Původně na většině území převládaly přirozeně smíšené horské lesy, se skupinovým zastoupením buku, smrku, jedle a klenu. Pouze na nejvyšších hřbetech a vrcholech (nad 1200m n.m.) a v podmáčených mrazových polohách šumavských plání zcela dominoval smrk.Kromě dlouhodobých změn klimatu to byl právě člověk, kdo nejsilněji ovlivnil druhovou skladbu a strukturu šumavských lesů ve prospěch stejnověkých kulturních smrčin. V období prvních osadníků to byli hlavně skláři, kteří od 14. až do 18. století káceli nejvíce buky a jedle, které potřebovali k výrobě potaše a na vytěžených plochách a v okolních lesích pásli svůj dobytek. Ještě v nedávné době (až do vyhlášení NP Šumava v roce 1991) byly na velkých plochách po kalamitách vysazovány smrky a to především z hospodářských důvodů.
Výsledkem několik staletí trvajícího spolupůsobení přirozených vlivů a lidských zásahů je, že nejrozšířenější dřevinou současných šumavských lesů je smrk a to i na těch místech, kde by v původním lese výrazně převažoval buk s jedlí.
Potaš - surovina k výrobě skla, získávaná z popele spáleného dřeva.
