Většina bezlesých ploch na území Národního parku Šumava vznikla v různých časových obdobích teprve v důsledku kolonizační činnosti člověka, na úkor původních porostů lesních. Druhá polovina 17. a zejména pak 18. století bylo obdobím vyvrcholení tlaku na odlesňování značných částí i tzv. vyšší Šumavy v důsledku poslední vlny jejího osídlování (rozvoj sklářství a těžby dřeva). Na trvalosti a intenzitě využívání takto odlesněných ploch záviselo, zda se zde udrželo částečné nebo úplné bezlesí od prvního odlesnění dodnes, nebo zda existence bezlesí měla pouze dočasný charakter. Na druhu zásahů, jimiž byl bezlesý stav takovýchto lokalit udržován potom závisel jejich skutečný charakter. Je tedy zřejmé, že drtivá většina bezlesí nevykazuje stav navozený dlouhodobým historickým působením člověka.
Své místo při formování této krajiny měl vždy člověk hospodář se svojí specifickou tradicí extenzivního malozemědělství a řemeslnické výroby. Právě touto dlouhodobou hospodářskou činností byla vytvořena kulturní, pestrá, rozmanitá, harmonická a ekologicky vyvážená krajina s mnoha cennými prvky, které byly podmíněny právě tímto způsobem využití.
Poválečné období
V důsledku událostí II. světové války došlo k vysídlení převážné části celého příhraničního regionu Šumavy, což mělo přímý dopad na využívání či nevyužívání bezlesé, dosud zemědělsky obhospodařované krajiny. Po likvidaci sídel a sídelní infrastruktury, vytvořením hraničního pásma, vojenských výcvikových prostorů Dobrá Voda a Boletice, zřízením „železné opony", byla dosud zemědělsky využívaná krajina z valné části ponechána bez využítí a nastoupil zde naturalizační proces.
Zemědělská velkovýroba
Vysídlením hraničního pásma po roce 1945 na straně jedné, nastoupením cesty zemědělské velkovýroby, snahou o intenzifikaci a specializaci zemědělských činností, s absencí vztahu námezdních pracovních sil k určité lokalitě na straně druhé, došlo k narušení rovnováhy ekosystémů kulturní krajiny. Nepříznivě se projevily především meliorace v podobě velkoplošného odvodňování, rozsáhlé rekultivace, likvidace liniové zeleně, kamenných tarasů a snosů, polních cest, nadměrné hnojení a užívání pesticidů, jakož i nadměrné koncentrace hospodářských zvířat se všemi svými důsledky. V těchto intenzivně využívaných lokalitách došlo k zásadní změně cenóz a ochuzení druhového spektra rostlin i živočichů.
Současně však prudký pokles stavu obyvatelstva a přechod na obhospodařování velkých ploch a ponechání vzdálených a nedostupných ploch samoregulaci, zabránily vymizení některých druhů rostlin a živočichů citlivých na antropogenní vlivy. Naopak jiné druhy, vyžadující pravidelně prováděné extenzivní zásahy ze stejného důvodu vymizely. Vlivem sukcese došlo také ke značné redukci ploch bezlesí ve prospěch lesních a především plášťových ekosystémů, které jsou z hlediska biodiverzity velmi významné.
Vznik Národního parku Šumava
V době vzniku Národního parku Šumava byla prakticky všechna využívaná půda obhospodařována státními statky a vojenskými lesy a statky. Zemědělství bylo spjato zejména s enklávami obcí a historickými místy s výjimkou území bývalého Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, které bylo využíváno pro extenzivní pastvu stáda Herefordského skotu. Obdělávání zemědělské půdy bylo organizováno z větších center položených směrem do vnitrozemí. V důsledku nedostatku pracovních sil a mnohdy i jejich špatné kvality, byla péče o zemědělskou půdu velmi nízká, diferenciace z pohledu ochrany přírody prakticky žádná. Nevhodné scelování pozemků a jejich zorňování vedlo ke zvýšené erozní činnosti a k ekologickým škodám. Ne jinak tomu bylo při provozování živočišné výroby. Tato struktura a organizace zemědělských činností se ukázala jako zcela nevhodná k zabezpečení péče o krajinu v národním parku.
Současný stav
Rostlinná výroba je v horské oblasti téměř výlučně orientována na produkci objemových krmiv (píce) a pastvy pro skot. V příznivějších výrobních podmínkách (Chlum, Záhvozdí, Želnava, Nová Pec) vedle produkce píce pro skot i na pěstování odolnějších druhů obilovin (žito, oves, ječmen), zejména za účelem získání krmiva a stelivové slámy.
Živočišná výroba je zaměřena převážně na chov masných plemen skotu bez tržní produkce mléka. Uplatnění zde nacházejí především masná plemena Hereford, Galloway, Aberdeen-angus, Highland Cattle (Skotský skot horský), případně další. Určité místo zaujímá dosud i chov skotu s kombinovanou užitkovostí, zvláště pak v okrajovém území NP Šumava. Doplňkem zemědělské výroby je spíše zájmová činnost chovu koní, plemena Hafling (jezdectví, agroturistika), či v omezené míře chov koní plemen pracovních (práce v lese). Chov ovcí nachází zatím uplatnění jen pomístně.
