Ačkoliv jsou tato společenstva výsledkem činnosti člověka, jejich druhová skladba se vyvinula převážně z původního, místního genofondu. Ve zcela nových podmínkách a vazbách se v průběhu jejich diferenciace sdružily druhy lesní, prameništní, druhy mrazového bezlesí, potočních niv, otevřených kamenitých sutí a skalních štěrbin, a také nemnohé rostlinné taxony, které se do území dostaly - bezděčně nebo záměrně - až s jeho osídlením. Tato různorodá směs druhů si však postupně, v závislosti na detailních stanovištních podmínkách a na typu tradiční kultivace stanovišť odnímaných lesu, vytvořila nové vzájemné vztahy i vazby k novému prostředí.
Mnohé významné světlomilné rostlinné taxony, přežívající jako relikty z raných období postglaciálu jen obtížně v původní vegetaci území, získaly se vznikem antropogenního bezlesí reálnou možnost dlouhodobého přežití a v některých případech také nečekanou příležitost k nevídanému rozšíření v nových cenotických vazbách. Ačkoliv se tyto druhy dodnes samozřejmě roztroušeně vyskytují i na svých původnějších stanovištích, kvantitativně jsou zcela soustředěny do biotopů lučního bezlesí. Zejména úseky, na nichž se uplatňují extrémní podmínky prostředí (vysoká půdní vlhkost, vysoký obsah půdního skeletu, mrazové polohy atd.) jsou dnes zásobárnou výskytu těchto cenných druhů. Jedná se např. o koprníček nachový, hořec šumavský, jestřábník oranžový, prhu chlumní, běloprstku bělavou.
Přestože zásadním způsobem negativně neovlivněná luční a pastvinná společenstva zůstala zachována jen na části své původní plochy, zejména ve vyšších a donedávna omezeně přístupných částech území, kde však zase zčásti podlehla nežádoucí přirozené sukcesi, je v tomto základním typu bezlesí dosud koncentrován výskyt většiny chráněných a ohrožených druhů šumavské floóry. Jeho zachování má tedy zásadní význam pro přetrvání a záchranu šumavského fytogenofondu.
Podmáčené a hydrofytní vysokobylinné nivní louky zůstaly v menších fragmentech dochovány podél vodních toků i v mírných svahových polohách v nižších a středních výškách Šumavy, kde většinou bezprostředně navazují na dosud zachované prameništní systémy. Syntaxonomicky náležejí do rámce svazů Molinion (as. Junco-Molinietum - vzácně jen v nižších polohách) a zejména Calthion.
Rašelinné louky a luční prameništní rašeliniště, vytvořené nejčastěji rovněž v pramenných polohách mírnějších svahů a v zamokřených údolních nivách, jsou uvedeny v samostatné kapitole „Rašeliniště“.
Nejběžnějším typem šumavských mezofytních luk jsou psinečkové, trojštětové a rdesnové horské louky, řazené do rámce svazu Polygono-Trisetion. Jsou charakterizované zejména výskytem kakostu lesního, knotovky červené, řeřišníčku Hallerova, škardy čertokusolisté, zvonečníku černého, lipnice Chaixovy. V rámci Šumavy se vyskytují dvě dosud registrované asociace (as. Melandrio-Trisetetum, as. Cardaminopsidi halleri-Agrostietum), škála společenstev však bude rozhodně vyšší.
Jen spíše okrajově se v nižších polohách Šumavy vyskytují mezofytní kulturní luční společenstva z rámce svazů Arrhenatherion (as. Poo-Trisetetum, vzniká zřejmě důslednějším zkulturněním luk sv. Polygono-Trisetion), Alopecurion (as. Agropyro-Alopecuretum, as. Sanguisorbo-Deschampsietum caespitosae) a pastviny svazu Cynosurion (as. Festuco-Cynosuretum).
Charakteristickou a pro fytogenofond velice významnou mezofytní travinnou formací jsou krátkostébelné pastviny nižších a středních poloh Šumavy (svaz Violion caninae), v nichž se vyskytují např. vemeníček zelený, vratička měsíční, hadí mord nízký, pětiprstka žežulník, vemeník dvoulistý, vstavač kukačka, prstnatec bezový, všivec lesní a další cenné druhy. Významnými indikačními taxony jsou violka psí, plevnatec poléhavý, vítod obecný a další. Tato pastvinná společenstva mezických až subxerických stanovišť jsou na Šumavě zastoupena následujícími fytocenózami: as. Polygalo-Nardetum, as. Gymnadenio-Nardetum, as. Campanulo rotundifoliae - Dianthetum deltoidis (jen nižší polohy). Část společenstev je však vázána i na kontaktní zóny rašelinišť a pramenišť, zejména ve vyšších polohách (as. Sphagno-Nardetum, as. Nardo-Juncetum squarrosi).
Naprosto unikátní traninnou formací vysoké Šumavy jsou smilkové pastviny, velmi přirozeného téměř subalpinského charakteru (sv. Nardion), které rovněž hostí značný počet vzácných a ohrožených prvků - např. bojínek alpský, hořec šumavský, plavuník alpský, běloprstku bělavou, zlatobýl alpinský aj. Ze Šumavy byla zatím popsána jediná asociace, Lycopodio alpini-Nardetum, cenologická diverzita těchto porostů je však zřejmě vyšší.
Velmi osobitou vegetační formací jsou vřesovištní pastviny a kamenitá lada, rovněž s účastí některých vzácných a ohrožených taxonů. Roste zde např. několik druhů plavuníků (včetně plavuníku alpského), rovněž běloprstka bělavá, prha chlumní, v nižších polohách i hořeček český a další. Syntaxonomicky náležejí tato společenstva do rámce svazu Genistion. Nejběžnější fytocenózou je as. Calluno-Vaccinietum, pro Šumavu je však zvlášť charakteristická dosud hojná as. Arnico montanae-Callunetum.
Silně antropogenní až ruderální rostlinstvo sídel, okrajů komunikací, vegetace lesních pasek a plevelová společenstva polí a zahrad nejsou náplní tohoto přehledu.
Jak je z předchozího nástinu zřejmé, z celošumavského rámce přirozené zonální vegetace svou fytogeografickou a vegetační charakteristikou výrazně vybočují tři fenomény: ekosystémy jezerních karů, rašeliništní a luční komplex Šumavských plání včetně kotliny Křemelné a jedinečný mokřadní komplex Hornovltavské kotliny. Právě jejich výjimečná flóra a vegetace zakládá jedinečnost Šumavy ve srovnání s ostatními středohorami ve středoevropském kontextu.
Více na stránkách výzkumu na Šumavě:
Kategorizace a zhodnocení současného stavu vegetace druhotného bezlesí na Šumavě jako základní podklad pro management územíNávrh managementu druhotného bezlesí na území Národního parku Šumava a hodnocení vlivu vybraných způsobů hospodaření
