Reintrodukce

Monitoring

Dnes je jeho výskyt v rámci Evropy značně fragmentární, souvisleji je dnes rozšířen pouze v severovýchodní Evropě (Skandinávie, Rusko). Ve střední Evropě je největší původní populací populace karpatská, v některých oblastech žijí více či méně izolované zbytkové (Španělsko, Balkán) nebo reintrodukované populace (např. Jura, Alpy, Šumava).

Historie výskytu a vývoj reintrodukované populace

Původní šumavská populace byla zřejmě již na konci 18. století málo početná a úplně zanikla vlivem možno říci plošné likvidace, během 19. století. Poslední zástřely rysů jsou datovány do 60. resp. 90. let 19. století. Od té doby nejsou prakticky žádné údaje o výskytu rysů v česko-bavorském pohraničí. Další věrohodnější údaje o výskytu jsou až z období těsně po druhé světové válce, kdy byl zaznamenán sporadický výskyt, jenž patrně souvisel s přirozenou migrací z oblastí souvislého rozšíření (Karpaty).

V 70. letech 20. století se zejména v západní Evropě začaly objevovat snahy o záchranu rysa a jeho návrat do původních oblastí. V souvislosti s těmito trendy bylo neoficiálním způsobem v NP Bavorský les v letech 1970-71 vysazeno asi 7 jedinců. Prakticky bezprostředně po tomto výsadku se rysi začali objevovat také na české straně Šumavy.

V 80. letech byl pro českou stranu Šumavy vypracován a schválen oficiální projekt reintrodukce.
Do volné přírody bylo vysazeno celkem 17 rysů (7 samic, 10 samců), odchycených především na Slovensku. Poslední vypouštění proběhlo v roce 1989. V té době se rys vyskytoval pravidelně již prakticky v celé oblasti vlastní Šumavy. Jeho výskyt byl hlášen z Královského hvozdu a Železnorudské hornatiny, z Kochánovských plání a Křemelné, Javornické hornatiny, z oblasti Stožce, Radvanovického hřbetu, Boubína, Trojmezné. Jeho početnost byla odhadována na 25 až 27 jedinců. V letech 1991-92 bylo provedeno nové zhodnocení stavu populace a odhadnuto celkem 42 samostatných jedinců rysa. Další odhad z roku 1994 udává 75 rysů včetně mláďat. Navíc se rozšířil i do některých oblastí mimo vlastní Šumavu.

V polovině 90. let došlo k výraznějšímu nárůstu početnosti a rozšiřování areálu výskytu, vznikla proto potřeba detailnějšího vyhodnocení stavu populace pro možnost kvalifikovaného rozhodování o její další ochraně. Byl zintenzivněn výzkum a monitoring klasickými metodami (zimní sčítání), pomocí dotazníkových akcí bylo hodnoceno rozšíření v celých jižních a západních Čechách, studium potravy podle analýz kořisti i trusu a bylo rovněž přistoupeno k radiotelemetrickému výzkumu. Cílem tohoto výzkumu bylo zejména stanovit velikost teritorií dospělých jedinců, sledovat směry a intenzitu disperze subadultních rysů ( rozptýlení nedospělých jedinců na ploše nebo v prostoru), sledovat denní aktivitu označených jedinců a kombinací s ostatními metodami zpřesnit odhady hustoty populace.

V intenzivním výzkumu a monitoringu populace se pokračuje i v současnosti, kdy dochází k určitému poklesu početnosti populace v jižních a západních Čechách.

Rys samotář
Rys ostrovid patří mezi teritoriální, samotářské druhy kočkovitých šelem. Společně se zdržují kočky s kocoury pouze krátce během období říje v předjaří, skupiny více jedinců tvoří pouze kočka s vlastními koťaty v prvním roce jejich vývoje. Během druhého roku věku jsou mladí rysi nuceni se osamostatňovat a hledat si svůj vlastní životní prostor.

Rozptyl mladých jedinců je nejčastější způsob osidlování nových území a také eventuálního kontaktu s jinými subpopulacemi. Tato tzv. disperze může být značná, emigrující rysi využívají v naší fragmentované krajině koridorů s vyšší lesnatostí a jsou schopni překonávat velké vzdálenosti, řádově desítky i stovky kilometrů.

Rys se dokázal na Šumavě úspěšně znovu zabydlet, je schopen adaptace a přežívání i ve fragmentované krajině podhůří. Jsme my, lidé, schopni poskytnout mu dostatečný prostor pro jeho dlouhodobé přežití?