Poslední doba ledová doznívala ve střední Evropě před 14 - 13 tisíci lety. Člověk se tehdy zdržoval v oblastech s příznivějším klimatem a bohatšími zdroji obživy a obvodové části Šumavy nanejvýš snad náhodně navštěvoval. Výpověď o tom, jak tehdy a ještě hodně dlouho poté vypadala šumavská krajina, musíme proto hledat jen v přírodě samé. Nevíme toho zatím mnoho. Leccos z toho co víme, si jistě nesprávně vysvětlujeme. Ale již dnes nám dílčí poznatky různých odvětví přírodních věd skládají poměrně ucelenou mozaiku vědomostí o tom, jak tehdy naše krajina vypadala.

Klima bylo tehdy podstatně chladnější, ale také mnohem sušší než dnes. Již tehdy však platila základní klimatická stupňovitost. A tak, přirovnáme-li tehdejší krajinu v podhůří Šumavy k dnešní drsné a bezlesé severské kontinentální tundře, měla Šumava ráz některých pohoří na dnešním dalekém severu. Holé skály, balvanité sutě, firnoviska, sporá vegetace úzce přizpůsobených keříčků a bylin. I nejotužilejší vyšší dřeviny stromovitého vzrůstu zřejmě zcela chyběly. Původ této horské květeny je třeba hledat spíše v alpském vysokohoří než na vzdáleném evropském severu, i když pohyby evropské flóry v různých fázích zalednění byly složité a zdaleka ještě nejsou zcela vysvětlené.

Na sklonku poslední doby ledové a ještě dlouho potom byla Šumava otevřená, bezlesá krajina. V dalších obdobích tak, jak se postupně měnil charakter klimatu a přírodní podmínky umožňovaly stále větší rozvoj lesa, se šumavská krajina postupně zalesňovala. Tento vývoj dospěl až do vrcholné fáze, v níž takřka celé území, jak v horách, tak v přilehlém podhůří, pokrýval les. Les s pestrou mozaikou dřevin a bylin, jejichž druhové složení a prostorové rozvrstvení záviselo pouze na přírodních podmínkách. Člověk tehdy ještě šumavskou krajinu neobýval, zcela nevýznamným způsobem ovlivňoval pouze nižší, obvodové části území.

Později nabyl vliv člověka v šumavském podhůří na významu. I když ještě nelze mluvit o nějaké souvislé a trvalé kolonizaci tohoto území, znamenal zde nástup pasteveckých kultur především místní prořeďování lesa a odlesňování, mnohde dlouhodobé a dosti podstatné. Vyšší a vrcholové polohy Šumavy však zůstávaly v této době ještě zcela bez lidského vlivu. Je velmi pravděpodobné, že již tehdy člověk občasně nebo pravidelně na příhodných místech překonával horský val Šumavy. Na přelomu pravěku a nám již bližší, historické doby, došlo snad v kratším časovém úseku k určitému ústupu osídlení z obvodové části Šumavy a tím i k opětnému samovolnému zalesňování ploch odlesněných činností člověka. Byla to však v celkovém vývoji šumavské krajiny jen poměrně krátká etapa. Zemědělské osídlení rané historické doby brzy převrstvilo a podstatně rozšířilo starší sídelní prostory v obvodové části Šumavy. Les byl v této části území postupně zatlačen do míst méně vhodných pro zemědělské využívání. I tam byl však člověkem výrazně ovlivňován v druhové skladbě dřevin i struktuře, zatím však jen nepřímo a nezáměrně. Příznivé vlivy místního klimatu ve východní části podhůří byly příčinou rychlého průniku zemědělského osídlení i do poněkud vyšších poloh. To je patrné zejména na Českokrumlovsku, Prachaticku a Sušicku. Tak se v této nižší části území vyvinula charakteristická mozaika zemědělské krajiny s menšími lesními celky, která se, s určitými výkyvy ve prospěch lesa či bezlesí, udržela dodnes.

Vyšší a nejvyšší části Šumavy však zůstávaly stále pokryty nedotčenými pralesy, i když i tato území byla člověkem stále častěji navštěvována a v úzce vymezených prostorech již i hospodářsky využívána.

Nejprve sem člověk pronikal za těžbou drahých kovů. Zejména těžba zlata z potočních náplavů byla hybnou silou raného sezónního průniku člověka až do nejvyšších poloh centrální části pohoří. Předpokládáme, že rozsáhlé pozůstatky rýžovnických prací v nejvyšších polohách Šumavy, např. takřka na samém úpatí Roklanu, pocházejí teprve z pokročilého středověku. Není však vyloučeno, že při dalším archeologickém průzkumu se dočkáme mnohých překvapení a časovou hranici této těžby posuneme do období poněkud starších. Přesto, že v těchto případech šlo vždy o vlivy sezónní a úzce místní, je zřejmé, že člověk již tehdy les také v nejvyšších polohách Šumavy poněkud ovlivňoval.

Za těžbou kovů přicházely do vyšších částí Šumavy i další vlivy, které postupně směřovaly k narušování celistvosti horského lesa a k místnímu dočasnému a posléze trvalému odlesňování. Sezónní pastva dobytka v lesích, od počátku osídlení běžná v podhůří, se nejdříve výrazněji uplatnila v severozápadní a centrální části vyšší Šumavy. Na přelomu středověku a novověku byla však již častá na celém území.

Velký vliv na stav lesů na Šumavě mělo zejména sklářství. Jeho počátky jsou na Vimpersku a Hornoplánsku doloženy již v polovině 14. století. Skutečný rozmach sklářských hutí však nastal teprve od 16. století. Sklářské hutě stály na počátku kolonizace na řadě míst v dosud nedotčených lesích vyšší Šumavy. Přesto, že sklářské hutě, zejména v počátečních obdobích rozvoje, byly jen malé podniky, byl jejich nárok na spotřebu dřeva značný. Existence takové huti, třeba jen několikaletá, znamenala vždy značný zásah do druhové skladby i struktury okolního lesa. Navíc zde byly vlivy spojené s trvalým nebo alespoň dočasným osídlením a leckteré dnešní šumavské osady mají svůj původ právě v někdejších sklářských hutích.

S rozvojem městského osídlení a později i průmyslu v českém a podunajském vnitrozemí stoupala během středověku a zejména počátkem novověku spotřeba palivového a stavebního dřeva. Místní střediska, i ta největší - Český Krumlov, Vimperk, Sušice aj., stačila velmi dlouho pokrývat svou spotřebu dřeva z nepříliš vzdálených lesů, jejichž stav byl ovšem úměrný míře exploatace. Pouze v některých územích, s tradičně rozvinutou těžbou rud, zejména na Kašperskohorsku, byl citelný nedostatek dřeva pociťován již v časných fázích středověku a tamní lesy byly již tehdy v poměrně špatném stavu. Ve vrcholové fázi středověku, kdy tyto problémy doléhaly obzvlášť tíživě (při současném poklesu zájmu panovníků na celistvosti hraničních lesů) byla těžba lesa a tím i další účelová kolonizace vyšších oblastí Šumavy omezována pouze dopravní nedostupností obrovských dřevních zásob. Doprava po ose na větší vzdálenost nebyla možná pro nákladnost stavby i udržování cest v panenském horském terénu. Plavbu dlouhého dřeva na obou největších tocích - Vltavě i Otavě znemožňovaly nesplavné skalnaté úseky. Na Vltavě to byla Čertova stěna pod Vyšším Brodem a na Otavě resp. Vydře soutěska Schachtelei pod Antýglem. Malé toky byly po úpravách vhodné jen pro plavbu kratšího, palivového dřeva a porůznu byly také odedávna k tomuto účelu využívány.

A tak se druhá polovina 17. století a zejména pak 18. století stává obdobím, kdy se kolonizace Šumavy dovršuje. Dovršuje se tím i odlesnění určitých částí území a strukturní přeměna původního lesa ve značné části i těch nejvyšších poloh Šumavy. Cílem této vlny kolonizace je především zužitkování dřevních zásob nejvyšších poloh pohoří.