hlavních dřevin, pod kterými zde tis tvoří spodní patro.

Tab. 8. - Porovnání štíhlostního koeficientu měřených tisů se štíhlostním koeficientem hlavních dřevin horního stromového patra odvozeným z růstových tabulek.

Poznámka: TIS - údaje ze 195 měřených "vůdčích kmenů", pro ostatní dřeviny použity následující tabulky pro věk 100 let a střed bonitního vějíře: JD  (SCHWAPPACH A. , 1943) III. bonitní třída; SM, BO, BK (ČERNÝ M. & PAŘEZ J. & MALÍK Z., 1996) SM a BK  -5. RVB, BO - 4. RVB.

Tab. 9. - Porovnání štíhlostního koeficientu měřených tisů s d1,3>20 cm, rostoucích dlouhodobě jako spodní etáž pod porosty, s tisy rostoucími dlouhodobě na volném prostranství

Z údajů tabulek č. 8 a 9 je jasně patrná odlišná růstová charakteristika tisu jako dřeviny spodního patra od dřevin tvořících horní etáž. Dále tyto údaje naznačují, že výškový přírůst zaostává za tloušťkovým, takže s nárůstem průměrných tlouštěk klesá štíhlostní koeficient. Vzhledem k tomu, že tloušťkový přírůst je zároveň funkcí věku, nelze vyloučit, že pokles štíhlostního koeficientu je rozhodujícím způsobem ovlivněn rostoucím věkem. Pro naprostou většinu registrovaných tisů není znám věk. V rámci této studie nebylo možno věk zjišťovat, proto nemohla být tato závislost vyšetřena.

Tisy ( d1,3>20 )rostoucí na volném prostranství (10 jedinců) mají výrazně nižší štíhlostní koeficient (jsou nižší a silnější) než tisy rostoucí dlouhodobě pod porostem (26 jedinců). Ani v tomto případě nelze vyloučit rozhodující funkční závislost na věku, který není pro naprostou většinu tisů znám. Vzhledem k tomu, že všech 10 sledovaných tisů, rostoucích na volném prostranství, je věkově evidentně nad průměrným věkem souboru tisů rostoucích pod porostem, je tato námitka významná. Určitým vodítkem může být srovnání dvou téměř stejně starých tisů, z nichž jeden roste pod porostem starým kolem 100 let, druhý na volném prostranství v Ktiši. Srovnání přináší následující tab. č. 10.

Tab. 10. - Srovnání tisu č. 161 rostoucího pod porostem s tisem č. 164. rostoucím na volném prostranství.

Z tabulky vyplývá, že v tomto konkrétním případě, při srovnatelném věku měl tis rostoucí pod porostem  nižší průměrný tloušťkový a vyšší výškový přírůst a tudíž vyšší štíhlostní koeficient, než tis rostoucí na volném prostranství. Bylo tak navzdory rozdílné nadmořské výšce, méně příznivé pro tis pod porostem. Uvedené skutečnosti svědčí ve prospěch závěrů naznačených na základě výsledků z tab. 8 a 9.

Utváření koruny a charakter větvení nebyl systematicky hodnocen. Z běžného pozorování habitu tisu ve srovnatelném věku a světelných podmínkách jsou patrné výrazné rozdíly i mezi jedinci na téže lokalitě. U jedinců keřovitého vzrůstu převládá nepravidelný tvar se šikmo vystoupavými větvemi, vyskytuje se však i tvar široce pohárovitý. U tisů stromovitého růstu se často vyskytuje nepravidelně válcovitý tvar koruny. Vyskytují se však i jedinci s mírně pohárovitou korunou, kuželovitou, vejčitou, široce sloupovitou či metlovitou. Jedinci rostoucí dlouhodobě na volném prostranství mají obvykle korunu široce kuželovitou, široce válcovitou, vejčitou či kulovitou. S charakteristickým utvářením koruny úzce souvisí charakter větvení (zejména síla a úhel nasazování větví 1. řádu ale i hustota, délka, síla či tuhost větvení nižšího řádu). Ve všech uvedených znacích je patrná značná variabilita. Její podrobné vyhodnocení bylo nad rámec možností tohoto projektu.

Z předběžného hodnocení dendrometrických měření cca 400 jedinců tisu mimo území Šumavy vyplývá, že tis na jemu příznivých biotopech běžně dorůstá výšky do 6 - 8 m, vzácností nejsou tisy vysoké 10 - 12 m, zřídka však v ČR překračuje výšku 15 m. Nejvyšší tisy v ČR měřené v rámci tohoto projektu dosahovaly výšky mezi 17 a necelými 20 m - CHKO Křivoklát, lokalita Dubensko, ojediněle i Svitavsko (lokalita Hřebečský hřbet) a i tis na Pernštejně. Zjištěné výšky značně přesahují údaje uváděné HOFMANem (1966), který na Dubensku uvádí pouze u jednoho nejvyššího tisu výšku 12 m.

Nejsilnějším měřeným tisem je samčí exemplář na lokalitě Pernštejn s obvodem 458 cm, tj. cca 146 cm tloušťky (kmen je v důsledku rozdvojení oválný – Obr. 25.). Pravděpodobně nejstarší exemplář na Krompachu má obvod 446 cm, tomu odpovídá tloušťka d1,3 cca 142 cm. Řádově srovnatelných dimenzí (kolem 1m tloušťky) dosahuje celá řada starých jedinců tisů, např. nejsilnější tisy na Netřebu (6 jedinců s obvodem nad 230 cm HOFMAN J.,1966). Při šetřeních v rámci tohoto projektu, při nichž byla na Netřebu shlédnuta cca třetina tisů, byl u tisu č. N 10 registrován obvod kmene 222 cm, tj. 70,7 cm tloušťka, výška 10,5 m a průměr koruny 11m, u tisu č. N 14 obvod kmene 207 cm a výška 11m. V lokalitě Chudenice (pod vyhlídkou "Bolfánek") je velmi vitální tis s obvodem kmene 242 cm, tj. tloušťkou 77 cm a výškou 13,5 m (měření Zatloukal 1999). Srovnatelných dimenzí dosahuje i nejsilnější tis na lokalitě Drbákov  (obvod v kategorii 230 - 250 cm, výšky 14 m dosahují na Drbákově 3 tisy HOFMAN J.,1966). Nadprůměrných výšek dosahují tisy v Českém středohoří na lokalitách Nad hřbitovem, Malá Veleň a Jedlová. HOFMAN J.(1966) tam udává 13 tisů o výšce 12 m a dalších 13 o výšce 14 při nejvyšších výčetních tloušťkách kolem 30 cm.

Celkově lze konstatovat, že výšky a obvody (tloušťky) šetřených tisů nevybočují z limitů udávaných literaturou, např. 12 - 20 m udává SKALICKÁ A. (in  HEJNÝ S. & kol., 1988); rozpětí výšek 17 - 18 m udává KLIKA J., 1947, dále však uvádí, že u nás "zřídka dorůstají stromy 10 m".  Tloušťkový přírůst byl mimo Šumavu šetřen pouze na dvou stromech u nichž bylo možno zjistit věk - na  tisu z CHKO Křivoklátsko - lokalita U Eremita (odumřelý zlom) a na tisu z Chudenic "Pod Bolfánkem" (pravděpodobný věk lze odvodit z doby vzniku objektu u něhož roste a  provést  přibližný odpočet věku s ohledem na výšku měření). Ve snaze nepoškozovat živé kmeny vývrty, nebyl věk tisů šetřen. Průměrný tloušťkový přírůst tisu z lokality U Eremita je 2,06 mm rok-1 a pohybuje se mírně pod rozpětím tloušťkového přírůstu udávaného v literatuře - JIRÁSEK V. & ZADINA R. & BLAŽEK Z., 1957;  KLIKA J., 1947 uvádí 2,25 - 2,50 mm ročně: Tloušťkový přírůst tisu"Pod Bolfánkem je 3,21 mm.rok-1 a je vyšší něž udává vpředu uvedená literatura.

Tis je v literatuře všeobecně uváděn jako dvoudomá dřevina (KLIKA J., 1947, HURYCH V., MIKULÁŠ E., 1973, HIEKE K.,1978). Pouze někteří autoři udávají u tisu i výskyt jednodomosti (např. PILÁT A., 1964). Tato skutečnost je pro reprodukci tisu v situaci, kdy je jeho populace značně rozptýlena (často se vyskytují izolovaní jedinci) významná. Při terénním šetření jí proto byla věnována značná pozornost. Výsledky šetření potvrzují fakultativní jednodomost tisu. Podíl tisů různého pohlaví a podíl jednodomých tisů na Šumavě udává tabulka č. 11. U některých vícekmenných tisů na Šumavě je jejich jednodomost sporná, neboť nelze vyloučit srůst více jedinců různého pohlaví. Tisy s nesporným výskytem jednodomosti byly nalezeny i mimo Šumavu, např. v Březinských tisech. Tam byl nalezen dobře vyvinutý plod na tisu s bohatou násadou prašníkových květů. Charakter zmíněného tisu však byl převážně samčí. Je otázkou, zda existuje určitý podíl tisů s pravidelným výskytem květů obou pohlaví, tzn. obligatorně jednodomých, či zda se občas mohou vyskytnou květy opačného pohlaví na většině zpravidla dvoudomých tisů.

Tab. 11. - Podíl pohlaví v % celkového počtu evidovaných tisů na Šumavě a v Šumavském předhoří

Pro budoucí existenci tisu v imisně postižených oblastech je významná jeho údajně dobrá schopnost snášet imisní zátěž. Tuto schopnost tisu uvádí celá řada autorů, např. GÖRITZ H., 1973, HIEKE K.,1978, HURYCH V., MIKULÁŠ E., 1973. Šetření na lokalitě Jílovské tisy u Děčína, která je na SZ svahu dlouhodobě exponovaném vůči imisím (cca 4 km vzdušnou čarou od Děčínského Sněžníku, kde se imisní poškození na lesních porostech projevuje již od 60. - 70. let) ukázalo výrazně zhoršený zdravotní stav a vitalitu tisu (silně redukovaný počet ročníků jehličí, prosychání korun a konců větví, drobnoplodost aj.). Zhoršený zdravotní stav lze s vysokou pravděpodobností přičíst na vrub imisím, ať již přímo (poškozováním asimilačních orgánů), nebo nepřímo (přes zhoršené půdní podmínky). Přes zhoršený zdravotní stav tis na této lokalitě zatím přežívá (z jehličnatých dřevin spolu s modřínem a borovicí černou), zatímco většina dospělých smrků náporu imisí podlehla již před léty (padlé polozetlelé kmeny). Rovněž osamocený tis na lokalitě "U tisu" v CHKO Jizerské hory přečkal imisní a kůrovcový rozpad okolních smrkových porostů v polovině 80. let (roste ve skupině s vyšším podílem buku). Jeho zdravotní stav je však rovněž výrazně zhoršený.

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

7.3. Tis jako složka lesních ekosystémů

V důsledku velmi sporadického výskytu v lesních ekosystémech, mimo to vázaného na omezený okruh lokalit, přestal být tis jako složka lesních ekosystémů lesnickou veřejností vnímám. Nejlépe o tom svědčí skutečnost, že v lesnických odborných publikacích jsou o něm jen velmi okrajové, kusé zmínky, obvykle přebírané z jedné publikace do druhé. Tento stav názorně dokumentují učebnice pěstování lesů, kde je možno se dočíst spíše o pěstování limby než tisu.

Na funkci tisu v lesních ekosystémech můžeme spíše usuzovat, než se opřít o praktické poznatky, nebo výsledky výzkumu. Vzhledem k jeho mimořádné schopnosti snášet zástin, k velmi pomalému růstu a značné dlouhověkosti, nasvědčuje mnohé na "čekatelskou" životní strategii tisu. Tis, který se obnoví obvykle pod krytem horní etáže "hlavního" porostu, je schopen desítky až stovky let růst v zástinu a čekat. V okamžiku, kdy se nad ním uvolní zápoj v horní etáži, dokáže tis využít pronikající světlo do té míry, že silným zastíněním znemožní obnovu dřevin horní etáže pod vlastní korunou. Předběžné porovnání štíhlostních koeficientů, šířky koruny v výšce jedince příp. hustoty koruny tisů rostoucích v podmínkách omezeného světelného požitku (pod úrovní horní etáže) s tisy rostoucími na otevřeném prostranství vyplývá rozdílná "růstová strategie" v těchto rozdílných podmínkách. Tisy při plném světelném požitku omezují růst do výšky a zvětšují výrazně plochu korunové projekce (průměr koruny je nezřídka větší než výška jedince). Tis si tak do budoucna zajišťuje "světelnou šachtu" a příznivý boční zástin. Na lokalitách, kde byl tis významněji zastoupen v dolní etáži, pravděpodobně výrazně ovlivňoval utváření horní etáže. Obnova dřevin horní etáže může být úspěšná pouze mimo průmět tisových korun - i tam však zprvu výrazně ovlivňovaná bočním zástinem tisu. Vzhledem k nízkému vzrůstu tisu však byly dřeviny horní etáže schopny tis postupně předrůst. Od toho okamžiku měly naopak zajištěn vyšší světelný požitek (alespoň pro část koruny na straně přivrácené k ploše zaujaté tisem) v důsledku omezené konkurence v úrovni korun. Tímto způsobem se tis na stanovištích svého přirozeného výskytu pravděpodobně podílel na utváření porostní struktury (jak vertikální, tak horizontální).

Tis byl rovněž nepochybně významnou složkou potravních řetězců. Nejen, že jeho plody jsou vyhledávány ptáky a pravděpodobně i hlodavci, ale tis je velmi intenzivně spásán zvěří. Děje se tak navzdory jedovatosti všech jeho částí s výjimkou míšku.Někteří datlovití ptáci konzumují pravděpodobně i mízu tisu, kterou získávají nasekáváním kůry ("kroužkováním"). Překvapivým zjištěním v průběhu terénního šetření je skutečnost, že v současnosti ptáci velmi často opomíjejí dužnatý míšek. Zůstává pohozen na větvích či zemi. Předmětem konzumace je semeno, po kterém zbývá jen oplodí. Podle charakteru zbytků oplodí vklíněných ve štěrbinách kůry okolních stromů, se velmi pravděpodobně nejedná o konzumaci hlodavci. Popsaný typ konzumace tisových semen uvádí TURČEK F., 1961 u brhlíka lesního Sitta europaea L. a dlaska tlustozobého Coccothraustes coccothraustes L.  Uvedený jev je v rozporu se "strategií" propagace tisu i s popisy jeho šíření drozdovitými ptáky v minulosti. Pokud v určité lokalitě převládne vpředu popsaný typ konzumace tisových plodů, může mít vážné důsledky na další reprodukci tisu. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda změna charakteru konzumace je dána změnou potravních návyků druhů ptactva, které dříve konzumovaly celé míšky, nebo zda je způsobena změnou druhového složení aviofauny, kdy uvolněnou niku (např. po drozdovitých ptácích) vyplnil druh s odlišnými potravními návyky.Vedle uvedené konzumace tisových semen se uplatňuje v různé míře i dříve popisovaný způsob šíření tisu, kdy ptáci konzumující celé míšky roznášejí svými exkrementy "předosevně připravená" semena po okolí.

TURČEK F., 1961 uvádí 24 druhů ptáků požírajících plody tisu, z toho 21 druhů se vyskytuje v oblasti Šumavy (BUFKA L., 1999). Jsou to tetřev hlušec Tetrao urogallus L.,jeřábek lesní Tetrastes bonasia L., holub hřivnáč Columba palumbus L., žluna zelená Picus viridis L., datel velký Dendrocopus major L., sojka obecná Garrulus glandarius L., sýkora koňadra Parus major L., sýkorka uhelníček Parus ater L., brhlík obecný Sitta europaea L., (drozd) kvíčala Turdus pilaris L., (drozd) brávník Turdus viscivorus L., kos horský Turdus torquatus L. (syn. T. ericetorum), kos černý Turdus merula L., červenka obecná Erithacus rubecula L., pěnice černohlaváSylvia atricapilla L., konipas bílý Motacilla alba L., brkoslav severní Bombycilla garrulus L., dlask tlustozobýCoccothraustes coccothraustes L., zvonek zelený Chloris chloris L., pěnkava obecná Fringilla coelebs L., pěnkava jikavec Fringilla montifringilla L. Za překvapivý lze považovat TURČEKův (1961) údaj o konzumaci tisových míšků konipasem bílým. Uvedené druhy se různou měrou podílejí na šíření tisu.

Na šíření tisu se dále významně podílejí i hlodavci a v nemalé míře i kuny v jejichž trusu se zbytky semen a míšků v oblastech s hojnějším výskytem tisu nachází (MOUCHA P.,PECHA K., 2000). V omezeném  rozsahu se na šíření tisu může podílet i jelení a srnčí zvěř, pokud zkonzumuje plody tisu při okusu větví a dále roznosem semen "našlápnutých" do spárků. Pro podmínky ČR je nevýznamné šíření tisu medvědy, v okolí jejichž brlohů se údajně tis ve zvýšené míře nacházel (šíření trusem). Lze předpokládat (není však autorem ověřeno) že, opadané plody tisu konzumuje prase divoké, popř. liška, pokud ano, mohou se na jeho šíření podílet oni.

Problematika vztahu mezi tisem, býložravci a jejich predátory byla pojednána v kapitole 2.4.

Tis patří mezi dřeviny trpící poměrně málo chorobami a škůdci. Mladé rostliny mohou být údajně napadány lalokonosci (zkušenost z kultury - VÚOZ Průhonice LÍBOVÁ M.1999 - osobní sdělení). Z dalších druhů hmyzu poškozujících tis, které uvádí např. NIENHAUS F.,BUTIN H., BÖHMER B.,1998, byly při inventarizaci tisu v ČR nalezeny: bejlomorka Taxomyia taxi, roztoči - hálčivci Cecidophyes psilapsis a pravděpodobně štítenky (zatím blíže neurčeno). S výjimkou jediného případu silnějšího napadení pupenovými roztoči - hálčivci, se rozsah napadení neprojevoval výrazněji na celkovém zdravotním stavu hostitelských jedinců.

Na dospělých tisech je pozorováno houbové onemocnění "sypavkového charakteru" vedoucí k redukci ročníků jehlic. Rozsah napadení je v různých letech rozdílný. Značné rozdíly  jsou i v rozsahu napadení různých jedinců tisů (pozorování autora z dřívějších let). Sypavka jehličí byla na tisu pozorována i v zájmové oblasti, byla však ojedinělým jevem. Trpěl jí např. tis č. 55 v lokalitě Křížovické tisy. První zmínky o sypavce na tisu u nás uvádí PILÁT A. (1926) a PILÁT A. & MACAL J. (1927). Určuje ji jako Sphaerulina taxi /Cooke/Pilát respektive později jako Cytosperma taxifolia COOKE et MASSEE. Celou řadu dalších méně významných parazitických i saprofytických hub afytofágních druhů hmyzu žijících na tisu uvádí BUGALA W. & kol., 1975.

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

7.4. Genetická diverzita tisu červeného ve ZCHÚ ČR

Přehled populací a lokalit u kterých byla provedena isoenzymová analýza

V prvním roce řešení projektu jsme sledovali 6 populací tisu červeného. Z oblasti Slapské přehrady byly odebírány vzorky ze 3 lokalit a každá byla hodnocena jako zvláštní populace (viz ZATLOUKAL & MÁNEK, 2000). Ve druhém roce řešení projektu jsme z oblasti Slap přidali ještě jednu lokalitu (Sloup), ale pro celkové hodnocení jsme všechny sdružili do jediné velké populace reprezentující celou oblast. Pro hodnocení genetické diverzity tisu v ČR jsme podobným způsobem sdružili roztroušené tisy do jedné populace z těchto oblastí: Chroboly, Ktišsko, Jizerské hory, NP Podyjí a Jeseníky. Oblast jihozápadních Čech je pak navíc hodnocena samostatně a je reprezentována 9 lokalitami, včetně jedné z Bavorského lesa.(viz kap. 7.7)

Pro celkové hodnocení genetické struktury populací tisu červeného v České republice jsme pak analyzovali 21 populací (532 stromů), které reprezentují celkem 41 lokalit. Přehled všech populací viz Mapa č. 1 a souhrnná tabulka (Tab. 12.).

 

MAPA 1: - ČR s vyznačením odběrových lokalit pro isoenzymové analýzy

 

Tab. 12. - Přehled populací tisu červeného u nichž byla provedena isoenzymová analýza

                           Vzorky pro isoenzymové analýzy odebrány převážně z památných stromů a z recentního výskytu tisu v NPR Čantoryje a u Trojanovic (památné stromy: Čeladná, Ostravice, Zubří, Staré Hamry – Hartisov, Staré Hamry – Medvědí, Staré Hamry – Klubová, Staré Hamry, Němčanka, Střítež u Českého Těšína).

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

7.5. Hodnocené enzymové systémy

 

V samém počátku laboratorních analýz jsme se snažili pracovat s celkem 17 enzymovými systémy. Ovšem nezvládnutí metodiky (viz výše) nám neumožnilo všechny úspěšně interpretovat. Proto v konečné fázi byla genetická diverzita těchto populací sledována skrze 8 enzymových systémů, které kódují celkem 15 isoenzymových lokusů. Fluorescenční esterása (E.C. 3.1.1.1) jevila dvě zóny aktivity, ale oba lokusy byly u všech sledovaných stromů monomorfní. Stejně tak monomorfní byly lokusy GOT-A a LAP-A.  U těchto lokusů, kde nebyla pozorována žádná variabilita, je hodnocení genetické příbuznosti sledovaných populací bezpředmětné. Proto jsme v konečné fázi hodnocení variability a genetické příbuznosti jednotlivých populací užili 7 enzymových systémů kódujících celkem 11 polymorfních lokusů. Přitom je třeba zdůraznit, že podle dostupných literárních údajů (viz rešerše) je jeden ze sledovaných enzymových systémů nebyl dosud nikým sledován! A to PX (E. C. kód 1.11.1.7), která má dokonce tři polymorfní isoenzymové lokusy! (Obr. 36.).

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

7.6. Výsledky laboratorních analýz

Získané výsledky analyzovaného materiálu (532 stromů) odhalují, že genofond tisu červeného v České republice není v žádném případě homogenní. Ukazuje se vysoká vnitropopulační variabilita sledovaných populací, stejně jako vzájemné rozdíly mezi jednotlivými populacemi a oblastmi. Byly nalezeny zajímavé genetické vztahy mezi populacemi geograficky značně vzdálenými, stejně jako mezi populacemi sousedícími. Genetické vzdálenosti jednotlivých populací zachycuje matice genetické příbuznosti, viz Tab.14. Elektroforetickými analýzami bylo zaznamenáno celkem 52 alelických variant. Schémata všech sledovaných enzymových systémů viz Obr. 38. Přehled frekvence výskytu jednotlivých alel v každém ze sledovaných lokusů, vypočítaný na základě identifikovaných genotypů v 21 populacích z celé ČR podává Tab.17.

Obr. 36.- Elektroforeogram 3 lokusové peroxidásy .(E.C. kód 1.11.1.7). Z dostupné literatury se zdá, že je tato práce první, která tento enzym u tisu sleduje. Obrázek demonstruje celkem 6 různých genotypů.

Z tabelárního přehledu (Tab. 17.) je zřejmé, že některé lokusy jsou téměř monomorfní (IDH B, GOT B a GDH). Téměř 100% monomorfní u všech sledovaných populací je alela GDH-B1; větším způsobem se odlišuje pouze populace z oblasti středních Čech v okolí Slap, kde se vyskytují všechny 3 alely tohoto systému. Ve všech populacích převládají alely IDH B2, GOT C2 a GDH A2. Ani u dalších lokusů není zastoupení sledovaných alel u jednotlivých populací totožné.

Některé alely se vyskytují velmi vzácně; přehled takto vzácných alel podává tabulka 13.

Není bez zajímavosti, že v případě populace z oblasti Ktišska na Prachaticku (která reprezentuje lokality: Ktišsko, Kindermanovy tisy, U Ktiše) byly detekovány všechny tyto vzácné alely. Tím se tisy z Ktišska stávají relativně snadno identifikovatelné. Celá populace se vyznačuje 100% polymorfismem všech sledovaných lokusů. Vysvětlení však může být relativně jednoduché a to tím, že tato populace (pokud celou oblast můžeme považovat za jedinou populaci) je zastoupena největším počtem sledovaných stromů. Bylo zde analyzováno celkem 41 jedinců. Jen z oblasti Slap to bylo analyzováno více stromů - 51. Také zde dosahuje polymorfismus všech 11 sledovaných lokusů 100% - viz Obr. 37..

Vysoký stupeň polymorfismu byl také zaznamenám u populace z Jizerských hor (81,8% polymorfních lokusů). Také zde bylo analyzováno 2x tolik stromů (43), než v případě ostatních lokalit. Takže je možné se domnívat, že v případě ostatních populací, kde bylo analyzováno v průměru pouze 22 stromů je tento počet nedostatečný pro zachycení celého spektra genofondu původně mnohem početnějších populací!! Bohužel mnohé lokality více materiálu dnes již neposkytují a tak zůstane tato otázka pravděpodobně nezodpovězena. Poslední populací, která se vyznačuje 100% polymorfností všech isoenzymových lokusů je NP Podyjí. Zde však bylo analyzováno pouze 19 stromů. Proto je možno tuto populaci označit jako geneticky nejrozmanitější a s ohledem na sledované enzymové systémy ekologicky nejplastičtější. Všechny ostatní populace jsou více rigidní.

Tab. 13. - Přehled vzácně se vyskytujících alel a výčet populací u nichž byly detekovány, modře jsou zvýrazněny populace u nichž může mít taková alela vysokou identifikační hodnotu

Obr. 37. - Graf znázorňuje podíl polymorfních lokusů v jednodlivých populacích tisu červeného

Opačný extrém - velmi nízký podíl polymorfních lokusů, tedy vysoký stupně monomorfismu - byl pozorován u populací Bavorský les a Chrobolské tisy. Dle řady autorů k takovému snížení variability může docházet zejména díky generace trvajícímu přizpůsobování populace výrazně specifickým mikroklimatickým podmínkám. Jiným vysvětlením (z pohledu autochtonnosti populace zcela opačným) je její umělé založení člověkem, kdy bylo k výsadbě použito materiálu pouze z několika málo stromů. Na tyto otázky již molekulární genetika odpovědět neumí a je třeba tato data konfrontovat s historickým průzkumem. V každém případě je nízká vnitropupulační variabilita negativním jevem, zejména u málopočetných populací, který se odráží ve snížené přizpůsobivosti. Při změně klimatických podmínek se stávají takové populace mnohem více zranitelnější. Pokud je víceméně uniformní populace tvořena nedostatečným počtem jedinců (což cca 20 jedinců bezpochyby je!!), mohou mít důsledky klimatických či jinak indukovaných změn pro celé torzo populace katastrofální dopady. Pro záchranu populace pak nezbývá než přistoupit k její řízené záchraně, např. ve formě založení nové populace ve formě semenného sadu.

Tab. 14. - Matice genetické příbuznosti všech sledovaných populací tisu červeného (dle Nei, 1972)

V některých oblastech jsou některé alely zastoupeny výrazně vyšším podílem a tak také mohou sloužit jako důležitý identifikační znak. Příklady uvádí Tabulka 16.

Zbývající alely se vyskytují relativně rovnoměrně ve všech populacích a tak je jejich identifikační hodnota ve vztahu ke konkrétní lokalitě méně použitelná.

Z alelických dat je zřejmé, že v rámci genetické struktury tisu červeného v celém areálu ČR jsou více či méně specifické oblasti Ktišska, NP Podyjí a Slap. Specifický genofond vzhledem k zvýšené frekvenci výskutu alely GDH A1 byl také pozorován u populace z Lužických hor (pouze u zanedbatelného zlomku jedinců byla alela detekována také u Březinských tisů, na Křivoklátě, na Slapech a u Svitavských tisů).

Z alelických frekvencí byly vypočítány základní parametry genetické variability sledovaných populací, viz Tab 15.

Informace o frekvenci výskytu jednotlivých alel v jednotlivých populacích jsou důležité a základní informace, ze kterých se odvíjí veškeré další vyhodnocování a vzájemné porovnávání populací. Mezi další veličiny a důležité hodnoty genetické struktury populací patří hodnocení odchylek od populační rovnováhy dané zejména Hardy-Weinbergovou rovnováhou. Základním ukazatelem populační nerovnovány je fixační index, který vyjadřuje poměr mezi pozorovanou a očekávanou heterozygotností.

Detailní hodnocení a podrobná analýza shromážděného množství dat však vyžaduje trpělivou a dlouhodobou mravenčí práci, na kterou vzhledem k enormně vysokému počtu laboratorních analýz v průběhu celého projektu (nutno vzít v potaz, že naše laboratoř zpracovávala také 46 populací smrku ztepilého) nezbývá dostatek času.

Tab. 15. - Charakteristika genetické multiplicity a hodnoty heterozygotnosti sledovaných populací

Tab. 16. - Přehled alel s výrazně vyšším zastoupením u některých populací v porovnání s ostatními, barevně označeny populace, které se stávají výrazně specifické a dobře identifikovatelné

Jen systematickou analýzou shromážděného souboru dat (téměř 2 800 údajů) získaných laboratorními analýzami, bude možné poskytnout ucelené informace, ze kterých bude možné usuzovat na další souvislosti a závislosti. Této analytické činnosti bude nutno věnovat další měsíce práce. A bude dobré zvážit, zda by si vynaložené úsilí na inventarizační, laboratorní a analytické práce řešitelského týmu nezasloužilo publikovat výsledky v samostatné publikaci či brožuře. Nicméně na základě zpracovaných dat je možno konstatovat, že genofond tisu je v rámci republiky nesmírně rozmanitý.

Pokud nás zajímá zejména genetická příbuznost či vzdálenost jednotlivých populací daná celým spektrem námi sledovaných znaků, není dobře možné v rámci České republiky vysledovat areály geneticky spojitých populací, které by korespondovaly s jejich geografickou polohou. Roztříštěnost genofondu tisu v ČR vyplývá z celkového dendrogramu genetické podobnosti jednotlivých populací, ze kterého lze s určitou nadsázkou vysledovat celkem 6 celků, které jsou si geneticky vzájemně více vzdálené. V rámci jednoho celku jsou pak sdruženy geneticky více si podobné populace. Paradoxní se zdá být, že jsou sdružovány do jednotlivých celků populace z naprosto rozdílných geografických oblastí (např. Bavorský les-Jeseníky nebo Jílovské tisy a Beskydy). To spíše vypovídá o skutečnosti, že celý genofond tisu v České republice (reprezentovaný mnoha pozůstatky dílčích populací) vychází pravděpodobně z jediného glaciálního refúgia, ze kterého vznikla jedna velká prapůvodní superpopulace. Jak jinak vysvětlit genetickou totožnost tisů z Bavorského lesa a Jeseníků, nebo Jílovských a Beskydských tisů, které leží na opačných koncích republiky? Sledované rozdíly v genetické struktuře jednotlivých populací (mnohdy velmi výrazné rozdíly) jsou pak pravděpodobně výsledkem dlouhodobého a izolovaného vývoje zbytků populace ve specifických mikroklimatických podmínkách, kterým se tyto málo početné populace musely během staletí přizpůsobit. Jedinou relativně kompaktní a geneticky vyhraněnou oblastí se v rámci ČR jeví pouze jihovýchodní část námi sledovaného areálu, reprezentovaná populacemi z Ktišska, Podyjí a Moravského krasu. Genetickou spojitost těchto populací by mohly potvrdit analýzy tisu z Rakouska z oblastí, které oba regiony spojují.

Obr. 38. Zymogramy

Obr. 39. - Dendrogram genetické podobnosti všech sledovaných populací tisu červeného z ČR získaný shlukovou analýzou UPGMA

Tab. 17. - Přehled alelických frekvencí jednotlivých lokusů ve všech sledovaných populacích tisu červeného

Ze všech sledovaných populací se geneticky nejvíce vyhraněné jeví tisy z oblasti Slap, což také potvrzuje předběžný výsledek z prvního roku řešení projektu. Rovněž populace Babákov z Železných hor je geneticky výrazně specifická a nelze ji přirovnat k žádné jiné námi sledované populaci. Výrazně specifické jsou také tisy z Podyjí a Moravského krasu (geneticky vzájemně prakticky totožné). Jedinou ze všech sledovaných populací se těmto dvěma poměrně značně přibližuje populace z Ktišska!! Tato podobnost nevychází pouze z celkového hodnocení, které vyplývá například z dendrogramu a matice genetické příbuznosti jednotlivých populací, ale také s ohledem na výskyt vzácných alel. Tyto znaky s poměrně vysokou identifikační hodnotou (zejména alely MDH-A1, LAP-B1 – viz Tab. 3), pak vzájemnou podobnost a specifika těchto populací jen potvrzují.

Není bez zajímavosti, že velká genetická distance byla pozorována mezi populací tisů z NP Podyjí a tisů z oblasti Znojemska. Prakticky lze říci, že na základě získaných výsledků jde o populace geneticky výrazně odlišné. To i přes skutečnost, že se jedná o blízké lokality s velmi podobnými ekologickými podmínkami. Ale již celá řada autorů sledující celé spektrum lesních dřevin prostřednictvím nejrůznějších enzymových systémů referovala o těchto anomáliích, kdy populace geograficky sousedící jsou geneticky více vzdálené. Naopak referují o geneticky velmi blízkých populacích, které jsou geograficky vzájemně značně vzdálené. Důvodem je opět společný původ z jednoho refugia (to také potvrzují naše výsledky např. u tisů z Bavorského lesa a Jeseníků).

Z celého spektra námi sledovaných alel jsme vybrali 5 takových, které se zdají být s ohledem na uspořádání genofondu tisu v ČR mimořádně zajímavé. Patří mezi ně: MDH-A1, IDH-A1, NADh-A1, PX-A1 a PX-B1. Z frekvence výskytu těchto alel můžeme vypozorovat některé závislosti mezi genetickou strukturou populací a jejich geografickou polohou. Názorně celou situaci zobrazují Mapy 2-6. Je relativně dobře patrné, že alely MDH-A1 ubývá z jihozápadu na severovýchod, alely NADh-A1 a IDH-A1 ubývají z jihu na sever. Frekvence výskytu alel PX-A1 a PX-B1 pak ubývá ze západu na východ (tyto znaky pak indukují rozdíly mezi tisy moravskými a českými). Pro potvrzení těchto trendů by však bylo lépe uvažovat v celoevropském kontextu, kdy pouze srovnání genetické struktury tisu na mnohem větším areálu může tyto geografické závislosti potvrdit.

MAPA 2: Rošíření alely MDH-A1 u sledovaných populací tisu červeného

MAPA 3: Rošíření alely IDH-A1 u sledovaných populací tisu červeného

MAPA 4: Rošíření alely NADh-A1 u českých populací tisu červeného

MAPA 5: Rošíření alely PX-A1 u sledovaných populací tisu červeného

MAPA 6: Rošíření alely PX-B1 u sledovaných populací tisu červeného

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

7.7. Genetická struktura populací tisu červeného na ŠUMAVĚ

V jihozápadní časti ČR, tedy v oblasti Šumavy a jejího předhůří, bylo isoenzymovými analýzami sledováno celkem 9 dílčích populací (lokalit). Je však třeba důrazně podotknout, že jakékoli hodnocení menšího souboru než 20 stromů nemá v populační genetice valnou vypovídací hodnotu, tím spíše, že zde pracujeme s mikrolokalitami, které v případě Chudenic čítají pouze 5 stromů, Rohanova 3 stromy a lokality U Ktiše 7 stromů. Přesto jsme se pokusili o velmi zevrubné posouzení genetické příbuznosti těchto jedinců. Z uvedeného důvodu jsme z hodnocení museli zcela vyloučit po jednom exempláři tisu z Českých Žlebů a Ferdinandova údolí a dva jedince tisu z oblasti Českého lesa. Přesto máme jejich genotypy zmapované a pro případné budoucí potřeby exaktního hodnocení kontrolovaného křížení vegetativně namnoženého materiálu v rámci semenného sadu, budou jejich genetické charakteristiky dále využívány. Pro možnost srovnání jsme k těmto populacím také přidali specifickou populaci Babákov ze Železných hor. Přehled a základní charakteristiky uvádí Tab 18.

V případě šumavských a pošumavských tisů lze podle získaných výsledků rozlišit 4 základní skupiny. Na rozdíl od celkových výsledků, které byly získány analýzou tisu z celého areálu ČR lze u těchto 4 skupin říci, že jejich rozdílný genofond více či méně koresponduje s jejich vzájemnou vzdáleností.

 

Do skupin jsou jednotlivé populace řazeny takto:

1)                       Bavorský les a Chudenice,

2)                       Netřeb a Kindermanovy tisy,

3)                       Lučenice a Rohanov + Chroboly,

4)                       Ktišsko.

Tab. 18. - Charakteristika genetické multiplicity a hodnoty heterozygotnosti sledovaných populací

Tab. 19. - Matice vzájemné podobnosti populací tisu červeného z jihozápadního areálu ČR (podle Nei, 1972)

Obr. 40. - Dendrogram genetické podobnosti populací tisu červeného z jihozápadního areálu ČR získaný shlukovou analýzou UPGMA

Jak vyplývá z matice genetické podobnosti a z dendrogramu je v rámci sledovaných populací na Šumavě zcela specifická oblast Ktišska, (viz také MÁNEK, 2001). Výrazně specifické z pohledu šumavskych tisů jsou také tisy Chrobolské. A to všechny tři zde sledované lokality (Chroboly, Rohanov a Lučenice). Jsou navzájem geneticky velmi podobné, shlukovou analýzou formované do jedné skupiny, která je odlišná od ostatních šumavských populací. Chrobolské tisy se vyznačují sníženým počtem polymorfních lokusů, tedy variabilitou, a absencí některých znaků. Specifika obou lokalit (Chrobolska a Ktiše) nejlépe znázorňuje Obr. 41.

Mezi další specifika populace z Ktiše, které nejsou zobrazeny na grafech, patří zejména výskyt alely IDH-B1 (jinde na Šumavě nebyla detekována), výskyt alel GOT-A1 a GDH-A1. Jako jediná na šumavská populace se vyznačuje 100% podílem polymorfních lokusů (Obr. 42.). Opět ale narážíme na závislost polymorfismu na množství sledovaných stromů. Jak již bylo konstatováno v celkovém hodnocení, právě ty populace, které jsou reprezentovány větším počtem jedinců vykazují vyšší stupeň polymorfismu. Dokladem je Obr. 43.

Obr. 41. - Grafy znázorňující specifika tisů z Chrobol a Ktiše

Tab. 20. - Přehled alelických frekvencí jednotlivých lokusů u populacích tisu červeného z oblasti jihozápadních Čech

Obr. 42. - Graf znázorňuje podíl polymorfních lokusů u šumavských populacích tisu červeného

Obr. 43. - Graf znázorňuje trend závislosti podílu polymorfních lokusů na počtu sledovaných stromů tisu červeného v oblasti Šumavy

zpět na 7. Dosažené výsledky a diskuse

7.8. RAPD markery

Po překonání problémů spojených s extrakcí a získáním dostatečného množství čisté DNA bylo přistoupeno ke screeningu RAPD primerů. Na obr.44 je ukázka primárních dat pro tisy z populace Netřeb, primer OPB 8.

Obr. 44.

V současné době jsou zpracovávány výsledky RAPD analýz pro sady primerů OPA, OPB a OPF s cílem vyhodnotit optimální primerové sady pro analýzy (primery, které generují polymorfní, reprodukovatelné a dobře čitelné spektrum fragmentů). Na základě dosavadních výsledků zatím není polymorfismus příliš vysoký, jak ukazují dendrogramy pro již zmíněnou populaci Netřeb.

Obr. 45.

Podobné výsledky a markerovací techniku používali i TULSIERAM et al. (1992), využíval s úspěchem RAPD techniku pro charakterizování klonů smrku. Markery na bázi polymorfismu cpDNA nebo RFLP jsou častějším typem molekulárního markeru využívaného u konifer, WAGNER et al. (1987) nebo NEALE a WILLIANS (1991) využívali tyto molekulární markery u borovic. Studii porovnávající variabilitu allozymových markerů a frekvence RAPD markerů u dvou populací Pinus sylvestris prováděli na haploidním megagametofytu a diploidní tkáni SZMIDT, WANG a LU (1996).

RAPD markery jsou vhodným systémem pro rychlé hodnocení variability a diverzity ve sledovaných populacích. Vzhledem k povaze markerů je ale jejich využití pro porovnávání geograficky vzdálených populací problematické. Proto byly optimalizovány protokoly pro další markerovací systémy, které jsou již ve fylogenetických, populačně-genetických a taxonomických studiích již využívány (PCR-RFLP a sekvenační analýza variabilních nekódujících oblastí, SSR markery).

zpět na obsah

8. SHRNUTÍ DOPORUČENÍ PRO ZÁCHRANNÝ MANAGEMENT A REINTRODUKCI TISU V ČR

 

8.1. Společenské vazby záchranného managementu a reintrodukce tisu

8.2. Zásady managementu populací tisu

8.2.1. Obecné zásady

8.2.2. Speciální management populací tisu

8.2.3. Pěstování reprodukčního materiálu tisu

8.2.4. Zálohování genofondu ohrožených populací tisu

8.2.5.Výběr lokalit pro reintrodukci (repatriaci) tisu

8.3. Genetická příbuznost sledovaných populací tisu v ČR

8.4. Odhad věku tisu s využitím dendrometrických charakteristik a znalosti růstového prostředí

8.1. Společenské vazby záchranného managementu a reintrodukce tisu

Nemá-li se program záchrany tisu stát záležitostí několika nadšenců, je nezbytné změnit společenské povědomí ve vztahu k tisu. Při řešení tohoto úkolu bylo pozitivním zjištěním, že tis je dřevinou poměrně dobře známou i mezi laickou veřejností. Ve všeobecném povědomí je však tis fixován jako dřevina parků, nikoli jako dřevina, která byla přirozeně rozšířená v lesích. I ve zdůvodnění vyhlášení památných tisů, jsme narazili na zdůvodnění, "cizokrajná dřevina".

Při řešení tohoto úkolu jsme u některých "provozních" pracovníků narazili i na určitou rezervovanost v poskytování informací o tisu, která pravděpodobně pramenila z nevyslovené obavy, že pokud vejde výskyt tisu na jim svěřeném území ve známost, nastanou jim komplikace s "ochranou přírody".

Pro zlepšení společenského povědomí  o tisu, jako naší sice vzácné, avšak původní dřevině je nezbytné:

- pravidelně publikovat populárně naučné články o tisu v periodikách čtených širokou veřejností (natočení populárního filmu, či přírodovědného pořadu pro televizi je příliš nákladná záležitost a vzhledem k jednorázovosti či krátkodobosti projekce asi i méně účinná),

- výsledky výzkumu a doporučení pro management tisu publikovat v odborných časopisech (Ochrana přírody, Lesnická práce, Živa, Vesmír aj.),

- přepracování výsledků tohoto úkolu do monografie o tisu,

- iniciovat zadávání seminárních, diplomových a doktorantských prací řešících problematikou spojenou s tisem (téma je vhodné zejména pro školy přírodovědného, ekologického, lesnického a pedagogického zaměření),

- pokračovat ve výzkumu tisu (zejména pokračovat v mapování ojedinělých výskytů tisu v málo prozkoumaných oblastech předpokládaného původního výskytu, prozkoumat archivní materiály a toponyma na podkladu starších mapových děl - systematicky pokrýt tímto šetřením území ČR, pokračovat ve výzkumu genofondu - izoenzymové a DNA analýzy a jejich aplikace aj. navržený výzkum daleko překračoval možnosti řešení v rámci tohoto úkolu, řada námětů vznikla v průběhu tohoto řešení),

- dosáhnout většího zařazení podpory a obnovy tisu do dotačních programů (nejen MŽP, ale i MZe),

- věnovat větší pozornost tisu v dílech hospodářské úpravy lesů (např. rámcové směrnice  pro hospodářské soubory v oblastních plánech rozvoje lesů), zejména na základě rekonstrukce jeho rozšíření a ekologických nároků (viz Tab. 4. - Výskyt tisu červeného Taxus baccata v edafických kategoriích a vegetačních stupních (souborech lesních typů) v ČR.) dosáhnout doplnění tisu do výčtu dřevin při novelizaci právních předpisů (prováděcích vyhlášek k lesnímu zákonu) vazba na dotace na zalesnění,

- věnovat lokalitám s výskytem tisu odpovídající pozornost při mapování NATURA,

- řada lokalit s výskytem tisu nemá odpovídající zákonnou ochranu, často není chráněna vůbec, nebo má jen přechodný (provizorní) režim ochrany, nebo úroveň kategorie ochrany neodpovídá významu lokality v širším kontextu, nutno systematicky a s "celorepublikovým nadhledem" dořešit!

Pro dosažení výše uvedených cílů, zejména pokud mají "meziresortní povahu", je nutno vést nejprve jednání postavená na dobrých osobních vztazích a připravit tak půdu pro následující oficiální jednání.

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

8.2. Zásady managementu populací tisu

8.2.1. Obecné zásady

Základní obecnou podmínkou je omezit působení nejrizikovějších faktorů. Z hlediska zachování a případné reprodukce tisu na lokalitách jeho současného výskytu obecně platí, že je nezbytné zejména:

zamezit škodám působeným na tisu zvěří, ať již se jedná o poškozování stávajících jedinců, nebo znemožnění odrůstání přirozené obnovy tisu (tam kde tis plodí). Principiálně nejsprávnější je upravit (snížit) stavy zvěře, případně vyloučit nevhodné nepůvodní druhy zvěře (především sika, muflon). To by mělo platit především pro VCHÚ. Protože však je velmi obtížné prosadit snížení stavů zvěře (jelen, sika, muflon, srnčí, daněk) na stav neohrožující existenci tisu, je jedinou rychlou a účinnou (avšak nákladnou) cestou ochrana před škodami. Existuje celá řada způsobů ochrany dřevin před škodami zvěří. Běžně se používá nátěr nebo postřik repelentními přípravky, nebo oplocení. Nejspolehlivější ochranou před zvěří je dobré oplocení. (Viz Obr. 46. a 47.) Oplocení určité plochy s obnovou tisu musí být funkční nejméně 20 - 30 let!! Při předčasném zániku oplocení (pokud není obnova tisu vysoká nejméně 1 m - lépe 1,5 m) mohou následné škody zvěří velmi rychle znehodnotit veškerou předchozí práci! Oplocení lze uplatnit jako

- individuální - je vhodné k ochraně před okusem nebo vytloukáním u již existující, jednotlivě se vyskytující (rozptýlené) přirozené obnovy tisu; k ochraně rozptýleného menšího počtu výsadeb tisů, zejména v podmínkách, kde hrozí narušování oplocení např. pádem stromů (poškozením individuálního oplocení se nezpřístupní zvěři celá skupina, ale jen jednotlivec); k ochraně jednotlivých dospělých tisů před bočním okusem, loupáním, ohryzem, příp. oděrem. V tom případě postačuje chránit pouze kmen (obalení klestem, pletivem, připevněním latí apod.). Výhodou individuálního oplocení je, že neomezuje průchodnost území (pro zvěř i lidi a nebudí zvědavost "co je za plotem?"), nevýhodou je poměrně vysoká cena ve vztahu k počtu ochráněných jedinců (řádově 100 Kč/ 1kus). Při individuálním oplocování pod starými porosty, při zápoji větším než 70% (zejména pak pod silně stínícími dřevinami) není vhodné používat dřevěné oplůtky. Jsou-li dostatečně masivní, pohlcují příliš mnoho světla, které je pod zapojeným porostem pro vývoj obnovy limitující; jsou-li subtilní, rychle podléhají zkáze a ztrácejí funkčnost. Oplocení obnovy tisu musí vydržet nejméně 20 let, nebo musí být periodicky obnovováno! Vhodnější jsou proto pevné drátěné oplocenky (přes všechny ekologické výhrady). Limitem životnosti drátěných oplocenek je obvykle uhnívání podpůrných kůlů. Přetrvávající drátěná oplocenka chrání i odrostlejší tis před bočním okusem (je-li boční okus intenzivní, může mít za následek "poléhání" mladých tisů, při zničení dolních větví tam pomaleji sílí kmínek) a později chrání přetrvávající drátěná oplocenka před loupáním, ohryzem, případně oděrem zvěří. Dřevěné individuální oplocení je naopak vhodné na plochy silněji osluněné a na provívaná místa (slunné okraje porostních stěn, návětrné porostní okraje apod.). Tam funguje dřevěné individuální oplocení jako stínovka, omezuje provívání, vysychání, oddaluje rašení a snižuje nebezpečí poškození pozdními mrazy.

- oplocení menších skupin - je vhodné tam, kde se dostavuje přirozená obnova tisu plošně, nebo tam kde lze přirozenou obnovu s vysokou pravděpodobností očekávat (periodicky se objevuje, ale brzy pod tlakem zvěře nebo jiného ovlivnitelného faktoru zaniká). Je vhodné oplotit plochy v prostoru mezi korunami starých tisů - ve vzdálenosti řádově do několika desítek m. Není ideální oplotit plochy bezprostředně pod korunami plodných tisů, kde v důsledku zástinu starým tisem nejsou optimální podmínky pro rozvoj obnovy). Optimální velikost takto oplocených ploch je od 0,03 do 0,30-0,50 ha. Zásadou je, že by mělo být vidět "z plotu na plot" - snižuje to tendence zvěře pronikat do oplocenky. Oplocenka by měla být vybavena přelézacími žebříky. Pokud chybí přístupová cesta, mají lidé tendenci vnikat do oplocení násilně (zvědavost, sběr lesních plodů apod.). Důsledkem je periodické znefunkčňování oplocení - marná práce. Přelézací žebříky jsou vhodnější než přístupové branky, které nezvaní návštěvníci nechávají velmi často otevřené a tím ruší funkci oplocení. Výhodou tohoto charakteru oplocení je nižší cena ochrany připadající na jedince a malé omezení prostupnosti území - je to téměř univerzálně použitelné řešení.

- oplocení větších souvislých partií - tj. o rozloze cca nad 0,5 ha; je vhodné tam, kde chceme vyloučit vliv zvěře na dané lokalitě jako celku, kde je nutné kromě podpory přirozené obnovy chránit i staré tisy a pod. Takto jsou chráněna některá maloplošná ZCHÚ u nás např. Pod Dračí skalou ( v CHKO Jizerské hory). V CHKO Lužické hory je chráněna  oplocením souvislá skupina tisu u Horního Sedla (tam je však oplocení, které neskýtá záruku dostatečné životnosti). Také např. v Polsku je takto úspěšně chráněn tis např. v rezervaci Zadni Gaj (Cisovnica) ve Slezských Beskydech. Výhodou tohoto řešení je komplexní ochrana lokality před zvěří; nevýhodou je poměrně značná zranitelnost velké délky oplocení, riziko přehlédnutí porušení oplocení, snaha zvěře i návštěvníků vnikat do rozlehlých oplocených prostor, celkově zhoršená průchodnost území.

Obr. 46. - Individuální ochrana tisu vysazeného na lokality odpovídající přirozenému výskytu. Znělcový suťový kužel, SLT suťová jasanojilmová javořina – 5J, starý listnatý porost klenu, buku, jilmu, lípy a třešně s volnějším zápojem, místy mezery, lok NPR Jezevčí vrch, CHKO Lužické hory, (Foto Zatloukal; 3/01/20)

Obr. 47. - Oplocení skupiny tisu pro podporu přirozené obnovy, detail "přelézačky" Zpřístupnění větších oplocených ploch je prevencí proti narušování oplocení při násilném vniknutí. Plosko, Slezské Beskydy, lokalita Cisovnica, (Foto Zatloukal; 5/01/9)

 zamezit v lokalitách s výskytem tisu zejména náhlému holosečnému odclonění a vzniku následných nesmíšených (nebo nedostatečně smíšených) smrkových porostů. V tomto případě je nutné ve zvláště chráněných územích kombinovat dostupné nástroje státní správy. Kromě nástrojů mocenských vyplývajících ze zákona o ochraně přírody a krajiny, je účinné jednat s vlastníkem pozemku (v případě lesa s jeho odborným lesním hospodářem) vysvětlit mu problém a hledat cestu jak bezeškodně hospodařit, spíše než "všechno zakázat". Účinným motivačním prostředkem, který by měl působit souběžně, je dotační podpora, případně kompenzace újmy. Velmi účelná je koordinace postupu státní správy ochrany přírody se státní správou lesů, např. při přípravě (základní šetření) a schvalování (závěrečné šetření) lesních hospodářských plánů. V tom případě je však vhodné mít schválený plán péče pro příslušné ZCHÚ a pamatovat v něm na řešení problematiky tisu. Schválený plán péče je pak závazným dokumentem pro ostatní plánovací dokumentaci (např. LHP). Zde je nutno zdůraznit, že pokud není výskyt tisu na území ZCHÚ, jsou možnosti omezení hospodaření v jeho prospěch malé. Jedná-li se o významný výskyt (nejen z hlediska početnosti populace), je žádoucí hledat pro takovou lokalitu cesty ke zřízení ZCHÚ. Jednou z krajních možností (zejména s ohledem na limitované finanční prostředky) jak omezit případné nevhodné hospodaření vlastníka, je pokusit se pozemek s významným výskytem tisu vykoupit.

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

8.2.2. Speciální management populací tisu

Stav jednotlivých populací tisu na území ČR je do té míry rozdílný, že je účelné uplatňovat v nich speciální diferencovaný management. Pro rozhodování o typu managementu má zásadní vliv nejen početnost populace, ale také její denzita ovlivňující možnost výměny genetické informace mezi jedinci populace. Pro spolehlivější posouzení, zda četnost populace dává předpoklady pro její další zdárný vývoj, je nutné znát i vnitropopulační variabilitu genofondu, zejména "míru" polymorfie a mono - či heterozygotnosti. Velmi podstatné je, zda má populace tendenci se přirozeně obnovovat a zda se přirozená obnova dále zdárně vyvíjí (zda je alespoň vyrovnaný poměr mezi mortalitou starých tisů a dorostem z přirozené obnovy). Obecně lze konstatovat, že až na zcela ojedinělé výjimky (např. malá skupina zmlazení u Tiských dvorů) není v ČR lokalita (pokud je zvěři přístupná, např. neoplocená), kde přirozená obnova tisu úspěšně odrůstá okusu zvěře!

Dále je nutné posoudit zátěžové faktory (např. imise, acidifikaci - nejen v důsledku imisí, ale i vlivem nevhodné druhové skladby a dalších hospodářských vlivů) a různá rizika, např. kontaminaci pylem z blízkých sadovnických úprav, zábor pozemků na investiční činnost (liniové stavby, důlní prostory aj.), výhled začlenění lokality tisu do území s intenzivním chovem zvěře - obory atd.

Management lze podle charakteru populací tisu a jejich rizik diferencovat následovně:

Velmi silné populace tisu (cca nad 500 až 1000 jedinců) s řadou dílčích lokalit soustředěného výskytu, přirozená obnova se dostavuje a odrůstá alespoň v omezeném rozsahu na místech pro zvěř obtížně přístupných (skály), populace je bez dalších vážných rizik a zátěžových faktorů.

        Návrh managementu:

Soustavně podporovat přirozenou obnovu tisu omezováním škod působených zvěří; pokud toho nelze dosáhnout redukcí stavu zvěře a vyloučením nežádoucích nepůvodních druhů zvěře, je nutno přirozenou obnovu v dostatečném rozsahu chránit (viz obecné zásady). Mělo by být dosaženo zapojení převážné většiny životaschopných dospělých tisů do reprodukce. Z reprodukce by neměly být vyloučeny ani osamocené tisy při okrajích populace. Na všech dílčích lokalitách výskytu tisu, kde charakter porostu umožňuje jeho přirozenou obnovu a terén umožňuje její účinnou ochranu, by měly být ochráněny skupiny jeho přirozené obnovy před zvěří. Pro příznivější rozložení tisového "dorostu" v zájmovém území, a snížení budoucích rizik je vhodnější založit několik menších oplocených skupin (cca 0,03 - 0,05 ha). Při rozvaze o potřebném rozsahu ochrany přirozené obnovy, je nutno na dospělý tis kalkulovat se zaujatou plochou kolem 20 m2, tzn. že i z bohatého přirozeného zmlazení zůstane při jeho zdárném vývoji nakonec cca 5 dospělých tisů na 1 ar. Při 20 letech potřebné ochrany přirozené obnovy a cca 200 letech životnosti existujících starých tisů vychází potřeba ochrany přirozené obnovy tisu na nejméně 10 % plochy lokality (za předpokladu, že podpora obnovy tisu bude probíhat ve 20 letých cyklech po celou dobu životnosti starých tisů).

  U jedinců v okrajích výskytu (snížená denzita populace) je vhodné buď

- doplnit do jejich okolí výsadbou tis pocházející z lokalit soustředěného výskytu; účelná je kombinace reprodukčního materiálu vegetativního a generativního původu, vegetativní materiál má sice méně příznivé růstové vlastnosti (většinou rozkladitý až keřovitá růst), jeho výhodou je však brzké kvetení (plodnost). Tím se umožní původnímu izolovanému jedinci rychlejší zapojení do reprodukce. Další výhodou je znalost pohlaví (při odběru řízků a jejich dalším pěstování by měla být vedena důkladná evidence), která umožňuje vhodně kombinovat pohlaví izolovaného starého tisu s pohlavím jedinců ve  výsadbě. Při použití sazenic z vegetativního množení je nutno použít více klonů (v optimálním případě alespoň kolem 30) při kombinaci s výsadbou generativního materiálu stačí méně, neboť vegetativně množení jedinci pouze překlenují časový úsek, než generativní jedinci z výsadby nastoupí do plodnosti. Samčích jedinců stačí poněkud méně a je vhodné rozmístit je buď rovnoměrně nebo s ohledem na převládající větry,

- nebo vegetativně namnožený materiál z izolovaných tisů vysadit do lokalit s vysokou denzitou výskytu tisu,

- oba přístupy možno kombinovat, výhradní používání druhého postupu by ve dlouhodobých horizontech směřovalo k plošnému zúžení výskytu dané populace tisu.

V pravidelných intervalech (v 5 až 10 letém cyklu) monitorovat stav populace tisu, zejména poměr mezi odumíráním starých tisů a odrůstáním obnovy. Podle toho usměrňovat rozsah ochrany přirozené obnovy. Dále je nutné sledovat zdravotní stav (např. porovnávat průměrný počet ročníků jehličí s předchozí inventarizací), frekvenci výskytu škodlivých faktorů, mapovat dlouhodobá rizika (změny ve vlastnictví pozemků, změny koncepce hospodaření v lesích aj.). Dle toho uzpůsobovat management , dle okolností převzít opatření dle managementu ohroženějších kategorií.

Shora uvedené kategorii managemantu v plném rozsahu odpovídá pouze populace tisu v CHKO Křivoklátsko a v CHKO Moravský Kras.

Středně silné populace tisu (100 až 500 případně 1000 jedinců), kde je alespoň jedna dílčí lokalita soustředěného výskytu tisu s počtem přesahujícím cca 50 jedinců,která má alespoň částečnou možnost výměny genetické informace s ostatními jedinci populace, dostavuje se přirozené obnova, ale nepřežívá vlivem škod působených zvěří, populace není vystavena významným nepříznivým vlivům a rizikům. Silné populace(nad 500 tisů) se do této kategorie zařazují, jsou-li rozptýleny po velkém území, pokud je podstatná část jedinců u lidských sídel, nebo je výrazněji omezena plodnost a přirozená obnova (mimo vlivu zvěře např. pro nepříznivé porostní poměry - smrkové monokultury aj.).

- Prvořadým úkolem je dosáhnout přežívání přirozené obnovy (podrobněji viz předchozí typ managementu), rozsah ochránění přirozené obnovy (oplocení) by měl být větší než u předchozího typu managementu, neboť je nutné populaci na stávajících počtech nejen udržet, ale početně posílit.

- Zvýšený důraz je kladen na podporu výměny genetické informace mezi částmi populace, mezi nimiž je výměna propagulí výrazně omezena (podrobnosti viz předchozí management). Snahou je zamezit vzniku izolovaných fragmentů populací se zužující se variabilitou. Možnost vzniku takových izolátů (zejména v členitějším horském terénu) naznačují např. genetické charakteristiky šumavských dílčích populací tisu (Chroboly pravděpodobně jako izolát s dlouhodobě omezeným kontaktem s ostatní šumavskou populací reprezentovanou Ktišskem). Vhodné je na základě podrobné inventury populace (znalosti pohlaví izolovaných jedinců a pokud možno i genetických charakteristik fragmentárních subpopulací) zpracovat schéma přenosu reprodukčního materiálu mezi fragmenty populace (doplňování přirozené obnovy fragmentárních populací, nebo nezmlazujících se tisů výsadbou generativního i vegetativního původu - viz vpředu). Jako doplňkové opatření lze použít i opylení izolovaných samičích jedinců přenosem kvetoucích (samčích - prašníkových) větévek (opylení v koruně prašníkovou větévkou na teleskopické tyči). Rozdíl proti předchozímu typu managementu spočívá v podstatně vyšším rozsahu přenosu reprodukčního materiálu v rámci populace. Větší důraz je také kladen na podporu tisů v okrajových místech výskytu, aby se zamezilo zmenšování zaujatého území.

- repatriace tisu na vhodné biotopy z nichž v minulosti vymizel uvnitř území s výskytem tisu. Je vhodné použít generativní reprodukční materiál (případně v kombinaci s vegetativním materiálem pro urychlení nástupu plodnosti) pocházející z různých (odlehlejších) míst výskytu dané populace. Při výrazně nízké genetické variabilitě populace lze uvažovat o jejím posílení z příbuzné populace s větší variabilitou (orientační informaci o genetické příbuznosti populací tisu v ČR přináší kapitola 7.6). Z relativně četných populací tisu, s nízkou genetickou diverzitou, spadajících počtem jedinců do tohoto typu managementu, lze uvést v ČR např. Netřebské tisy nebo (hypoteticky) tisy z úbočí Roklanu a Falkensteinu v NP Bavorský les. (Na uvedených populacích je pouze demonstrován postup volby managementu. Vzhledem k rozsahu dosud provedených analýz z 532 tisů, jej nelze chápat jako jednoznačné doporučení introdukce cizího genofondu.) Při přenosu genetického materiálu z příbuzné populace je nutné mít kromě genetické příbuznosti na zřeteli i další hlediska, zejména shodný nebo blízký vegetační stupeň a podobné edafické charakteristiky. Počet vysazených tisů, které budou ve vzájemném kontaktu by měl být aleasoň 50 ks ( pokud se jedná o generativní jedince v kontaktu s okolní populací stačí méně sazenic, u izolované lokality s vyšším podílem sazenic vegetativního původu raději více). Při rozhodování o hustotě výsadby je možno volit v zásadě mezi dvěma strategiemi (každá má své klady i zápory, volba závisí na okolnostech)

a)  "klasickou", stavějící na hustém sponu (1 až 2 m, tj. počtem sazenic mezi 10 tis. a 5 tis. ks na 1ha).  Výhody - i při vysokých ztrátách přežije dostatek jedinců, silný konkurenční tlak působí ve prospěch jedinců nejvitálnějších či nejadaptovanějších případně s nejvyšší růstovou dynamikou v mládí (otázkou je, zda nepřirozené podmínky za nichž selekce probíhá nepůsobí nežádoucím směrem), vnitřek kompaktní skupiny je lépe chráněn před některými stresory (např. okusem zvěře, províváním aj.), snažší ochrana před zvěří - menší oplocenka. Nevýhody - vyšší spotřeba často nedostatkového sadebního materiálu, a s tím spojené vyšší náklady, do dospělosti přežije pouze cca 5 - 20% jedinců, vznik nesmíšené nepřirozeně "monokulturní" skupiny, přehoustlá skupina je obvykle "přeštíhlená" - ohrožuje ji mokrý sníh, dané množství materiálu stačí na pokrytí menší plochy.

b)  snížené počty sazenic, kdy se sází do malých volnějších hloučků cca 3-5 sazenic, při čemž počet a rozestup hloučků odpovídá přibližně cílovému počtu a rozestavení dospělých tisů. Např. při cílovém počtu 100 dospělých tisů na 1ha by rozestup hloučků byl kolem 10 m, se třemi až pěti tisy v hloučku v trojúhelníkovém sponu 2-3m. Na 1ha by tak připadlo cca 400 ks sazenic. Uvedený spon není šablona, může být značně nepravidelný, což umožňuje optimální využití mikroreliéfu lokality (pařezů, zlomů, kamenů, skalních rozsedlin apod.)

periodický monitoring stavu a vývoje populace (viz předchozí typ managementu).

 

Do výše uvedené skupiny spadá větší počet populací v ČR, např. populace v předhůří Šumavy (zčásti v CHKO Šumava), NPR Netřebské tisy, populace tisu v CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory, populace na Svitavsku - Hřebečský hřbet včetně ZCHÚ Pod skalou, dílčí populace tisu ve Středočeské pahorkatině včetně Drbákovských tisů.

 

Slabé avšak dosud životaschopné populace s četností mezi 30 - 100 jedinci,  nebo i populace poněkud četnější, ale silně rozptýlené na velkém území (nebo s převahou genofondu ve starých tisech v obcích), plodící ale se slabou nebo chybějící přirozenou obnovou. Na absenci přirozené obnovy se uplatňují ještě další faktory (nevhodné podmínky pro obnovu v okolí sídel, u kterých staré tisy rostou apod.)

        U populací tohoto typu působí jednak riziko plynoucí z izolace při nízké denzitě populace (např. CHKO Beskydy), nebo naopak, při jejím soustředění do jedné malé lokality (např. Dolní Babákov nebo Tiský dvůr) hrozí její zánik v důsledku poškození této lokality (např. plošný polom, požár, nevhodný způsob hospodaření, investiční výstavba, intenzivní chov zvěře aj.)

        Doporučený management:

-  podobně jako u předchozích typů managementu, ale daleko důsledněji využít přirozenou obnovu, pokud se objeví; měla by být chráněna veškerá přirozená obnova v místech perspektivních pro dlouhodobé přežívání tisu,přirozenou obnovu z míst, kde tis nemá naději na dlouhodobé přežití (tělesa komunikací, sečené, hrabané nebo přepásané  - nelesní pozemky apod.) důsledně vyzvednout "zaškolkovat" a dopěstovat pro výsadbu,

- důsledně chránit každého jedince dané populace před poškozením či zánikem (ochrana kmene před loupáním zvěří, ochrana před  poškozením kmene při přibližování dříví, ochrana před pasoucím se dobytkem apod.), konzervační opatření poškozených stromů prodlužující jejich životnost (ošetření dutin , hniloby kmene, zalámaných větví atd.)

- opatření na podporu fruktifikace, např. citlivé uvolnění tisů rostoucích v hlubokém zástinu snižujícím jejich plodnost (zejména v kompaktních monokulturách smrku, nebo i ranných stádiích - mlaziny až tyčoviny - hustých smíšených porostů, zejména stinných dřevin); vždy nutno dohodnout s vlastníkem (správcem) lesa nebo jeho odborným hospodářem!,

- z tisů, v jejichž okolí jsou nevhodné podmínky pro přirozenou obnovu sebrat dostatek osiva pro pěstování generativního reprodukčního materiálu. Při sporé plodnosti je možno kombinovat generativní a vegetativní reprodukci tak, že ze sebraného osiva se založí matečnice, z níž se následně po dobu několika let řežou řízky (z mladých jedinců se lépe ujímají a mají vzpřímenější růst), později se matečnice může nechat odrůst a sbírat v ní dále osivo (na otevřené ploše zaplodí tis kolem 20. roku věku),

- pokud možno ze všech jedinců takto malé populace sebrat materiál pro vegetativní množení  - řízky  (metody "in vitro" nejsou pro tuto situaci vhodné, jsou cílené na produkci velkého počtu jedinců od omezeného počtu klonů, v našem případě je nutno podchytit co nevětší počet jedinců - klonů - s nižším počtem opakování - postačí cca 10 - 20 ks sazenic od každého klonu). Z takto namnoženého vegetativního materiálu "zálohovat" populaci nejlépe in situ - na vhodných biotopech (odpovídající soubor lesních typů a vhodný charakter porostu). Sadbu vegetativního původu kombinovat se sadebním materiálem generativního původu (pokud je k dispozici). Důvody i postup viz vpředu. Po zálohování genefondu vegetativním materiálem ("akce první záchrany")  by měla výrazně převládat obnova generativním materiálem. Cílem je dosáhnout vzniku několika skupin (3 -5) s koncentrovanějším výskytem tisu, mezi kterými bude probíhat přirozená, nebo částečně podporovaná výměna genetické informace.

- dosadba tisu k izolovaným jedincům (dbát zastoupení obou pohlaví) a repatriace na vhodné lokality uvnitř území jeho výskytu (viz předchozí typy managementu),

- měl by být analyzován genofond a na základě výsledků rozhodnuto, zda přistoupit k posílení populace vhodnou introdukcí,

- monitoring v 5-10 letém intervalu nepostačuje; vzhledem ke zvýšeným rizikům musí být populace kontrolována průběžně, výsledky jsou podkladem pro operativní usměrnění monitoringu.

K uvedenému typu monitoringu patří zejména populace uvedené jako příklady vpředu, dále např. tisy z NP Podyjí a ostatních dílčích lokalit Znojemska (mají vazbu na populace v Rakousku; po posouzení četnosti a vazeb rakouských populací nelze vyloučit zařazení o jeden typ managementu výše)

Neživotaschopné fragmenty populací - populace s počtem pod 30 jedinců, zejména jsou-li rozptýleny, nebo jsou mimo volnou přírodu, nebo početnější populace rozptýlené na velkém území, bez možností efektivní výměny genetické informace; bez, nebo s velmi omezenou možností přirozené obnovy

Doporučení managementu

- zajistit ochranu každého jedince před poškozením či zánikem - viz vpředu,

- analyzovat genofond fragmentální populace (pokud je to vůbec při omezené četnosti populace metodicky možné),

- urychleně sebrat vegetativní materiál - namnožení sadby pro zálohování genofondu,

- pokud samičí tisy plodí, využít osivo k reprodukci (riziko kontaminace pylem kulturních odrůd),

- výběr vhodné, geneticky dostatečně variabilní populace pro introdukci, nebo rozhodnout o připojení fragmentu k jiné vhodné populaci,

- pro další práci z genofondem (kontrolované křížení), soustředit fragmentární populaci a introdukovaný genofond do semenného sadu (klonového archivu),

- po vyprodukování dostatku sadebního materiálu (zprvu vegetativního) následně pak převážně generativního, repatriaci na místa doloženého původního rozšíření, přednostně do blízkosti dosud žijících tisů (pokud jsou tam dosud vhodné podmínky pro tis) i na jiné vhodné lokality (viz tabulku frekvence rozšíření tisu),

 - průběžný monitoring vývoje repatriované populace.

   Příkladem fragmentu populace, pro kterou je vhodný uvedený typ managementu je např. tis z lokality Malého Čerchova, Chudenické tisy (pokud se nenajdou další, dříve uváděné lokality v jejich okolí), tisy z Českomoravské vysočiny a jejího předhůří, ojedinělé tisy z NP Šumava3 (Žel. Ruda, Zátoňská hora, Krejčovice, voj. prostor Boletice atd.) CHKO Jeseníky - izolovaný tis na LS Karlovice atd.

Populace tisu vystavené mimořádným vnějším škodlivým faktorům a rizikům

Pokud se nejedná o poškození nebo rizikový faktor plošného typu (např. vliv imisí) jsou výrazněji ohroženy slabší populace a populace zaujímající malá území.

Doporučení pro management:

- dle možností definovat a kvantifikovat rozsah poškození, jeho dynamiku či míru rizika,

- zvážit zda, lze před poškozením populaci chránit, nebo poškození či riziko snížit na přijatelnou míru  na lokalitě výskytu tisu, tzn. in situ, či zda je to nereální nebo značně rizikové,

- pokud je možné poškození eliminovat (přijatelně zmírnit), nebo riziko odvrátit, je nutné přijmout specifická opatření dle typu poškození nebo rizik, i za těchto okolností je však vhodné pojistit populaci zálohováním jejího genofondu (komplet, nebo v dostatečném rozsahu - alespoň 100 a více jedinců) v klonovém archivu ex situ, pokud poškození, nebo rizika nelze eliminovat, je zálohování genofondu ex situ nezbytné,

- pomine-li vliv stresoru je nutné zhodnotit stav původní populace tisu a přijmout opatření k její revitalizaci, v zásadě bude zaměřena dvěma směry:

a)  na posílení genofondu s ohledem na četnost populace, její denzitu atd., viz vpředu,

b) na obnovu vhodného biotopu, zpravidla se jedná o nápravu druhové skladby lesa a zlepšení jeho prostorové výstavby, případně o opatření na zlepšení půdních poměrů; vzhledem k široké škále možností nelze tato opatření podrobněji specifikovat.

Reintrodukce tisu do lokalit předpokládaného původního výskytu, kde původní populace již zanikla

Příkladem může být prostor Krušnohoří, např. Kraslicko, nebo prostor CHKO Slavkovský les, kde v současnosti je již jen sekundární výskyt tisu (pravděpodobně z nepůvodní populace)

Zásady managementu:

- výběr vhodné populace, nebo kombinace několika vhodných populací pro reintrodukci, respektovat vegetační stupňovitost a blízkost edafických poměrů (zbytečným zvyšováním míry rizika by např. bylo přenášení reprodukčního materiálu tisu z podmínek bazických půd do oblastí půd kyselých),

- napěstování dostatku sadebního materiálu, z počátku kombinace vegetativního a generativního, následně převážně generativní reprodukční materiál (důvody viz vpředu),

- výběr vhodných lokalit nejen dle kriterií  půdních a klimatických, ale i s ohledem na charakter porostu a jeho očekávaný vývoj a na intenzitu hospodaření; přednostně je vhodné využívat lesy ochranného charakteru a lesy zvláštního určení, u nichž funkční zaměření předpokládá nízkou intenzitu hospodaření a není spojeno s dalšími riziky (armáda apod.),

- nová lokalita by měla být zakládána na cílovou četnost několika stovek (cca 500 a víc) dospělých tisů, aby byl v budoucnu předpoklad její spontánní reprodukce; měla by být zakládána jako několik (3 - 5) dílčích lokalit (ohnisek) koncentrovanějšího výskytu, s možností vzájemné přirozené komunikace (výměny genetické informace - vzdálenost několika set metrů - limitováno pravděpodobností plného opylení a zoochorního šíření semen). Dlouhodobá ochrana výsadeb tisu před zvěří je nutná!!!

- Další zásady uplatnit v přiměřeném rozsahu z výše popsaných typů managementu.

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

8.2.3. Pěstování reprodukčního materiálu tisu

  Pokud se dostavuje přirozená obnova tisu, zůstává její podpora (ochrana před škodami působenými zvěří) základní metodou pro udržování a posilování středně silných a velmi silných populací tisu. I.tam však v celé řadě případů vyvstane lokální potřeba populaci tisu doplnit sadbou (např. izolované fragmenty populace nebo hiáty oddělující dílčí populace a omezující tok genetických informací v rámci populace). U slabých populací je potřeba jejich doplnění sadbou obvykle nevyhnutelná. V tom okamžiku vyvstává otázka kde, případně jak obstarat vhodný a kvalitní reprodukční materiál tisu. Na trhu sadebního materiálu (u podniků produkujících sadební materiál lesních dřevin, popř. sadovnický materiál) se tis v nabídce sazenic objevuje. Legislativními předpisy však nejsou upraveny zásady přenosu reprodukčního materiálu tisu, proto je jeho původ obvykle neznámý, nebo pro cílené posilování genofondu konkrétních populaci tisu nevhodný.  V zásadě zbývají dvě možnosti

zadat produkci sazenic tisu spolehlivé firmě a přesně stanovit podmínky (zda vegetativní či generativní materiál, z jakého zdroje - populace, příp. z jakých konkrétních jedinců, parametry sadebního materiálu - věk, sílu v krčku, výšku, kořenový systém, zda prostokořennou či kontejnerovanou atd.). Základní podmínka - původ materiálu, je obtížně kontrolovatelná (potřeba laboratorního testování). Při současné komercionalizaci trhu sazenic považuji toto řešení pro sledovaný účel za rizikové. Vzhledem k relativně malým počtům potřebného sadebního materiálu tisu (pro konkrétní případy obvykle ve stovkách, max. tisících ks) přichází v úvahu využití aktivit různých zájmových organizací, u nichž komerční zájem není hlavním motivem činnosti.

vypěstovat sadební materiál tisu ve vlastní režii od počátku, tj. od získání osiva či vegetativního reprodukčního materiálu, až po produkci sazenic; tato cesta však předpokládá zvládnutí celé technologie množení a následné produkce sazenic, odpovídající produkční plochu aj. Tato možnost skýtá nejvyšší záruku dodržení všech podmínek.

 

        Obě uvedené možnosti lze kombinovat. Doporučit lze např. obstarání osiva či řízků vlastními silami (záruka původu, správného vedení evidence); následnou produkci, která je technologicky náročnější zejména u řízkovanců, svěřitspolehlivémuspecializovanému školkařskému podniku; závěrečnou fázi produkce, tj. dopěstování nařízkovaných tisů (po I. přeškolkování) lze, za předpokladu disponibilní produkční plochy, dokončit opět ve vlastní režii (tento postup volila např. Správa NP a CHKO Šumava). I v tomto případě je nutná důsledná kontrola, zejména spolehlivého vedení evidence. Týká se jak podniku, jemuž byla určitá fáze množení svěřena, tak vlastních pracovníků. Mimořádně důležité je pečlivé vedení a kontrola evidence zejména při produkci sadebního materiálu pro semenné sady či klonové archivy, případně matečnice. Doporučit lze duplicitní vedení evidence a srovnávání evidence při přechodu mezi jednotlivými fázemi pěstování. (Kontrola vlastních pracovníků není projevem nedůvěry. Obtížně napravitelné chyby mohou nastat špatným pochopením pokynů , organizační chybou, spěchem,  nedbalostí atd.!)

Obr. 48. a 49. - Zálohování genofondu tisu z prostoru Šumavy a jejího předhůří. Vegetativní množení tisu pro založení klonového semenného sadu a reintrodukci do volné přírody. Zakořeněné řízky tisu po přesazení do kontejnerů o průměru 8 –10 cm ve skleních Výzkumného ústavu Silva Tarouci pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích (dříve VÚOZ), připravené k transportu do školek NP Šumava. (Foto Zatloukal; 12/001 a 12/00/2)

Sběr semen a jejich příprava před výsevem

  Semeno tisu dozrává (v závislosti na nadmořské výšce, počasí v daném roce a vlastnostech konkrétního stromu) od konce července do října. Paběrky semen lze ve vyšších polohách nalézt na tisech i později, zvláště u tisů u nichž je uzrávání semen postupné (vlastnost určitých jedinců). Vhodnější jsou však rannější sběry, neboť plně zralý tis často velmi rychle opadá (prudký déšť, vítr) nebo je sebrán ptáky. Rannější sběry (při počínajícím růžovění míšků) mají rovněž menší tendenci k víceletému přeléhání.

   Při sběru osiva je (s výjimkou speciálních šlechtitelských nebo výzkumných záměrů) vždy nutné postihnout co největší počet plodících jedinců dané populace nebo fragmentu populace, která má být namnožena.

   Sebrané plody tisu (semeno s míšky) velmi rychle plesniví a ve větším množství kvasí. Tento proces sám o sobě (není-li mu semeno vystaveno extrémně dlouho) podstatně neovlivňuje jeho schopnosti klíčení, znepříjemňuje však další práci s osivem. Semeno z plodů silně napadených plísní má rovněž větší tendenci k plesnivění při průběhu stratifikace.

   Vhodné je oddělit semena od míšků brzy po sběru. Plně zralá semena lze oddělit od míšků snáze, než semena plně nevyzrálá. Separaci semen lze udělat např. na pevných kovových nebo umělohmotných sítech (s velikostí ok poněkud menší než nejmenší rozměr semen) opakovaným odíráním a proplachováním. Na semenech, která nejsou plně vyzrálá ulpívá míšek pevněji. V tom případě je vhodné nechat míšky mírně prokvasit. Semena je možno oddělit od míšků i jinými způsoby (odíráním v ostrém písku a následným promýváním a oddělením na sítech). Semena separovaná od míšků je vhodné nechat pouze lehce oschnout a potom co nejdříve vysít nebo stratifikovat. Pokud nejsou vážné důvody pro jejich dlouhodobější skladování, nelze je doporučit. Vysušená semena si sice podržují klíčivost několik let (údajně až 4 roky), velmi podstatně se tím však prodlouží doba přeléhání a zvýší nepravidelnost vzcházení.

  Evidence sbíraného osiva podle jednotlivých stromů není obvykle nutná, jedná-li se o sběr z určité populace nebo většího fragmentu se záměrem využít ho pro plošné posílení populace. Je však nutné sledovat a evidovat, ze které lokality, či fragmentu populace a z jakého termínu sběru osivo pochází. Evidence sebraného osiva dle  jednotlivých stromů je však nutná, pokud má být vypěstovaný sadební materiál použit pro promísení (propojení) genofondu rozptýlené tisové populace (cílený přenos reprodukčního materiálu mezi územně odlehlými fragmenty populace).

  Zvláštním případem je získávání reprodukčního materiálu vyzvedáváním semenáčků.  Je vhodné v případech výskytu semenáčků na místech, kde nemají naději na dlouhodobé přežívání a dále v místech velmi bohatého ("nadbytečného" počtu) zmlazení. Vhodným termínem pro vyzvedávání semenáčků je časné jaro, případně období před podzimní růstovou fází kořenů (cca v srpnu). Vyzvedávání semenáčků v jiném období má za následek nepřiměřené ztráty. Vyzvednuté semenáčky je nutné dopěstovat do parametrů odpovídajících pro výsadbu na definitivní místo (viz. dále). I při vyzvedávání semenáčků platí v přiměřeném rozsahu zásady vedení evidence (alespoň lokalita a nadmořská výška nebo SLT a datum odběru)

Odběr vegetativního reprodukčního materiálu

Teoreticky přichází v úvahu čtyři základní způsoby vegetativního množení.

-   řízkování,

-   roubování,

-   tkáňové kultury,

-   hřížení.

Řízkování je vhodná a prakticky plně využitelná technologie vegetativního množení tisu pro potřeby záchrany genofondu. Podmínkou pro její plné uplatnění je zvládnutí technologie zakořeňování řízkovanců a individuálně (příp. dle populací ) rozdílná schopnost tvorby adventivních kořenů (BOČEK M. 1998).  Proto se budeme dále zabývat pouze odběrem řízků pro tuto metodu. Její nevýhodou je dlouhodobě přetrvávající plagiotropní růst většiny řízkovanců (dle místa odběru řízků na stromě.)

Roubování se používá především při množení zahradních kultivarů, u nichž by řízkováním mohl být změněn charakter jejich růstu, pro který jsou pěstovány. V porovnání s řízkováním je komplikovanější a méně produktivní. Proto od něj ve srovnání s minulostí ustupuje i sadovnická praxe a nahrazuje je řízkováním. Vzhledem k bohaté výmladnosti tisu z kmene i kořenů přináší tato metoda riziko prorůstání podnože neznámého původu, což je na závadu zejména v semenných sadech a klonových archivech. Rovněž interakce mezi podnoží a roubem ovlivňují charakter roubovanců, což může být např. pro testování určitou komplikací. Pro účel sledovaný tímto projektem připadá roubování v úvahu u klonů, které špatně koření a proto je obtížné je řízkovat.

Tkáňové kultury - jsou vhodné k produkci velkého množství geneticky totožných jedinců z omezeného počtu klonů. Důvodem je především poměrně vysoká cena primární kultury, která při malých sériích potomstva od jednoho klonu značně zvyšuje náklady na vypěstovanou sazenici. Metoda je vhodná  především pro produkci sadebního materiálu určitých specifických vlastností (např. namnožení jedinců s vysokým obsahem taxolu pro farmakologické potřeby - produkční plantáže pro získávání této suroviny). Nebezpečím  této metody, pokud by byla použita ve velkém rozsahu a s velkými sériemi jedinců od jednoho klonu, při omezeného počtu klonů, je nežádoucí zúžení diverzity genofondu. Výhodou metody je, že u takto namnožených jedinců se neprojevuje plagiotropní růst. Metodu lze použít zejména pro vegetativní množení obtížně zakořeňujících tisů (MALÁ, 2001).

Hřížení - tis je schopen zakořenit i ze starších větví, pokud jsou delší dobu v kontaktu s půdou; pro praktické využití je tato metoda málo produktivní, předpokládá zavětvení tisu až k zemi (pokud se nezakořeňuje do speciálního balu připevněného na výše položené větve) a má destruktivní charakter - při produkci většího množství sazenic by znamenala významný nežádoucí zásah do zavětvení stromu.

Odběr řízků

Termín odběru řízků je vhodný od srpna do ledna (výjimečně  i později v závislosti na počasí koncem zimy - řízky by měly být odebrány "v klidu mízy"). Časný odběr řízků (srpen a 1. polovina září) přináší rizika příliš vysokých teplot v pařeništi i ve sklenících, což není pro množení tisu příznivé. Mimo jiné - příliš vysoká teplota substrátu, udává se nad 10 - 12°C (BÄRTELS A.,1988), způsobuje nadměrnou tvorbu kalusu na úkor tvorby kořenů. Příliš pozdní sběr - po zámrazu půdy, prakticky znemožňuje píchání řízků do pařenišť. Jako optimální se z více důvodů jeví období odběru od poloviny září dokonce listopadu, v teplotně příznivých letech až do poloviny prosince. Pozdější sběry jsou možné při množení řízkovanců ve sklenících. Při odběru řízků v průběhu zimního období, je nutné odběry soustředit pokud možno do bezmrazých dnů, nebo do dnů, kdy teploty jsou jen mírně pod 0°C. Ze zmrzlých tisů se řízky neodebírají. Při větších mrazech dochází k olamování přemrzlého jehličí z odebíraných řízků. Rovněž prudké změny teploty, např. při kontaktu zmrzlých řízků s teplou pokožkou ruky, řízkům škodí.

Místo odběru řízků významně ovlivňuje nejen úspěšnost jejich zakořeňování, ale i charakter jejich následného růstu. I mezi řízky odebranými z téhož stromu jsou značné rozdíly v kvalitě zakořeňování, rychlosti a vzpřímenosti růstu podle toho, z jaké části stromu, jak orientované větve a jak vyzrálého letorostu byly odebrány. Pro odběr jsou optimální větvičky s  dobře vyzrálými silnými letorosty. Takové většinou nacházíme na příznivě osvětlených částech koruny, zejména při jejím vrcholu. Nejpříznivější, spíše vzpřímený růst vykazují jedinci nařízkovaní z terminálních výhonů a z koncových výhonů vzhůru směřujících větví. V praxi je často získání takových řízů obtížné nebo nemožné, buď pro jejich obtížnou dostupnost (nejsnáze přístupné jsou právě spodní, zastíněné větve se slabými letorosty). Řezání terminálních výhonů (i pokud jsou dostupné) je, zejména u jednokmenných jedinců nevhodné. Může mít za následek vytvoření vícečetného vrcholu. Velmi často řízkováním zachraňujeme hendikepované jedince (poraněné, potlačené v zástinu apod.), na nichž kvalitní řízky nelze nalézt vůbec. V tom případě nezbývá, než z uvedených parametrů slevit i za cenu horších výsledků při řízkování (i takové jedince lze úspěšně řízkovat, vzniknou však slabší a většinou plagiotropně rostoucí sazenice). Praxe ukázala, že mimo shora uvedené případy jsou velmi vhodné (dobře kořenící a vzpřímeně rostoucí) řízky odebrané z kmenových nebo kořenových výmladků v bazální části kmene. Rovněž řízky z mladých tisů koření výrazně lépe, rostou rychleji a vzpřímeněji, než ze starých stromů. Je proto vhodné pro řízkování využít i odrůstající zmlazení tisu. Odběr však musí být šetrnější, nesmí jím být  mladý tis příliš oslaben. Pro množení tisu lze využít i řízky s víceletým dřevem, z nichž tis relativně dobře koření.

Manipulace s odebranými řízky

Odebrané řízky se ukládají odděleně dle klonů (jedinců z nichž byly odebrány) do přiměřeně velkých PE sáčků,označují se číslem jedince a názvem lokality. Pod číslem jedince (klonu) se v evidenci vedou další údaje, zejména pohlaví (pokud je lze zjistit), nadmořská výška a typologiská charakteristika (soubor lesních typů) lokality odběru, případně další údaje. Jmenovka s označením klonu se vkládá do sáčku s odebranými řízky (pozor na rozmazání popisu vlhkem). Pro snazší orientaci v odebraném materiálu je vhodné navázat ještě visačku s označením klonu a lokality na úvazek sáčku. Před uzavřením (zavázáním) sáčku se z něj vytlačí přebytečný vzduch. Odebrané řízky je nutné umístit ve stínu a chladnu. Optimální je ukládat je hned v průběhu odběru do "termotašky"s vychlazenými chladícími vložkami a co nejrychleji přemístit do chladícího boxu (ne do mrazícího boxu, tam se ukládají vzorky pro laboratorní rozbory). Čím dříve budou odebrané řízky "napíchány" do substrátu, tím lépe. Citlivá manipulace s odebraným vegetativním materiálem výrazně ovlivňuje úspěch množení. (Při zálohování genofondu tisu v NP Šumava bylo z každého klonu odebíráno cca 3 - 5 větviček dlouhých kolem 15 - 25 cm, z nichž pak byly přímo ve sklenících řezány řízky k zakořenění. Z cca 200 klonů se tak ze dvou odběrových období - 1998/99 a 1999/2000 podařilo za dva následující roky vypěstovat kolem 6000 dvakrát přeškolkovaných řízkovanců tisu, nyní již umístěných v lesní školce na Srní)

Matečnice

   Větší produkci a vyšší kvalitu řízků (např. z oslabených jedinců), nebo úspěšnější zakořeňování ze starých špatně kořenících tisů, a vzpřímenější růst řízkovanců, lze dosáhnout odběrem řízků ze speciálně založených matečnic. Množení pak probíhá ve dvou cyklech. Nejprve se z obtížně množitelných tisů, z těch několika málo jedinců, které se podaří vypěstovat, založí matečnice. Zakládá se tak, že řízkovance I. generace vysadíme do příznivých růstových podmínek (klimatických i půdních - dle potřeby a možností upravený, přihnojený substrát, případně závlaha, mlžení apod. - nepřehnojit - výhony pro odběr řízků musí být dostatečně vyzrálé). Spon výsadby  tisových "matek" postačuje 2-3 m. Jakmile se "matky" rozrostou (u tisu lze očekávat, že to bude nejdříve v 5. - 7. roce od 1. školkování řízkovance) odebírají se z nich opakovaně řízky pro další vegetativní množení (řízkovanci II. generace). Samozřejmou podmínkou při zakládání matečnice i při odběru řízků z ní je opět evidence původu! Matečnice má omezenou dobu využitelnosti. Uvádí se obvykle v rozpětí 10 - 20 let (BOČEK M., 1998). Produkci kvalitních řízů z matečnice lze udržovat i delší dobu pokud je matečnice pravidelně a dosti silně seřezávána. Nefunkční starou matečnici je možno využít následně ještě ke sběru osiva (pro ten případ je vhodné ji založit alespoň ve sponu 3x3 m), nebo tisy s velkým balem přesadit na definitivní stanoviště do lesa.

Generativní množení tisu

  Přímý výsev tisového semene na určené lokalityse používá pouze výjimečně (např. výsev do obtížně přístupných skalních rozsedlin a puklin, kam nelze vysadit sazenici a kde semenáček je obvykle mimo dosah zvěře). Běžně se však výsev používá pro pěstování sazenic tisu.

  V zásadě je možné sít semeno tisu zbavené míšků i bez předchozí předosevní přípravy co nejdříve po sklizni rovnou na připravené záhony nebo do studeného pařeniště. Je však nutné počítat s tím, že většina semen přeleží jeden rok (z podzimního výsevu vyklíčí až 2. jarem). Pouze nevýznamná část jedinců může vyklíčit již 1. rokem a část tisů vyklíčí až 3. jarem. Pokud semena tisu před výsevem zaschnou (např. při jarním výsevu "nasucho" uložených semen) oddálí se klíčení značné části semen o další rok a celkově se zhorší kvalita  síje. Pro výsev je vhodný přistíněný záhon s dobrou humózní půdou (v případě potřeby vylepšené listovkou nebo upraveným rašelinným substrátem, nebo kvalitním kompostem). Tisové semeno se vysévá do hloubky cca 10 mm. Výsev je možný buď "naširoko" nebo do širších rýh. Výsevní dávku pro výsev "naširoko" udává BÄRTELS A.(1988) 200 g. m-2, jiní autoři, např. WALTER (1978) in BOČEK M.(1998) na 400 - 450 g. m-2. Jako substrát je doporučována rašelina s pískem nebo perlitem v poměru 1:1. Efekt snazší údržby rýhových (řádkových) výsevů se však obvykle ztratí tím, že záhon s přeléhajícím tisem je nutné plít, tím se zpravidla původní řádky poruší. Pro omezení rozvoje plevelů a zlepšení půdních poměrů je vhodné záhon s vysetým tisem lehce namulčovat listnatým opadem (z buku, javoru, lípy, lísky, břízy apod.) Je to obdoba podzimního opadu listí. Mulč lze v průběhu roku, kdy tis přeléhá i několikrát zopakovat. Vrstva mulče nesmí být silná, aby nelákala myšovité. Mulčování opadankou, lze v 1. roce po výsevu nahradit pokládkou černé netkané textilie, zabrání se tak růstu plevelů. Pozor však na přílišné přehřátí záhonu. Černou netkanou textilii je nutné včas před nástupem klíčení sundat. Rovněž mulčování opadankou v průběhu roku, kdy dochází k hromadnému klíčení již neděláme. Je možné lehce namulčovat mezi semenáčky až před příchodem zimy. Je však nutno sledovat, aby příliš silná vrstva mulče semenáčky nezalehla. Pokud není výsev ve stíněném pařeništi, nebo na záhoně v závětří pod stromy (vhodnější je stín vyšších stromů, než nízký stín keřů), je vhodné jej přistínit shora netkanou bílou textilií nebo zelenou sítí o velikosti ok cca 1 cm a kolem záhonu vytvořit z netkané textilie závětří. Uvedeným postupem lze bez větších obtíží dosáhnout vyklíčení cca 50 % semen. Ztráty semenáčků při řidším výsevu bez chemického ošetření se v 1. roce pohybují obvykle do 30%. V dalších letech jsou již nevýznamné. Semenáčky lze školkovat (přesadit) obvykle ve 2. roce od vzejití. V té době mají výšku mezi 5 - 10 cm. Pro vypěstování silné sadby je vhodné semenáčky za další 2 roky přeškolkovat ještě jednou. V době 2. školkování (tj. ve 4. letech) mají sazenice obvykle výšku mezi 15 - 20 cm. (Cílem pěstování není pomocí hnojení vypěstovat velkou sazenici s nerovnováhou mezi nadzemní částí a kořenovým systém, ale vyváženou vitální sazenici.) Pro vypěstování silné sadby lze tisovou sazenici za rok až dva přeškolkovat ještě po třetí. Poslední školkování by mělo být do přiměřeně velkého kontejneru. Sazenice tisu lze již od 1. školkování pěstovat v kontejnerech. Je to však z řady důvodů náročnější. Pro každé školkování je nutno pořídit jiné - větší kontejnery, s tím souvisí větší finanční nákladnost. Při volbě nevhodných kontejnerů, nebo při promeškání vhodné doby k dalšímu přesazení (školkování) hrozí deformace kořenů, která trvale poškodí sadební materiál, sazenice v kontejnerech jsou náročnější na udržování režimu závlahy a vyčerpání živin - opomenutí nebo technologická chyba vede v lepším případě ke zhoršení kvality sazenic v horším k jejich ztrátám. Sazenice připravené k výsadbě by měly růst v dobře prokořeněných kontejnerech. Kořeny však nesmějí být přerostlé - stočené na dně nebo podle stěn kontejneru. Výsadby schopné sazenice tisu generativního původu lze vypěstovat za 5 - 7 let. Výsadbou silné sadby se zkracuje nutná doba ochrany na definitivním stanovišti a zároveň se zkracuje pro sazenici nejrizikovější období, kdy je ohrožována okusem zvěří.

    Při intenzivním pěstování tisu ve školkařských podnicích se semeno tisu zpravidla stratifikuje. Stratifikace spočívá v promíchání semene se stratifikačním substrátem. Tím může být při kratší stratifikaci písek - ten však snadno přesychá. Vhodnější je směs rašeliny s pískem nebo perlitem v poměru 1:1. Jako stratifikační substrát lze použít i vlhký mech. Poměr stratifikačního substrátu k semeni tisu by měl být 1 až 3 : 1 (BOČEK M., 1998). Délku stratifikační doby udává BÄRTELS A.(1988) na 12 až 18 měsíců. Pro správný průběh stratifikace je důležité nejen stálé udržení vlhkosti, ale i režim teplot. V tom se literární prameny různí (BOČEK M., 1998).  S jistou mírou zobecnění lze konstatovat, že převládá názor, že první fáze má být teplá (udávané teploty mezi 15 - 25 °C, nebo kolísání teplot mezi 10 - 20°C) v trvání mezi 3 - 6,5 měsíci. Po ní má následovat vlhká a studená fáze kolem 3°C (doporučení se pohybují v rozpětí 1 -10°C) v trvání 4 - 5 měsíců - do počátku klíčení semen. Pak má být semeno vyseto, nejsou-li vhodné podmínky, lze výsev oddálit až o několik týdnů (ne však déle než 12 týdnů) uložením naklíčených semen i se substrátem při teplotách těsně pod bodem mrazu - kolem -1°C. Vlastní klíčení stratifikovaných semen je optimální při teplotách kolem 15°C.

  Stratifikace řeší problém nevyužité produkční plochy po dobu přeléhání semen, problém jejich udržení v bezplevelném stavu a snižuje riziko poškození nevyklíčených výsevů ptáky a myšmi. Je však náročná na technologickou kázeň a při jejím nedodržení přináší řadu rizik vedoucích k nezdařeným výsevům. Při malých výsevních plochách tisu není roční "ztráta" produkční plochy vzniklá přeležením tisu tak závažná. Se znalostí místních podmínek (včetně personálních) je nutno zvážit, který z postupů je výhodnější.

Vegetativní množení tisu

   Je ve srovnání s generativním množením technologicky mnohem náročnější a při nedostatku zkušeností může skončit (často z obtížně vysvětlitelných příčin) zcela neúspěšně (BOČEK M., 1998). Z uvedených důvodů je vhodné kombinovat obstarání množitelského materiálu vlastními silami s vypěstováním řízkovanců ve spolehlivém specializovaném podniku, který má nejen dobré technické vybavení, ale zejména velké praktické zkušenosti s vegetativním množením tisu (zdar nejednou spočívá na znalostech a "citu pro materiál" jednoho či několika málo lidí v podniku). Při neúspěšném pěstování není ve hře jen ztráta cenného materiálu a vynaložené práce a peněz, ale především ztráta 1-2 let času.

BÄRTELS A.(1988) doporučuje množit tis řízky s víceletým dřevem. Z báze řízků doporučuje odstranit jehličí, neporaňovat je však, neboť to vede ke zvýšené tvorbě kalusu na úkor kořenění. Jako množitelský substrát se obvykle používá směs rašelina a písku 1:1. Teploty substrátu by neměly překročit 10 - 12°C. Vyšší teploty podporují tvorbu kalusu na úkor kořenění. Proto nejsou pozdně letní kultivace řízkovanců do pařenišť a skleníků ideální. Za vhodnější termín je považováno období od září do listopadu (ve sklenících i později). Názory na použití stimulátorů se různí. Ve sklenících se doporučuje řízkovance ještě překrýt foliovým tunelem těsně nad sazenicemi. Tím se sníží výpar z řízkovanců a vlhkost vykondenzovaná na folii jednak rozptyluje světlo a při odpařování spotřebovává skupenské teplo, tím snižuje teplotní extrémy. Cca 1x týdně se řízkovanci větrají. Suchá místa v substrátu se zavlaží. Jehličí se nechá oschnout. Pro omezení rozvoje houbových chorob se aplikují fungicidy. Při zimním množení se obvykle nemlží. Za slunných dnů při vyšších teplotách, zejména z počátku podzimu a z jara, je potřeba i ve skleníku nad foliovými kryty přistínit.

   Po celou dobu manipulace s reprodukčním materiálem je nezbytné udržovat označení jeho původu (od sběru semen či odběru řízků, přes období stratifikace a výsevů či řízkování, až po školkování na záhonech či do kontejnerů a výsadbu na definitivní místo). Kromě označení výpěstků v průběhu jejich pěstování ve školce je nutno vést  a archivovat evidenci o jejich původu a místě definitivní výsadby.

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

8.2.4. Zálohování genofondu ohrožených populací tisu

   Populace tisu s četností cca pod 100 dospělých jedinců, nebo i populace silnější při jejich velkém rozptylu v území a bez ohledu na velikost populace všechny populace tisu, které jsou vystaveny zvýšenému riziku zániku podstatné části jedinců, je nutno zálohovat. Teoreticky tak lze učinit více způsoby, např. dlouhodobým skladováním osiva, či tkání nebo dlouhodobou kultivací tkáňových kultur. Obě uvedené metody jsou technologicky náročné a z hlediska zachování populace tisu je jejich "dlouhodobost" pouze relativní a v daném případě nedostačující. Relativně spolehlivé a prakticky dobře realizovatelné je zálohování ohrožené populace v klonovém archivu, který současně plní funkci semenného sadu. Vedle založení semenného sadu z vegetativně namnožených jedinců ("klonový" semenný sad) je možno založit i semenný sad z jedinců generativního původu (označovaný jako "jádrový" semenný sad). Kromě zálohování genofondu usnadní koncentrace jedinců výměnu genetické informace v rámci populace a sníží riziko opylení nevhodným pylem např. zahradních kultivarů. Zvlášť důležitý je tento aspekt u  rozptýlených a územně nesouvislých populací tisu, zejména s ohledem na jeho dvoudomost. Naskýtá se několik variant řešení.

- Pokud je žádoucí zachovat jako výchozí materiál pro další aktivity nezměněný genofond současných jedinců pak je nutno založit klonový semenný sad. Tato potřeba nastává např. pokud generativní potomstvo s velkou pravděpodobností vzniká z opylení pylem kulturních odrůd (izolované staré tisy v obcích nebo i v přírodě, ale v blízkosti lidských sídel), dále např. pokud je záměr využít semenný sad ke šlechtění, při kterém je nutno znát genetickou strukturu obou rodičů, případně její fenotypový projev. Výhodou klonového semenného sadu je rychlejší vyprodukování sadebního materiálu k založení sadu, brzký nástup kvetení a plodnosti a s ohledem na dvoudomost tisu i znalost pohlaví klonu a možnost plného zálohování genofondu samčích stromů!

- Jádrový semenný sad se používá méně často. Uplatnění nachází jako zdroj osiva pro množení tisu v budoucnosti. Nástup plodnosti je u něj pozdější než u klonového semenného sadu. Semena pro vyprodukování sadby k založení sadu je možno sbírat ze samičích jedinců vybraných vlastností, pokud sledovanou vlastnost chceme v populaci posílit, nebo z co největšího počtu samičích tisů, rozložených pokud možno po celé oblasti výskytu, aby byla zachycena co největší šíře genofondu. Nevýhodou v tomto případě je dvoudomost tisu, neboť zálohování jedinců samčího původu je závislé na náhodném opylení samičích stromů, z nichž bude sbíráno osivo pro založení sadu. Řízené opylení v "polních podmínkách" není pro tento účel běžné. Pro zálohování genofondu a další šlechtitelskou práci je jádrový semenný sad méně vhodný (při jeho zakládání se uplatňuje více náhodných faktorů). Za určitých okolností lze (a může být výhodné) v semenném sadu kombinovat jedince semenného i vegetativního původu.

Výběr lokality pro semenný sad

Základním rozhodnutím je, zda semenný sad založit v oblasti rozšíření populace a v přirozených podmínkách jejího výskytu (tzn. in situ), nebo zálohovat populaci tisu v jiné vhodnější oblasti či uměle vytvořených podmínkách  (ex situ). Obecně platí, že zálohování in situ jevhodnější. Předpokladem je, že v oblasti přirozeného výskytu jsou vhodné podmínky pro založení semenného sadu a to jak z hlediska rizik a antropických zátěží, tak přírodních i "porostních" podmínek. Při rozhodování je zásadní i vlastnictví vytipovaných vhodných pozemků pro zřízení semenného sadu! Semenný sad by měl být pokud možno v podmínkách blízkých ekologickému optimu tisu. To má platnost především  ve vztahu k půdním vlastnostem. Nevhodné jsou zejména půdy silně kyselé, chudé a vodou ovlivněné (oglejené a podmáčené). U tisu pocházejícího z horských oblastí (zejména z 6. vls.- smrkových bučin) nelze dost dobře zálohovat tis in situa zároveň splnit podmínku klimatického optima, které pro tis leží při horním okraji dubových bučin (3. vls.). Je však nutné vyhnout se mrazovým polohám a větrným lokalitám.  Z hlediska ekologického je optimální, pokud by semenný sad byl zřízen ve smíšeném, případně listnatém porostu, jehož porostní zápoj je kolem 50 - 70% (může být spíše nižší než vyšší, velký zápoj - stín, snižuje a oddaluje plodnost tisu). Porost by měl mít reálnou životnost alespoň 30 - 40 let (porost by neměl být ve stádiu rozpadu, tato okolnost není na závadu při běžné výsadbě tisu, pro funkci semenného sadu je však riziková). Z praktického hlediska je však provoz semenného sadu pod porostem komplikovanější, počínaje obtížnějším zakládáním, přes nebezpečí poškození výsadeb padajícími stromy (nebezpečný je zejména plošný polom a vývraty časté ve smrkových porostech) až po poškozování oplocení pádem stromů a větví. Založení semenného sadu ex situ připadá v úvahu zejména, když je tis na lokalitě svého výskytu ohrožen působením neovlivnitelných vnějších faktorů. Takovým případem mohou být např. Jílovské tisy vystavené v minulosti výraznému vlivu imisí, které vedle přímého poškození tisů vedlo zřejmě k nepříznivým změnám v půdě. Ty budou mít i po pominutí imisní zátěže zřejmě dlouhodobý charakter. Dalším případem ex situ zakládaného semenného sadu je jeho vznik sice v oblasti původního výskytu, avšak v nepřirozených podmínkách, např. na druhotném bezlesí. Důvodem může být nedostatek vhodných lokalit v lese, nebo příznivější provozní podmínky. Vzhledem k vysoké ekologické plasticitě tisu je založení jeho semenného sadu i na bezlesí možné. Předpokladem je silná a na plné osvětlení adaptovaná sadba. Podmínky otevřené plochy lze zmírnit různým způsobem. Buď krátkodobě technicky, např. po založení semenného sadu dočasné stínění, závlaha apod. Nebo biologicky, např. mezisadbou nebo předchozí výsadbou krycích dřevin (vhodnější jsou listnáče s rychlým odrůstáním v mládí  nebo borovice).

Uspořádání semenného sadu

Počet klonů v semenném sadu je primárně limitován četností populace. U četností populace pod 50 jedinců je vhodné uvažovat o vnesení genofondu z jiné geneticky a "ekotypově"  vhodné populace. Pokud to četnost populace umožňuje, je vhodné, aby počet klonů v semenném sadu byl v rozpětí 100 až 300. Každý klon by měl být zastoupen ve více opakováních (alespoň 3 - 5, lépe 10). Při sponech alespoň 4-5 m (obdélníkový - hustší v řadách, nebo čtvercový) se velmi rychle stane limitem počtu klonů a počtu jejich opakování disponibilní plocha vhodných pozemků a finanční náklady na zřízení sadu (produkce sadebního materiálu, příprava půdy v sadu, oplocení, vlastní výsadby , označení a zvýšená péče po dobu prvních 3-5 ti let). Např. pro semenný sad o 100 klonech a 10 opakováních, je při sponu 5x5 m plocha zaujatá výsadbou 2,5 ha, k tomu je nutno připočíst manipulační plochu, takže celková plocha semenného sadu by v takovém případě byla kolem 3 ha.

Pro vlastní výsadbu je nutné mít předem zpracovaný výsadbový plán. Zásadou je, že by měly být vytvářeny kombinace (uskupení) různých klonů. Žádoucí je, aby se do vzájemné blízkosti dostaly klony z jedinců, kteří jsou v oblasti přirozeného rozšíření od sebe vzdáleni, případně izolováni. Méně vhodné, je pokud jsou v jednom uskupení jedinci z téhož místa koncentrovaného výskytu, mezi nimiž dlouhodobě probíhalo křížení na lokalitě původního výskytu. Nevhodné je seskupování jedinců téhož klonu. U tisu je nutno mít na zřeteli jeho dvoudomost. Vedle již uvedených kriterií je proto nutné ještě kombinovat samičí a samčí jedince.

Pro případ ztrát na vysazených jedincích je vhodné mít, alespoň pro první roky, záložní sazenice od každého klonu.

Pro výsadbu krycích dřevin postačuje  ve fázi dospělosti cca 100 stromů ha-1. Přičemž z počátku je možno mít počet krycích stromů větší  a s postupem jejich odrůstání je postupně redukovat (přesadit nebo vytnout).

Výsadbový plán (jeho realizační podobu) je nutné archivovat. Vysazené jedince je nutné označit v souladu s vedenou evidencí (číslem klonu). Samozřejmostí je soulad mezi označením jedinců v sadu a plánem.

Nestandardní postupy záchrany genofondu tisu

V praxi nelze vyloučit vznik situací, pro které nejsou výše uvedené "standardní" postupy plně použitelné. K nejčastějším bude pravděpodobně patřit ohrožení jednotlivých starých stromů tisu zánikem. Ohroženy jsou zejména velmi staré stromy v obcích a u samot. Příčinou může být vysoký věk stromu, pokročilá hniloba, snaha vlastníka zbavit se stínícího stromu, nešetrný přístup, investiční činnost nebo působení živlů (vichřice aj.). Pokud se nepodaří z tisu sebrat v předstihu semena a vypěstovat novou generaci (což připadá v úvahu jen u samičích exemplářů tisu) je možné z tisu odebrat řízky, vypěstovat řízkovance a deponovat je na vhodném místě. Z tisu lze úspěšně odebírat řízky v průběhu cca 1/2 roku. I mimo toto období se lze  o řízkování pokusit. Při dostatku výchozího materiálu je velmi pravděpodobné, že i při velkých ztrátách "něco přežije". Jako "matky" pro další vegetativní množení postačí několik málo jedinců (v nouzi i jeden). Další možností je záchrana ohroženého jedince tisu přeroubováním. Vedle zimního roubování, které je obvyklejší, lze uplatnit u tisu i roubování letní (podrobněji viz odborná sadovnická literatura, např. BÄRTELS A.,1988). Vegetativní reprodukční materiál, případně semena lze odebrat (přijde-li se včas) i z jedinců již zlomených, vyvrácených nebo čerstvě pokácených. Pokud z tisu zůstane jen pařez či zlom, je třeba jej ještě alespoň rok ochránit. Vzhledem k vysoké výmladnosti zůstává možnost obnovy tisu výmladností. Přes to, že silně poškozený tis v prvním roce, vytvoří výmladky, může následně odumřít. Je proto vhodné několik výmladků odebrat a nařízkovat. Při získání malého množství semen z ohroženého stromu je vhodnější z nich získané sazenice nevysadit do přírody rovnou, ale použít je nejprve k odběru řízků a teprve po získání dostatečného množství řízkovanců je přesadit na definitivní místo. Část takto získaných řízkovanců lze použít  opět jako "matky" pro další vegetativní množení. K odběru řízků lze využít i nálezu semenáčků pocházejících ze zaniklého jedince. Funkci přechodného zálohování genofondu tak může plnit i improvizovaná matečnice.

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

 8.2.5. Výběr lokalit pro reintrodukci (repatriaci) tisu

Při výběru lokalit pro reintrodukci tisu je nezbytné posoudit zda splňuje následující kriteria

vhodnost podmínek růstového prostředí. Základní orientaci o souborech lesních typů vhodných pro tis poskytuje Tab. 4. - Výskyt tisu červeného Taxus baccata v edafických kategoriích a vegetačních stupních (souborech lesních typů) v ČR. Při tom je vhodnější využívat podmínky blíže ekologického optima. Jsou to především následující edafické kategorie (dle typologického systému ÚHÚL Brandýs n. L.) N, S, F, B, W, H, D, A, J. Tis se vyskytuje často i na edafické kategorii X a Y. Vzhledem k extremitě podmínek jsou však tyto půdní kategorie pro reintrodukci sadbou méně vhodné. Pokud je zájem vrátit tis na tyto extrémní lokality, je vhodné založit četnější skupiny tisu na příznivějších půdních podmínkách v blízkosti a počítat s přirozeným šířením tisu v budoucnu, nebo se pokusit o síji na příznivější mikrolokality. Z hlediska výškového klimatu jsou pro tis vhodné podmínky od doubrav - 1. vls, spíše bukových doubrav  - 2. vls až po horní hranici smrkových bučin 6. vls (tzn. v podmínkách Šumavy a pravděpodobně i Beskyddo cca 1000 m n. m. , v severozápadních a  severních okrajových horách je to dle expozice cca o 150 - 200 m níže). Optimum rozšíření představují však dubové bučiny až jedlové bučiny, tj. 3. - 5. vegetační stupeň, při čemž ve 4., tj. bukovém vls byl tis ve větším rozšíření omezován silnou konkurencí buku (kompaktností a plným zástinem bukových porostů). V nižších polohách (doubrav a bukových doubrav) jsou pro reintrodukci tisu vhodnější chladná sevřená údolí  - spíše báze svahů a vlhké stinné svahy (exp. sever, severozápad), není to však podmínkou.

omezenou intenzitou hospodaření v lesích.

V kategorii lesů hospodářských bude tis, vzhledem ke své nízké růstové dynamice a specifickým nárokům na podmínky prostředí, vždy vystaven zvýšeným rizikům. Pokud se tis nestane alespoň okrajově předmětem pěstování lesů pro svoje cenné vlastnosti dřeva, nebo jiné užitky, je nutné počítat s tím, že bude vždy velmi záležet na pochopení a přístupu vlastníka či správce lesa, jeho odborného lesního hospodáře a dalšího výkonného personálu.

Pokud se uvažuje s reintrodukcí tisu do kategorie lesů hospodářských, je vhodné využít k tomu především prvky USES. Dále je možno s reintrodukcí ve větším rozsahu uvažovat tam, kde vlastník nebo výkonný lesnický personál uplatňuje přírodě blízké způsoby pěstování lesů (podrostní způsob hospodaření, nebo různé modifikace uplatnění výběrů). Vhodné podmínky pro reintrodukci tisu nejsou tam, kde se uplatňuje holosečný způsob hospodaření a v lokalitách s převládajícími smrkovými porosty, případně tam, kde se smrk intenzivně spontánně zmlazuje. Proto je pro reintrodukci tisu vhodné vybírat kategorie lesa, v nichž je intenzita hospodaření omezena z jiných důvodů.

V úvahu připadají především lesy ochranné. Ty jsou ze zákona o lesích vázány na edfické kategorie X, Z, Y, J a R. Tis se přirozeně vyskytuje na prvních čtyřech vpředu uvedených. Vzhledem pro extremitu půdních podmínek jsou však pro výsadbu tisu a jeho ochranu před zvěří méně vhodné. Je možno se tam však pokusit o síje tisu (po několika semenech do vhodných mikrolokalit - "systém myší skrýš"). Kategorie lesů ochranných se však vyhlašuje na úrovni porostů (v pojetí jednotky rozdělení lesa). Z arondačních důvodů se tak do lesů ochranných zařazují i další, zejména exponované edafické kategorie (cca až 40% plochy) a tam je vhodný prostor pro vnášení tisu.

Prostor pro reintrodukci tisu je i v některých subkategoriích lesa zvláštního určení. Značně záleží na konkrétních podmínkách. Obecně je méně vhodná subkategorie lesů  podle § 8 odst. 2 pís. g) lesního zákona, tj. lesy v uznaných oborách a v samostatných bažantnicích. Nevhodné jsou obory s ohledem na nebezpečí škod zvěří. Uplatnění tisu v bažantnicích nelze vyloučit, dokonce by mohlo být výhodně skloubeno s mysliveckými chovatelskými záměry. Mezi angažovanými zájmovými skupinami lze spíše očekávat problémy na komunikační úrovni. Vhodné zpravidla nejsou ani lesy v subkategorii dle pís. h) "lesy v nichž jiný důležitý zájem společnosti vyžaduje odlišný způsob hospodaření" - v naprosté většině se jedná o "vojenské prostory" .

vhodné porostní poměry - v předchozím textu již byly většinou specifikovány; za vhodné lze považovat především smíšené listnaté, nebo jehličnato-listnaté lesy ve středním až vyšším věku. Optimální zápoj kolem 50 -70%. Výhodnější je zápoj výškově diferencovaný - lépe rozptyluje světlo, než zápoj horizontální. Příznivé světlostní poměry pro tis jsou i pod staršími borovými, případně modřínovými porosty, zejména pokud jsou tam přimíšeny listnaté dřeviny, nebo jsou alespoň suplovány keřovým patrem (líska). Vhodné jsou i porosty světlomilných sukcesních dřevin od středního věku. Méně vhodné jsou plně zapojené stejnověké bukové a jedlové porosty dávající těžký stín. Zcela nevhodné jsou stejnorodé a stejnověké (zejména mladé) smrkové porosty (monokultury).

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

8.3. Genetická příbuznost sledovaných populací tisu v ČR

Následující přehled genetické příbuznosti vychází z matice indexu genetické příbuznosti (dle NEI, 1972) zpracované na základě laboratorních rozborů (izoenzymových analýz) pro sledované populace tisu v ČR. Přes značný rozsah analytických prací (532 analyzovaných stromů tisu), jsou počty analyzovaných jedinců v některých populacích na dolní hranici interpretovatelnosti. Z uvedených důvodů má následující přehled pouze orientační význam a měl by sloužit jako výchozí materiál pro další analytické práce!

Tab. 21. - Genetická příbuznost populací tisu v ČR

*Číslo udává tisíciny hodnoty indexu, např. index 0,001 je uváděn jako 1; míra příbuznosti je nepřímo úměrná hodnotě indexu. Za geneticky příbuzné jsou považovány populace do hodnoty indexu 0,004, v tabulce tj. 4.

zpět na 8. Shrnuti doporučení...

8.4. Odhad věku tisu s využitím dendrometrických charakteristik a znalosti růstového prostředí

Odhad věku tisu je považován za obtížný a značně nejistý. Starší údaje o věku tisů bývají velmi často nadhodnocené. Z řady důvodů je však, alespoň přibližná znalost věku tisu, potřebná. Nechceme-li poškodit kmen odebíráním vývrtu na odečet letokruhů, jsme odkázáni na odhad. Pro častou hnilobu kmene starých tisů, není ani odběr vývrtu řešením přinášejícím vždy spolehlivý výsledek.

          Na základě doplňkových dendrometrických šetření získaných při inventarizaci tisu v ČR, konfrontovaných s literárními údaji, lze soudit, že přibližný odhad věku je ve většině případů možný. Je však nutné kombinovat zjištěné dendrometrické charakteristiky, znalost růstových podmínek, habituální znaky, stav a složení horní etáže a další terénní poznatky.

Růstové podmínky tisu v lese lze v praxi nejsnáze charakterizovat na základě typologické jednotky.

Půdní podmínky nejlépe charakterizují edafické kategorie.

Velmi příznivé půdní podmínky pro růst tisu jsou zpravidla na edafických kategoriích B, W, H, D, A, U, V, (O).

Středně příznivé lze považovat edafické kategorie N, S, F, J, C, (P).

Nepříznivé půdní podmínky jsou naedafických kategoriích X, Y, Z a K.

        Vláhové poměry jsou dány jednak konfigurací terénu se kterou do značné míry souvisí edafické kategorie, jednak vegetační stupňovitostí. Tisu lépe vyhovují závětrné polohy v údolích a na bázích svahů s příznivou půdní i vzdušnou vlhkostí. Hospodařením však byl tis často vytlačen na vláhově méně příznivé lokality při hřebenech. Ve vyšších vegetačních stupních (5. a 6.) jsou pro tis zpravidla příznivější vláhové podmínky - nedostatek vláhy nebývá limitujícím faktorem růstu ani v podmínkách méně příznivé konfigurace terénu. Naopak v nižších polohách, např. ve 2. vegetačním stupnimůže nedostatek vláhy limitovat růst tisu i na jinak příznivých edafických kategoriích. 

        Růstovou dynamiku tisu, důležitou pro správný odhad věku na základě dendrometrických charakteristik, velmi výrazně ovlivňuje charakter horní etáže, pod níž tis roste. Velmi příznivé růstové podmínky pro tis jsou pod smíšenými výškově a věkově diferencovanými porosty se zápojem do 70 - 80%. U dřevin horní etáže dávajících lehčí zástin (např. dub, jasan, borovice, lípa) jsou pro tis příznivější podmínky, než např. v porostech s převahou stinných dřevin (buku a jedle). Méně příznivé růstové podmínky jsou pro tis pod jednovrstevnými zapojenými porosty listnáčů, zejména stinného buku. Tam tis pro vegetaci velmi pravděpodobně využívá období před a po opadu listů dřevin horní etáže. Velmi nepříznivé podmínky pro tis, vedoucí ke stagnaci růstu a v krajním případě k hynutí, jsou pod jednovrstevnými, zapojenými porosty smrku (příp. smrku a jedle). Kritické bývá stádium mladých přehoustlých smrkových monokultur. Tis velmi dobře roste i při plném oslunění, pokud měl možnost se na ně adaptovat. Náhlé odclonění tisu rostoucího v zápoji vede k poškození nepřizpůsobeného asimilačního aparátu. Takto poškozený tis (pokud neodumře) potřebuje k regeneraci cca 10 - 15 let. Po tu dobu je tloušťkový přírůst nepatrný (případně může letokruh v bazální části kmene zcela chybět) a výška kmene se po zaschnutí vrcholu může přechodně snížit. Uvedené skutečnosti je nutné vzít v úvahu při odhadu věku. Na prodělaný "šok" lze usoudit nejen z habitu stromu (stopy po zaschlých větvích či koncích větví), ale i z charakteru okolního porostu (okolní porost je zřetelně mladší než tis, je v okruhu cca 50 m stejnověký, chybí dřeviny vyžadující obnovu pod porostem apod.). Velmi staré tisy mohly podobných epizod přečkat více (mnohé napoví nahlédnutí do starších lesnických porostních map, z nich je možno vyčíst věkové uspořádání porostů a usuzovat na způsob hospodaření více než 100 let nazpět).

        Chyby v odhadu věku tisu bývají často přičítány srůstu více kmenů v jeden, který pak působí mohutnějším a "starším" dojmem. Kmen vzniklý srůstem více kmenů však na sobě obvykle nese stopy srůstu. Ty jsou často do vysokého věku patrné přímo na kmeni (viz např. Pernštejnský tis - obr. 25), nebo výše v koruně (větší počet vrcholů není vždy znakem vícekmennosti). Na srůst více kmenů může svědčit i výrazná asymetrie kmene (pokud není způsobena poraněním, náklonem kmene apod.).

        Z dendrometrických charakteristik je pro odhad věku starších tisu spolehlivější tloušťka než výška. Pro celkový odhad věku tisu je však nutné znát výškový růst mladého tisu, alespoň do věku, než doroste výčetní výšky, tj. 130 cm nad terén.  V mládí je výškový růst nejvíce ze všech faktorů ovlivňován okusem zvěří. Intenzivnímu okusu není tis schopen odrůst a běhen 5 - 10 let zpravidla odumírá. Pokud není okus tak intenzivní, aby vedl k zániku tisu, tis dosáhne výčetní výšky a odroste terminálnímu okusu obvykle o 30-ti let věku. Okusem nepoškozované tisy stromového růstu však dosáhnou výčetní výšky dříve. Odhadem věku tisů keřovitého habitu se nebudeme dále zabývat. Další údaje jsou pro tisy nepoškozované okusem zvěří.

Výškový přírůst tisu v mladém až středním věku

Mladé tisy do 5 - 6 let

- pomalý růst - roční výškový přírůst kolem 2 - 4 cm (tj. v 5ti letech výška mezi 10 - 20 cm)

Tisy ve věku kolem 10 let (viz obr. 12)

- v méně příznivých podmínkách dosahují výšky do 60 cm,

- ve středně příznivých dorůstají výšky cca mezi 60 - 100 cm a

- ve velmi příznivých podmínkách nad 100 cm (až 2 m výšky v 10 letech udává KLIKA 1953)

Výčetní výšky (130 cm) dorůstá tis ve středně příznivých podmínkách ve věku kolem 15 let.


Na Svitavsku (Hřebečský hřbet) ve 22 letech (nepříznivé podmínky - 5Y/5B, 540 m n. m.- okraj odvalu z lomu, později poškození a odumření stromu), na Babákově (6 P1 - 550 m n. m.) ve 14 letech, u Tiských dvorů (5 O/5S - 570 m n. m.) v 15 letech

Ve věku mezi 10 až 40 lety dosahuje tis v příznivých podmínkách (stanovištních a porostních - světelných) výškového přírůstu kolem 15 - 30 cm ročně. (U Tiských dvorů, v relativně příznivých půdních i světelných podmínkách, se výška 40 letých tisů v horní úrovni tisové skupiny pohybovala kolem 7 m.)

U mladších tisů lze věk dosti spolehlivě odhadnout spočítáním ročních výškových přírůstů, tzv. přeslenů a připočtením cca 5 - 10 let na bazální část, kde nelze přesleny obvykle odečíst.

V 50 - 60 letech výškový přírůst tisu ochabuje (BUGALA 1975). U starších tisů je odhad věku podle výšky již velmi nespolehlivý.

Tloušťkový přírůst

Ve středně příznivých podmínkách stanovištních a  porostních lze očekávat tloušťkový přírůst v rozmezí 1,5 - 2,5 mm ročně (tzn. šíře letokruhu 0,75 - 1,25 mm). U tisů dosahujících tloušťky nad 40 - 50 cm (tzn. cca nad 200 - 250 let věku), je vhodné pro tloušťku nad tuto dimenzi počítat s přírůstem spíše kolem dolní hranice uvedeného rozpětí, případně i pod ní (nutno posoudit celkový stav stromu a další souvislosti - viz vpředu). Rovněž u tisů rostoucích pod porostem se zápojem nad 70 % je nutné počítat s přírůstem spíše kolem dolní hranice rozpětí.

Ve velmi příznivých podmínkách a zejména u mladších tisů v dobré kondici, lze očekávat tloušťkový přírůst v rozpětí 2,5 - 2,8 mm za rok, výjimečně a zpravidla krátkodobě však může být i vyšší.

V nepříznivých podmínkách lze očekávat, že tloušťkový přírůst tisu nepřesáhne 1,0 - 1,5 mm za rok. V extrémních podmínkách (výslunné skály, vysýchavá a provívaná stanoviště, dlouhodobý silný zástin apod.) může být přírůst ještě podstatně nižší.

Příklad odhadu věku tisu:

Výchozí údaje:

Tis 14 m vysoký, ve výčetní tlušťce 55 cm silný, jednokmenný (bez známek srůstání kmenů), zdravý, 6-7 ročníků jehlic, 550 m n. m., úbočí strmého JZ svahu, soubor lesních typů 5N, horní etáž - věk 80 let, zápoj 80 - 90 %, smrk 60 %, buk 30 %, jedle 5%, borovice 5%, bříza vtroušená.

Základní úvaha:

Středně příznivé půdní podmínky, vláha není limitujícícm faktorem. Světelné podmínky jsou mírně nepříznivé, v předchozích 50-ti letech pravděpodobně značně nepříznivé, před cca 80 lety pravděpodobně rychlé uvolnění při obnově (vysoký podíl smrku, významná příměs borovice a vtroušená bříza v současném porostu svědčí o rychlém postupu obnovy při jeho vzniku - pravděpodobně holá, nebo velmi "rychlá" clonná seč) - nutno počítat v té době se šokem tisu po náhlém uvolnění, v předchozím porostu byly pro tis pravděpodobně podstatně příznivější porostní poměry (stav současného porostu nasvědčuje, že jeho "mateřský" porost měl podstatně příznivější skladbu - podstatně více buku a jedle a nevznikl pravděpodobně holou sečí).

Vlastní odhad věku:

Souboru lesních typů 5N by v příznivých porostních poměrech odpovídal tloušťkový přírůst tisu 1,5 - 2, 5 mm za rok. S ohledem na útlak mladým, téměř plně zapojeným porostem stinných dřevin je nutno uvažovat o přírůstu při dolní hranici rozpětí, případně i pod ní.

Po dobu posledních 50-ti let (kdy okolní obnovený porost předrostl tis a zastínil jej) je kalkulováno s přírůstem pouze 1,2 mm ročně, tzn. 50 x 1,2mm = 60mm. V období 16 - 30 let po provedené těžbě (tis překonal šok po uvolnění, byl stíněn z boku a měl volnou korunu) je kalkulován přírůst v průměru 2,0 mm za rok, tj. za 15 let - 15 x 2,0 mm = 30 mm. V období 1 - 15 let po náhlém uvolnění, regenerace poškozených asimilačních orgánů, kalkulován průměrný přírůst 0,5 mm ročně, tj. za 15 let - 15 x 0,5 = 7, 5 mm.

Za posledních 80 let přirostl tis do tloušťky pravděpodobně kolem 97,5 mm, tzn., že kolem roku 1921 měl ve výčetní výšce tloušťku 452,5 mm. V předchozím období se tis pravděpodobně vyvíjel pod smíšeným a pravděpodobně po desítky let i ne zcela zapojeným porostem. Na základě současného stavu lesa (bez důkladnějšího historického průzkumu) již nelze dále do historie usuzovat na porostní poměry s dostatečnou spolehlivostí. Proto přírůst dále nediferencujeme a kalkulujeme s pravděpodobným přírůstem 1,7 mm za rok po celé zbývající období. Z uvedeného vyplývá 452,5 mm : 1,7 mm = 266 let

Do výčetní výšky dorostl tis pravděpodobně za cca 15 -20 let.

Celkový odhadnutý věk tisu je kolem 360 - 370 let (80 + 266 + 17). Při odhadu věku lze zpracovat i mezní varianty, mezi nimiž bude věk pravděpodobně ležet.

zpět na obsah

9. ZÁVĚR

9.1. Závěry terénních prací

9.2. Závěry laboratorních prací

9.1. Závěry terénních prací

V průběhu prací naprojektu bylo v ČR inventurou zjištěno více než 11 800 jedinců tisu o velikosti cca nad 1m, kdy již nejsou bezprostředně ohroženy zánikem (zejména zvěří). Tisy v ČR jsou rozděleny do řady populací či fragmentů populací ve velmi  rozdílném stavu a s různou prognózou dalšího vývoje - od relativně stabilizovaných až po zanikající. Analytické práce na šetření genetických charakteristik tisu dávají výsledky naznačující potřebu revidovat některé předchozí názory na šíření tisu na území ČR. Tyto poznatky mají zásadní význam pro návrh zásad manipulace s genofondem tisu (přenos reprodukčního materiálu, možnost spojování fragmentárních populací apod.). Pro dosažení výsledků plně interpretovatelných v praxi je nutno v analýzách genetické příbuznosti populací dále pokračovat a ve větším rozsahu využít metod pracujících s RAPD markery.

Opatření pro záchranu a posílení genofondu tisu v ZCHÚ je nezbytné realizovat diferencovaně  dle stavu těchto populací a s ohledem na rizikové faktory, jimiž je populace tisu na jednotlivých lokalitách ohrožena. Diferencovaný (typizovaný) návrh je podrobně řešen v kapitole Speciální management populací tisu.

Závěrem lze zdůraznit nejzávažnější obecně platná doporučení, zejména:

Pro další pozitivní vývoj populací tisu (zachování a reprodukci jeho genofondu) má prvořadý význam omezení škod působených zvěří především na jeho přirozené obnově.

Ochrana před neúnosnými škodami působenými zvěří musí probíhat na dvou úrovních

managementu zvěře (zejména redukce neúnosných stavů - lovem (nebo predací); péče o zvyšování přirozené potravní nabídky zvěře - zvyšování diverzity jejího biotopu aj.)

ochrany přirozené obnovy a výsadeb tisu (ochrana musí být dlouhodobá - min. 20 let; skutečně účinné je pouze důkladné oplocení).

Rizika plynoucí pro tis z uplatňování nevhodných způsobů hospodaření (zejména uplatňování velkoplošných způsobů hospodaření, monokulturní pěstování smrku aj.) jsou sice stále ještě významná, avšak výrazně nižší než dlouhodobé ohrožení zvěří.

Pro zachování, případně posílení populace tisu v v ČR je nutno realizovat opatření ve třech následujících oblastech:

teoretické - pokračovat ve výzkumu genofondu tisu, v mapování jeho výskytu (doplňování a zpřesňování a v monitoringu současných populací),

administrativní a legislativní - (zvýšit účinnost právní ochrany lokalit výskytu, sjednotit databáze památných stromů na různých organizačních složek OP, nalézt prostředky účinné stimulace únosného způsobu hospodaření a dosažení únosných stavů zvěře na lokalitách s výskytem tisu),

realizační - zejména vypěstování dostatku reprodukčního materiálu tisu pro posílení slabých fragmentálních populací, zálohování genofondu ohrožených populací v semenných sadech či klonových archivech, posilování populací zvyšováním denzity výskytu v místech současného řídkého výskytu, reintrodukce na vhodné lokality pravděpodobného výskytu, dlouhodobé zabezpečení přirozené obnovy a výsadeb tisu před škodami působenými zvěří.

zpět na 9. Závěr

9.2. Závěry laboratorních prací

V předložené závěrečné grantové zprávě jsme shrnuli výsledky dvouleté systematické práce, která přinesla celou řadu nejen zajímavých ale i podnětných výsledků, stejně jako některé hypotetické souvislosti a podněty pro další výzkumné programy. S ohledem na celosvětově opomíjenou problematiku studia genetické struktury populací tisu červeného, je třeba připomenout, že během pouhých 2 let se nám navzdory celé řadě počátečných problémů podařilo zvládnout metodiku laboratorních analýz. Během projektu jsme zpracovali a vyhodnotili výsledky získané isoenzymovými analýzami celkem 532 stromů, které reprezentovali celkem 21 populací. Získané výsledky je zapotřebí brát s vědomím možné chyby zapříčiněné nedostatečným souborem jedinců, které reprezentovali jednotlivé populace, kdy zjištěné rozdíly nemusí být zapříčiněné rozdílnou genetickou strukturou původních početnějších populací, ale jen náhodou kdy stávající torza populací nemohou postihnou celé spektrum původního genofondu. Pokud je k dispozici jen omezený počet stromů, který by reprezentoval jednotlivé populace, pak je nutné ke studiu použít jiné metody, sledující uniparentalně děděné znaky. To je pak možné pouze metodami sledující DNA. S ohledem na omezené finanční a časové možnosti projektu a také s ohledem na mnohdy velmi omezený počet jedinců tisů v některých oblastech jsme přesto získali relativně ucelené informace o genetické struktuře populací této ohrožené dřeviny. V bodech:

1) Genofond tisu v ČR je značně heterogenní.

2) Vzdor tomu je možné předpokládat, že pochází z jediného glaciálního refúgia, neboť byly nalezeny geneticky prakticky totožné populace na opačných koncích republiky.

3) Rozdíly mezi jednotlivými populacemi, kdy se jednotlivé vyznačují výrazným vyhraněním je možno pravděpodobně přisoudit přizpůsobení se těchto populací lokálním specifickým mikroklimatickým podmínkám.

4) Nejvíce vyhraněné, či jinak specifické populace v rámci republiky jsou: Ktišsko na Šumavě, NP Podyjí, Babákov z Železných hor. Geneticky zcela odlišné od ostatních populací se jeví tisy z oblasti Slapské přehrady.

5) Specifika daná výskytem některých alel, jeví také další populace; např. Netřeb a Lužické hory.

6) Výrazně nižší variabilitou jednotlivých isozymových lokusů se vyznačují populace z Bavorského lesa a Chrobol. Naproti tomu vysoká variabilita byla pozorována v případě Ktišska, Slap a Podyjí.

7) V případě některých alel byl pozorován naznak trendu závislosti genetické struktutry a jejího geografického postavení. Byly detekovány rozdíly ve směru severojižním, stejně tak západovýchodním. Ale pro potvrzení je třeba pracovat v celoevropském kontextu.

zpět na obsah

10. POUŽITÁ LITERATURA A OSTATNÍ PRAMENY

ABRAHAM V., 1999: Tis červený (Taxus baccata) na lokalitě Pod Dračí skálou, Středoškolská odborná práce, Gymnázium a Sportovní gymnázium Dr. Randy 13, Jablonec nad Nisou, 1999,

ABTOVÁ M., 1983: Botanický inventarizační průzkum CHN Březinské tisy, KSSPPOP, Ústí nad Labem, 1983,

AMANN G.,  1954: Bäume und Sträucher des Waldes, 3. Auflage,Neumann Verlag, Radebeul  und Berlin, 1954,

ANDRESKOVÁ E., 1975: K původu názvů rybníků Velký a Malý Tisý, Sborník jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Přírodní vědy,, 15, 107,  1975,

ANONYMUS, 1985: LESNÍ HOSPODÁŘSKÝ PLÁN (LHP) LZ KŘIVOKLÁT, 1985 - 1994, ÚHÚL. Brandýs nad Labem,

ANONYMUS, 1990: LESNÍ HOSPODÁŘSKÝ PLÁN (LHP) LZ PLASY, 1990 - 1999, ÚHÚL. Brandýs nad Labem, pobočka Plzeň ,

ANONYMUS, 1996: Zákon o lesích a příslušné vyhlášky, MZe ČR; 40, 65, Agrospoj Praha 1996,

ANONYMUS, nedatováno: Oborový dokument CHKO - Šumava západ, KSPPOP v Plzni, Správa  zpč. části CHKO Šumava v Sušici,

BACHMANN K., (1992): Nuclear DNA markers in angiosperm taxonomy - Acta Bot. Neerl. 39: 369 - 384.

BÁRTA Z., 1961: Pionýrská hlídka ochrany přírody navštívila lokalitu tisů červených na Hajním vrchu u Jílového, 1961,

BÁRTA Z., 1961: Zkoumáme lokalitu tisů, časopis Ochrana přírody č. 16, 1961,

BÄRTELS A.,1988: Rozmnožování dřevin, SZN Praha 1988,

BÁRTOVÁ Z., 1991: Inventarizační průzkum lesnický (navržené) státní přírodní rezervace Jílovské tisy, 1991,

BENDA J., 2001: osobní sdělení, ředitel Lesů města Domažlice, nepublikováno.

BERGMANN F., (1975): Herkunfts-Identifizierung von Forst-saatgut auf der Basis von Isoenzym-Genhäufigkeiten - Allgemaine Forst-Jagdzaitung 146: 191-195

BEZEK J., 1998: Inventarizační průzkum PP Jílovské tisy a výsky dalších jedinců Taxus baccata - tis červený na Děčínsku, Msc.,dipl. Práce, dep in Univerzita J. E. Purkyně - FŽP, Ústí nad Labem, 1998,

BLATTNÝ C., 1965: Poznámky k výskytu tisu v jižních Čechách, Sdělení dendrologické sekce ŠBS, 1964-1965,

BOČEK M., 1998: Vegetativní a generativní množení tisu obecného (Taxus baccata L.), diplomová práce, MZLU LFD v Brně, Brno 1998,

BÖHM A., 1988: Okrasná zahrada a její rostliny. SZN Praha 1988.

BUFKA L., 1999: Výskyt ptačích druhů významých pro šíření tisu v prostoru Šumavy, ústní sdělení, 1999,

BUGALA W. in BIALOBOK S. & kol., 1975: Cis pospolity, Taxus baccata L., Polska akademia nauk Institut dendrologii, Panstwowe wydawnictwo naukowe, Warszawa - Poznań, 1975,  

CLEGG M.T. & O´BRIEN S.J., 1990: Molecular Evolution - Wiley-Liss, New York.

CONKLE M.T., HODGSKISS P.D., NUNNALLY L.L. & HUNTER S.C., (1982): Starch gel forest tree species. Inf. Rep. PI-X-42. Petawawa National Forestry Institute, Canada, 49 p.

ČERNÝ, 1917 in KLIKA et al., 1953: Příspěvky k historickému zeměpisu Moravy, Časopis moravského muzea , 50, 1917 inJehličnaté, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

ČEŘOVSKÝ J., 1950: Nová lokalita tisu ve štěchovické oblasti, Československé botanické listy, 1949 -1950,

ČEŘOVSKÝ J., 1958: Tisy (Taxus baccata) na Ploučnici u Děčína, Ochrana přírody, 13:100-103, 1958.

ČEŘOVSKÝ J., 1958: Tisy na Děčínsku, časopis Ochrana přírody č. 4, 1958,

DESALLE R., WILLIAMS A.K. & GEORGE M. 1993: Isolation and characterization of animal mitochondrial DNA - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. a WILSON A.C. (1993): Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 176 - 203.

DOBRORUKA L.J. & DOBRORUKOVÁ J., 1988: Malá tajemství přírody, Albatros, Praha, 1988,

DOMIN K., 1938: Gymnospermeae. Souhrnný přehled žijících i vyhynulých rostlin nahosemenných, 379 s Praha, 1938,

DOMIN K.,1940: O proměnlivosti tisu (Taxus baccata L.) a o tzv. netřebském tisovém háji, Lesnická práce, 1940,

DOSTÁL J. 1988: Květena ČSR 1. svazek.

DOSTÁL J., 1989: Nová květena ČSSR, Academia, Praha, 1989,

EL-KASSABY Y.A. & YANCHUK A.D., 1994: Genetic diversity, differentiation, and Inbreeding in Pacific yew from British Columbia. Journal-of-Heredity, 85: 2, 112-117

FEKETE-BLATTNY, 1914 in KLIKA et al., 1953: podrobněji necitováno inJehličnaté, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

FRANCL V.,  1966: Šumavské tisy, Zpravodaj č. 3 CHKO Šumava, Vydávají střediska KSPPOP v Č. Budějovicích a Plzni, 1966,

GESSERT, 1983 in BOČEK M., 1988: Vegetativní a generativní množení tisu obecného (Taxus baccata L.), diplomová práce, MZLU LFD, Brno 1998

GILLET E.M., 1994: GSED - Genetic Structures from electrophoresis data, version 1 - user manual - Universität Göttingen, 49 pp.

GOLDMAN D. & O´BRIEN S.J. 1993: Two-dimensional protein electrophoresis in phylogenetic studies - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. & WILSON A.C.: Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 113 - 120.

GONZALEZANDRES F. a ORTIZ J.M. 1995: RAPD analysis of shrubs belonging to the genus Cytisusand allies (Genistaceae, Fabaceae) - Israel J. Pl. Sci. 43: 303 - 314.

GÖRITZ H., 1973: Laub- und Nadelgehölze für Garten und Landschaft, VEB Deutscher Landwirtschaftsverlag Berlin, 1973, 378-379,

GURIES R.P. & LEDIG F.T., 1981:  Isoenzyme Genetic Structure of populations and differentiation in forest trees. In: Symposium on Isozymes of North American Forest Trees and Forest Insect, Berkeley, p. 42-47

HANUŠ M., 1982: Chráněné stromy okresu Ústí nad Labem, Příroda Ústecka, okresní muzeum Ústí nad Labem, 1982,

HANUŠ M., 1982: Dřeviny, jejich význam v krajině a v ochraně životního prostředí, Příroda Ústecka, Okresní muzeum Ústí nad Labem, 1982,

HENDRYCH R., 1984: Fytogeografie, SPN, Praha, 1984,

HENDRYCH R., 1986: Systém a evoluce vyšších rostlin, SPN, Praha, 1986,

HERTEL H. & KOHLSTOCK N., 1996: Genetische Variation und geografische Structur von Eibenvorkommen (Taxus baccata L.) in Mecklenburg-Vorpommern Silvae Genetica45: 290-294.

HERTEL H., 1996: Vererbung von Isoenzymmarkern bei Eibe (Taxus baccata L.). Silvae Genetica 45: 284-290.

HIEKE K.,1978: Praktická dendrologie 1., Státní zemědělské nakladatelství Praha 1978, 148 -149,

HILITZER A., 1927: Tisový háj na Netřebu, Věda přírodní 8: 240 - 245, 1927,

HILLIS D.M. & MORITZ C., 1990: Molecular Systematics - Sinauer Ass., Inc., Sunderland, MA.

HILLIS D.M., ALLARDM W. & MIYAMOTO M.M., 1993: Analysis of DNA sequence data: phylogenetic inference - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. a WILSON A.C. (1993): Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 456 - 487.

HOELZEL A.R., 1992: Molecular Genetic Analysis of Populations - IRL Press at Oxford Univ. Press, New York.

HOFMAN J., 1947: O růstu a stáří tisu, Lesnická práce 26: 227 - 254, 1947,

HOFMAN J., 1950 in KLIKAet al., 1953: Krása našeho domova (podrobněji necitováno), roč, 41 inJehličnaté,Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

HOFMAN J., 1966: O bývalém a dnešním rozšíření tisu v Čechách,ČSAV, Botanická zahrada Průhonice, 1966,

HOFMAN J., 1969: Opera Corcontica, sborník KRNAP, 6/1969,

HOFMAN J., 1970: Tisy na Děčínsku, časopis Ochrana přírody č. 6, 1970,

HOLÁ J.,1995: Příspěvek k inventarizačnímu průzkumu PR Netřeb, Studentská práce(SOČ),        gymnázium J. Š. Baara, Domažlice, 1995,

HOLSINGER K.E. & JANSEN R.K., 1993: Phylogenetic analysis of restriction site data - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. a WILSON A.C. (1993): Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data. - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 439 - 455.

HOŘÍNEK, 2001: Údaje o výsadbě tisů i Tisových dvorů, lesník v v.,ústní sdělení.

HRUŠKOVÁ M.,1995: Památné stromy, Nakladatelství Silva Regina, 1995,

HURYCH V., MIKULÁŠ E., 1973: Sadovnická dendrologie, Státní zemědělské nakladatelství Praha 1973,66-67,

CHADT J.E., 1893: Rozšíření tisu v Čechách, Živa 1893,

CHELIAK W.M. & PITEL J.A., 1984: Techniques for starch gel elctrophoresis of enzymes from electrophoresis of conifer seed: a laboratory manual Gen. tech. Rep., PSW-48.

CHMELAŘ J., 1988: Dendrologie s ekologií lesních dřevin, Vysoká škola zemědělská v Brně, 1988,

JIRÁSEK V., ZADINA R. & BLAŽEK Z., 1957: Naše jedovaté rostliny, Nakladatelství ČSAV, Praha, 1957,

JIROUT F., 1928: Dřevo v přírodě a řemeslech, v živnosti a průmyslu vůbec, díl II. Zemědělské knihkupectví A Neubert, Praha, 1928,

JOHN J., 1870: Statistický a topografický popis knížecího schwarzenberského panství Vimperk v Píseckém okrese (transl. Macar V., Maršík F., 1998 ), Česká jednota lesnické Praha, 1870,

JUNGBAUER S., 1970: Tisy - Jílové u Děčína, KSSPPOP, Praha, 1970,

KAVINA K., 1946: Speciální botanika zemědělská, Ministerstvo zemědělství ČSR, Praha, 1946,

KLEINSCHMIT J. et al., 1994: Das nidersächsische Program zur Erhaltung seltener und bedrohter Baumarten, Allgemeine Forstzeit schrift 11, 1992 594-597.

KLIKA J. et. al., 1953: Jehličnaté, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

KLIKA J., 1947: Lesní dřeviny, Česká matice lesnická, Písek, 1947,

KOLEKTIV, 1989: Zakládání lesů I., II., VŠZ Brno 1989,

KORECKÝ J., 1986: Inventarizační průzkum lesnický chráněného naleziště. Březinské tisy, KSSPPOP, Ústí nad Labem, 1986,

KOVÁŘ F., 1924 & 1925 in KLIKA et al., 1953: Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci (podrobněji necitováno), ročníky 1924 a 1925 inJehličnaté, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

KREMER P.B., 1995: Stromy, Ikar, Praha, 1995,

KUČERA S., 1975: Historický rukopis z Českokrumlovska a jeho význam pro regionální fytogeografii, Sborník jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Přírodní vědy,, 15, 109 - 118,  1975,

KUPCZYŇSKÝ J., 1969: Tis v severních sudetech, Jagniatków, pow. Jelenia Góra, Polsko, 1969,

LABAJ Š. & MAJER J., 1998: Lokalizace výskytu tisu v prostoru západní Šumavy, osobní sdělení, nepublikováno,

LARCHER W., 1988: Fyziologická ekologie rostlin, Academia, Praha,1988,

LÁTOVÁ M., 2000: Lalokonosec rýhovaný jako škůdce v množárnách jehličin,ústní sdělení, nepublikováno,VÚOZ Průhonice2000,

LEWANDOWSKI A., BURCZYK J. &  MEJNARTOWICZ L., 1992: Inheritance and linkage of some alloyzmes in Taxus baccata L. Silvae Genetica 41: 342-347.

LEWANDOWSKI A., BURCZYK J. &  MEJNARTOWICZ L., 1995: Genetic structure of English yew (Taxus baccata L.) in the Wierzchlas Reserve: implications for genetic conservation. Forest-Ecology-and-Management.73: 1-3, 221-227.

LITT M. & LUTY J.A., 1989: A hypervariable microsatellite revealed by in vitro amplification of a dinucleotide repeat within the cardiac muscle actin gene - Am. J. Hum. Genet. 44: 397 - 401.

LUNDKVIST K., 1978: Isoenzyme Allozymes in population genetic studies of Norway spruce (Picea abies K.). PhD thesis, 42 pp., Umea.

LYSÝ F. & JÍRŮ P., 1954: Nauka o dřevě, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1954,

MACÁK J., 1971: Příspěvek k problematice uchování tisu červeného Taxus baccata L. subsp. communis Aschers jako součásti přirozených lesních společenstev, Práce a studie - Přír., Pardubice, 3: 125-133, 1971,

MALÁ, 2001: Problematika použití tkáňových kultur pro vegetativní množení tisu. Ústní sdělení, listopad 2001

MALOCH F., 1905: Tis červený a jiné rostliny v údolí Mže, Vesmír 34: 215, 1905,

MÁNEK J., 2001: Isoenzymová variabilita populace tisu červeného (Taxus baccata) ze šumavského Ktišska v kontextu populací z ČR. In: Mánek, J. (ed.) 2001: Sborník z konference Aktuality šumavského výzkumu, s. 134-137

MANCHENKO G.P., 1994: Handbook of detection of enzymes on electrophoretic gels. USA, Florida. 341 pp.

MARILLIA E.F. & SCOLES G.J., 1996: The use of RAPD markers in Hordeum phylogeny - Genome 39: 646 - 654.

MARŠÍK F. & kol., 1999: Tis červený Taxus baccata L, Data o volně rostoucích  tisech v prostoru jižní Šumavy a Předhoří Šumavy - 1999, výsledky účelového šetření pro Správu NP a CHKO Šumava, nepublikováno, ÚHÚL - pob. České Budějovice, listopad 1999,

MITTON J.B., LINHART Y.B., STURGEON K.B. & HAMRICK J.L., 1979: Allozyme polymorphisms detected in mature needle tissue of ponderosa pine. J. of  Hered. 70: 86-89.

MORGANTE M. & OLIVIERI A.M., 1993: PCR-amplified microsatellites as markers in plant geentics. - Plant J. 3: 175 - 182.

MOUCHA P., PECHA K., 2000: Výskyt semen a zbytků plodů tisu červeného v exkrementech kun, ústní sdělení, září 2000, nepublikováno.

MRÁČEK Z., 1959: Les, Orbis, Praha, 1956, str. 33,

MUONA O., YAZDANI R. & LUNDQUIST G., 1987: Analysis of linkage in Picea abies. Hereditas, 106: 31 - 36.

NAUMAN J., 1918: Tisy na střední berounce a v kostelíku Miličovském, Krása našeho domova, 1918,

NAUMAN J., 1929: Jalovce a tisy na Turnovsku, Krása našeho domova, 1928,

NEALE D.B. & WILLIAMS C.G., 1991: Restriction fragment length polymorphism mapping in conifers and applications to forest genetics and tree improvement. - Can. J. For. Res. 21: 545 - 554.

NEI M., 1972 : Genetic distance between populations - Amer. Natur., 106(949), pp. 283-292.

NĚMEC J. & kol., 1959: Technická příručka lesnická, SZN Praha, 1959,

NIENHAUS F., BUTIN H., BÖHMER B.,1998: Atlas chorob a škůdců okrasných dřevin, Nakladatelství Brázda, s r.o., Praha, 1998,

NOVÁK F.A., 1961: Vyšší rostliny Tracheophyta, Nakladatelství československé akademie věd, Praha, 1961,

NOVOTNÝ B., 1974: Stopy života z třetihorní doby v Bechlejovicích, Přírodou Děčínska, 1974,

NOŽIČKA J., 1957: Přehled vývoje našich lesů, SZN Praha 1957: 360,

OBORNÍK M, 1995: Molecular chracterization and phylogeny of enthomopathogenic fungi. - PhD thesis, Univ. South Bohem., pp. 140.

OBORNÍK M., LANDA Z. & ČURN V., 1997: Molecular characterization of Paecilomyces fumosoroseus strain PFR 97 by use of RAPD markers. - Sborník Jihočeské univerzity, Zem. Fak. v Č. Budějovicích, Ř. Fytotechnická 14: 49 - 55.

OKÁČ F., 1981: Tis, vzácná dřevina našich lesů, časopis Naší přírodou č. 6, 1981,

OXELMAN B., 1996: RAPD patterns, nrDNA ITS sequences and morphological patterns in Silene section Sedoideae (Cyryophyllaceae). - Plant Syst. Evol. 201: 93 - 116.

PAULE L., 1992: Genetika a šl´achtenie lesných drevín,PRÍRODA a.s. Bratislava. 1992,s. 95,

PAULE L., 1990A: Bibliography: Isoenzymes and forest trees. Rapport 9, Swedish University of Agricultural Sciences. Umea, 82 pp.

PAVLIČKO A., 1995: Výskyt tisu červeného (Taxus baccata) na Prachaticku a jeho revize v souvislosti s osídlením, Zlatá stezka, sborník Prachatického muzea roč. 2, 1995,

PAVLIČKO A., 1998 - 1999: Lokalizace výskytu tisu na Prachaticku, osobní sdělení, nepublikováno,

PETRBOK J., 1937: Jak byl objeven nejstarší a největší tisový háj v Čechách, Národní politika, Praha, 1937,

PILÁT A. & MACAL J., 1927: Cytosperma taxifolia  COOKE et MASSEE, nová sypavková nemoc na tisech v Čechách, Lesnická práce  6:65 - 70, 1927,

PILÁT A., 1926: Nová sypavka na tisech v Čechách (Sphaerulina tgaxi Cooke/Pilát)  Lesnická práce. 5:409 - 420, 1926, in Hofman J., 1966,   

PILÁT A., 1964: Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1964,

PLÍVA K. & kol., 1983: Přehled lesních typů a jejich souborů v ČR - tabulka, Lesprojekt Brandýs n. L., 1983.

PLÍVA K. & ŽLÁBEK I., 1986: Přírodní lesní oblasti ČSR, Vydalo MLVH ČSR ve SZN Praha, 1986,

PLÍVA K., 1984: Typologická klasifikace lesů ČSR, Lesprojekt Brandýs n. L., 1984,

PODPĚRA J., 1926 in KLIKA et al., 1953: Květena Moravy I. Jehličnaté,Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

POKORNÝ J., 1963: Jehličnany lesů a parků, SZN Praha 1963,

PROCHÁZKA J.S. & PILÁT A., 1928: O tisu se zvláštním zřetelem k zemím československým, Sborník ČAZ, 3: 299 - 383, Praha1928,

PRŮŠA E., 1990: Přirozené lesy České republiky, Státní zemědělské nak., Praha, 1990,

PUCHMAJEROVÁ M., 1944: Rašeliniště moravsko-slezských Beskyd. Rozpravy II. třídy České akademie 54 (18), Praha 1944,

RAJEWSKI M., LANGE S. & HATTEMER H.H., 1999: Genetic inference on the embryo of Yew (Taxus baccata L.). Forest Genetics6(1): 55-58.

RAJEWSKI M. & LANGE S., 1997: Genetische Strukturen in verschiedenen ontogenetischen Stadien der Eibe (Taxus baccata L.). Forstwiss. Diplomarb. Univ. Götingen

REŠ B., 1998: Památné stromy, Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha, 1998,

ROGERS S.O., BEAULIEU G.C. & BENDICH A.J., 1993: Comparative studies of gene copy numbvers - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. a WILSON A.C. (1993): Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data. - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 243 - 250.

RUDIN D., 1976: Application of isozymes in tree breeding. In IUFRO Meeting on Advanced Generation Breeding, Bordeaux, s. 145 - 164

SÁDLO J. & STORCH D., 1999: Biotopy České republiky, in IDM MŠMT ČR, Praha, 1999,

SAIKIR K., SCHARF S., FALOONA F., MULLIS K.B., HORN G.T., ERLICH H.A. & ARNHEIM N., 1985: Enzymatic amplification of ß-globin genomic sequences and restriction site analysis for diagnosis of sickle cell anemia. - Science 230: 1350 - 1354.

SÁKOVÁ L. & ČURN V., 1998: Identifikace a klasifikace druhů rodu Brassica, vybraných odrůd a dihaploidních linií řepky pomocí RAPD markerů – Czech J. Genet. Plant Breed. 34: 61-67.

SCHULTZE-MOTEL J. in DANERT S. & kol., 1971: Urania Pflanzenreich, Höhere Pflanzen1, Abteilung Gymnospermae ,,Uranie Verlag,Leibzig - Jena - Berlin, 1971;

SCHWAPPACH A., 1943: Ertragstafeln der wichtigen Holzarten, Prag, 1943,

SKALICKÁ A. in HEJNÝ S. & kol., 1988: Květena české socialistické republiky 1, Taxaceae, Československá akademie věd, ACADEMIA PRAHA, 1988,

SNEATH P.H.A. &  SOKAL R.R., 1973: Numerical taxonomy. Freeman, San Francisco, CA.

SOFRON J., 1964: Dřeviny a jejich porosty na střední Berounce, Dipl. práce, 1964,

SOLTIS P.J., SOLTIS D.E. & DOYLE J.J., 1992:Molecular Systematics of Plants. - Chapman and Hall, New York.

SPRINGER M.S. & BRITTEN R.J., 1993: DNA–DNA hybridization of single–copy DNA sequences - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. & WILSON A.C., 1993: Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data. - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 232 - 242.

STEIN D.B., 1993: Isolation and comparison of nucleic acids from land plants: nuclear and organellar genes - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. & WILSON A.C., 1993: Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 153 - 167.

SUCHARA I., 1993: The use of some urban park woody species in an estimation of air pollution level - total leaf peroxidase and catalase activities. Zahradnictvi-UZPI (Czech Republic). (Dec 1993). v. 20(4) p. 223-239.

SVOBODA J. & kol., 1984: Atlas ČSSR, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1984,

SVOBODA P. in  FRIČ J. & kol., 1946: Malá encyklopedie lesnictví, díl I. Česká matice lesnická, Písek 1946,

SVOBODA P., 1941: O tisech ve středních Čechách II, Krása našeho domova 33: 134 - 139 &156 - 175, Praha, 1941,

SVOBODA P., 1943: Křivoklátské lesy - dějiny dřevin a porostů, stud. Bot. Čech 6: 182 - 183, 1943,

SVOBODA P., 1953: Lesní dřeviny a jejich porosty, Zeměd. nakl. Praha, 1953,

SWOFFORD D.L & SELANDER R.B., 1985: BIOSYS-1: a FORTRAN program for the comprehensive analysis of electrophoretic data in population genetics and systematics. – Journal of Heredity 72: 281-283. New York

SZMIDT A.E., Wang X.R. & Lu M.Z., 1996: Empirical assessment of allozyme and RAPD variation in Pinus sylvestris (L) using haploid tissue analysis. – Heredity 76: 412-420.

ŠOMŠÁK L. & kol., 1993: Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin, Príroda, Bratislava, 1993,

ŠPINAR Z., 1972: Dvacet let paleontologických výzkumů lokality Bechlejovice u Děčína, Časopis pro mineralogii a geologii č. 1, 1972,

ŠTORCHOVÁ H., 1997: Analýza DNA v rostlinné taxonomii a ekologii. - Methods in Plant Sci., ÚEB AV ČR, Vranovská Ves u Znojma, 3.-6.11.1997, pp. 107 - 108.

ŠVEHLOVÁ K., 1997: Populační ekologie tisu červeného (Taxus baccata L.) v CHKO Moravský kras, diplomová práce, Univerzita Palackého , Olomouc 1997,

THOMA S., 1992: Genetische Variation an Enzymgenloci in Reliktbeständen der Eibe (Taxus baccata L.). Forstwiss. Diplomarb. Univ. Götingen.

THOMA S., 1995: Genetische Unterschiede zwischen vier Reliktbestanden der Eibe (Taxus baccata L.). Forst-und-Holz. 50: 1, 19-24

TULSIERAM L.K., GLAUBITZ J.C., KISS G A CARLSON J.E., 1992: Single tree genetic linkage mapping in conifers using haploid DNA from megagametophytes - BioTechnology 10: 686 -690.

TURČEK F., 1961: Ökologische Beziehungen der Vögel und Gehölze, Vydavatelstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1961,

TUROSS N. & STATHOPLOS L., 1993: Ancient proteins in fossil bones - In: ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. a WILSON A.C. (1993): Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data. - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London, pp. 121 - 129.

UHROVÁ A., 1929/30 in KLIKA et al., 1953: Tisy na západní Moravě, Od Horácka k Podyjí, VII., 1929/30 inJehličnaté, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,

ÚRADNÍČEK L. & CHMELAŘ J., 1995: Dendrologie lesnická - 1. část, Jehličnany. MZLU, Brno 1995,

VODIČKA F., 1957: Rostocké naleziště tisu a jeho osudy, Ochr. přírody XII/6: 182 - 183,

VOLNÝ Z. & kol., 1999: Toulky minulostí světa 1.,Baronet Via Facti, Praha, 1999,

WAGNER D.B., FURNIER G.R., SAGHAI-MAROOF M.A., WILLIAMS S.M., DANCIK B.P. & ALLARD R.W., 1987: Chloroplast DNA polymorphism in lodgepole and jack pines and their hybrids. - Proc. Natl. Acad. Sci. USA 84: 2097 - 2100.

WALTER V., 1984: Pěstování okrasných stromů a keřů, Státní zemědělské nakladatelství Praha 1984, 373,

WEBER J.L. 1990: Human DNA polymorphism based on length variations in simple-sequence tandem repeats. - Genome Anal., Cold Spring Harbor Lab. Press.

WEEBER H.S. in NOŽIČKA J.,-1957: název příspěvku necitován, Allgemeines Forst- und Jagt-Journal, 1833:44,

WEISING K., NYBOM H., WOLFF K. & MEYER W., 1995: DNA Fingerprinting in Plants and Fungi. - CRC Press, New York.

WHEELER N.C., JECH K.S., MASTERS S.A., O'-BRIEN C.J., TIMMONS D.W., STONECYPHER R.W. & LUPKES A., 1995: Genetic variation and parameter estimates in Taxus brevifolia(Pacific yew). Canadian-Journal-of-Forest-Research.25: 12, 1913-1927

WILLIAMS J.G.K., HANAFEY M.K., RAFALSKI J.A. & TINGEY S.V., 1993: Genetic analysis using random amplified polymorphic DNA markers. - Methods Enzymol. 218: 704 - 740.

WILLIAMS J.G.K., KUBELIK A.R., LIVAK K.J., RAFALSKI J.A. & TINGEY S.V., 1990: DNA polymorphisms amplified by arbitrary primers are useful as genetic markers. Nucleic Acids Res. 18: 6531 - 6535.

ZÁLOHA J., 1975: Divoce rostoucí dřeviny na panství Český Krumlov v 1. polovině 19. století, Sborník jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Přírodní vědy,, 15, 95 - 107, 1975.

ZATLOUKAL V. & MÁNEK J., 2000: Inventarizace a genetická diverzita tisu červeného ve ZCHÚ ČR, jako podklad pro záchranná opatření a jeho reintrodukci. Výroční zpráva grantu VaV/610/1/99. Depon in MŽP ČR, Praha

ZATLOUKAL V., 1995: Vzácné a ohrožené druhy lesních dřevin, MZe ČR - OLH; 4-5, Praha 1995,

ZATLOUKAL V., 1999: Tis na Šumavě,studie, MŽP Praha 1999,

ZHAO X. & KOCHERT G. (1993): Phylogenetic distribution and genetic mapping of a (GGC)n microsatellite from rice (Oryza sativa L.). - Pl. Mol. Biol. 21: 607 - 614.

ZIMMER E.A., BLACK T.J., CANN R.L. & WILSON A.C., 1993: Molecular Evolution. Producing the Biochemical Data. - Methods in Enzymology, Vol. 224, Acad. Press, San Diego - New York - London.

ŽEBRA V., 1995: Inventarizace tisu červeného - Taxus baccata L. v CHKO Křivoklátsko, Diplomová práce, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Fakulta lesnická a dřevařská, Beroun, 1995.

zpět na obsah


 

Děkujeme za shlédnutí naší prezentace.


Plná verze této prezentace je na CD-ROMu a je deponována na Správě NP a CHKO Šumava ve Vimperku, kde je možné si ji vyzvednout.