Tiskové zprávy 2016

Na Ztraceném 5 let po blokádě

  • 29.07.2016
Před 5 lety jsme rozdělovali společnost na příznivce kácení a příznivce kůrovce. Sama Správa rozdělovala lesy na Ztraceném na PŘÍRODĚ BLÍZKÉ A NEPŮVODNÍ, a podle toho k nim přistupovala. Ty přírodě blízké měly být pokračovateli původních pralesů a byly ponechávány bez těžby, ty nepůvodní měly tvořit hlavně výsadby" nepůvodních" smrků a v nich jsme bojovali s rostoucí populací lýkožrouta smrkového a to kácením a odkorňováním napadených smrků. Za roky 2011 a 2012 zde Správa pokácela a odkornila 4655 m3 smrků a nastojato odkornila 12 797 m3. Je to hodně nebo málo a mělo to nějaký smysl?

Jaký je příběh lesa Na Ztraceném

Život i minulost lesa lze odhalit mnohem přesnějšími metodami, než jen prvotním dojmem. Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale také ze starých map a historických záznamů. A to vše, smícháme-li to, prozradí příběhy, dosud nečekané.

 

Kolem roku 1770 - nalézáme zde smrkový prales s více než 200 let starými smrky. V té době ale většina vzrostlých smrků odumřela - pravděpodobně vlivem kůrovce, a přežila jen přirozená obnova a zakrslé smrky z podrostu, staré necelých sto let. Nemohla zde tehdy proběhnout žádná těžba, neboť šlo o území nepřístupné, nebyla v té době ani atraktivní pro těžbu právě vznikající Filipohuťské sklárny, která začala na dostupných místech zpracovávat i mrtvé dřevo až na konci 18. století.

Kolem roku 1830 - do lesa, ve kterém se místy vyskytovaly smrky staré až 250 let, pronikla první těžba. Paseky se tehdy jen osívaly a jen tam, kde nebyl dostatek přírodního zmlazení. Více zde ale zapůsobila vichřice v roce 1834 následovaná odrůstáním přirozené obnovy lesa,

Rok 1870 - mnohem silnější vichřice a následná kůrovcová kalamita. Tato disturbance vedla k vykácení většiny území, kalamitě odolaly jen ty porosty, které rostly díky chladu a mokru velmi pomalu a odolaly jak větru, tak kůrovci, i když to byly stromy až 150 let staré. Většinu následného lesa tvořila přirozená obnova tohoto lesa, jejíž stáří se pohybovalo mezi 1 až 90 lety.

Kolem roku 1920 - nadějně odrůstající les postihla další vichřice ve 20. letech 20. století. I za ní postoupil kůrovec a téměř třetina lesa vzniklého před kalamitou 1870 byla vykácena. Tento nový les tvořil z 90% nálet smrků z přirozené obnovy předchozího lesa - pokračovatelé generace původního pralesa, nikoli nepůvodní smrky, jak se před 5 lety uvádělo. Věk této obnovy dosahoval v době kalamity až 50 let.

Kolem roku 1950 - objevilo se další prosvětlení lesa - zřejmě těžbou po katastrofálním suchu 1947. Další pak po vichřici 1957. Paseky po těžbě byly zčásti zalesněny uměle, zčásti je obsadilo přirozené zmlazení.

 Rok 2007 - orkán Kyrill a po něm následující gradace kůrovce v roce 2010.

 

Les byl tedy přírodními živly ničen a zároveň obnovován každých 40 až 60 let. Většina současných smrků jsou buď současníky původního pralesa, nebo jeho potomky, nejde o nepůvodní vysázené kultury. Jen výrazná menšina byla vysázena nebo vyseta.

 

Smrk nebo kůrovec?

V době probíhající blokády, tedy v červenci 2011, pracovníci Správy, zabývající se kůrovcovitými, pozorovali naprosto šokující, nicméně očekávatelný jev - milióny brouků hynuly ve svých vývojových stádiích už pod kůrou napadených smrků. Byly zabity plísněmi, houbami, prostě vlhkem. Hynutí kůrovců v území ponechaném samovolnému vývoji bylo minimálně stejně rychlé, ne-li rychlejší, než v území, kde se s kůrovcem „bojovalo" kácením. Od roku 2011 do roku 2012 tam klesl počet napadených smrků na 18 procent.

 

A tak přírodní zákonitosti zopakovaly stejný scénář jako na konci 90. let - dva roky kůrovec gradoval, aby další dva roky masívně umíral, takže nakonec na jeden kůrovcem zabitý smrk připadl jen jeden člověkem pokácený.

 

Dodnes probíhají soudní procesy, jejichž kauzy začaly právě v onom červenci 2011. Jejich výsledky zatím spíše směřují k tomu, že použití násilí na demonstrantech nebylo správné a že těžba smrků nebyla řádně povolena. Ve světle rozhodnutí o uložení pokut i judikátů týkajících se přímo situace na Ztraceném, ale i jiných podobných případů, můžeme dnes říci, že těžbu Správa prováděla nezákonně.

 

Pravděpodobně i neefektivně. Vždyť lokalita Na Ztraceném byla zčásti vnořena do území ponechaného samovolnému vývoji a v něm se gradace kůrovce zastavovala jaksi sama, zatímco tam, kde bylo těženo, se její pokles projevil až s ročním zpožděním.

 

Jak dál?

Správa v současné době každoročně vyhodnocuje výskyt kůrovcem napadených smrků v tomto území, část z nich, pokud je to ještě smysluplné a bez rizika rušení zde hojné populace tetřeva hlušce, odkorňuje nastojato, část těchto jednotlivých stromů ponechává samovolnému vývoji. Pokud jde o tlumení gradace lýkožrouta smrkového, soustředíme naši pozornost do míst, kde může mít naše působení skutečně hmatatelný efekt a neznamená mrhání finančními prostředky, zároveň tam, kde je vyloučeno riziko rušení zvláště chráněných druhů živočichů. Lokalita Na Ztraceném, která má sotva 0,4% rozlohy národního parku, se tak postupně stává územím, ve kterém přírodní procesy ovlivňujeme minimálně, nebo vůbec, kde tetřeví slepice nerušeně vodí svá kuřata a kde se formuje opět přírodě blízká struktura lesa.

 

Víme, že gradace kůrovce způsobí sice pro diváka dramatickou změnu v lesích, ale přesto jejich podstatu nemění a vede jen k omlazení a restartování lesních generací. Zároveň tento proces umožňuje přežívat zakrslým, starým stromům, které bychom při zásazích proti kůrovci poškodili. Vždyť nejstarší šumavské smrky se zachovaly právě hlavně tam, kam člověk s pilou nikdy, nebo téměř nikdy, nedorazil. A také dnes víme, že více či méně dramatické ničení lesů přírodními živly, potkávaly šumavské lesy poměrně často. Les na Ztraceném sám dokazuje, že se tak dělo v kratších obdobích, než jakým je délka lidského života.

Pavel Hubený

Ředitel Správy NP Šumava

  • Facebook
  • Poslat emailem
  • Vytisknout