Zonální lesní vegetace

Květnaté bučiny a jedliny (sv. Fagion, podsv. Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) byly základní, původně celoplošně rozšířenou zonální vegetační jednotkou Šumavy, dosahující až do nadmořských výšek 1 000 - 1 500 m. Místy, zejména v SZ části Šumavy (ale třeba i na severních svazích Boubínské hornatiny) převládala v porostech jedle a šlo tedy spíše o květnaté jedliny. Jinak jsou to porosty tvořené směsí smrku a buku, s menším zastoupením jedle a s příměsí javoru klenu a jilmu drsného. Jde převážně o floristicky značně pestrá společenstva s bylinným patrem o 30 - 50 druzích v nejbohatších porostech. V druhovém souboru převládají náročnější druhy mezofilních smíšených lesů. Květnaté bučiny jsou na Šumavě zastoupeny převážně širokou as. Dentario enneaphylli-Fagetum, na chudších stanovištích s vyšším podílem půdního skeletu i as. Festuco-Fagetum. Květnaté jedliny jsou zastoupeny as. Abietetum hercynicum. Do dnešní doby se dochovala celá řada původních (pralesních), nebo alespoň přirozených porostů, zejména v JV části Šumavy (v rámci NP Šumava masiv Smrčiny, Stožce, Radvanovického hřbetu, Chlustova), v západní části NP např. Medvědí hrby u Debrníku, mimo NP zejména v Boubínské, Želnavské a Svatotomášské hornatině.

Acidofilní horské bučiny (sv. Luzulo-Fagion) tvořily různě širokou zónu mezi květnatými bučinami a klimaxovými smrčinami v maximálním rozmezí 1 000 - 1 300 m n. m. a plošně rozšířenější byly jen v oblasti Šumavských plání a Královského hvozdu. Floristicky jsou to chudé porosty s nenáročnými acidofilními druhy v bylinném patře (třtina chloupkatá, bika lesní, z květnatých bučin sem přecházejí v podstatě jen věsenka nachová a kokořík přeslenitý). Jejich stromová etáž je tvořena opět smrkem a bukem, s malou příměsí jedle a javoru klenu na spodní hranici rozšíření. Na Šumavě jsou zastoupeny vcelku uniformní as. Calamagrostio villosae-Fagetum. Porostů s přirozenou skladbou se dochovalo velmi málo, opět prakticky jen ve skupině Plechého a Smrčiny, v centrální Šumavě na JV svahu Antiglu a JZ svahu Ždanidel, mimo NP Šumava zejména v masivu Boubína.

Klimaxové smrčiny (sv. Piceion excelsae) jsou na Šumavě původním lesním společenstvem supramontánního stupně nad 1 200 m nadmořské výšky, pokrývající jen nejvyšší šumavské hřebeny a vrcholy. Stromové patro tvoří původní šumavský ekotyp smrku s vtroušeným jeřábem, v podrostu většinou dominuje třtina chloupkatá. Velmi charakteristicky je vytvořeno mechové patro, v němž dominují Dicranum scoparium a Polytrichum formosum, důležitými indikačními druhy jsou játrovky rodu Barbilophozia, zejména B. lycopodioides a B. floerkei. Převážná část porostů náleží široké as. Calamagrostio villosae-Piceetum. Na lokálně příznivějších stanovištích (např. v jezerních karech, na terénních tvarech konkávního charakteru) jsou vytvořeny vysokobylinné kapradinové smrčiny s dominantní papratkou alpinskou (as. Athyrio alpestris-Piceetum z rámce sv. Athyrio alpestris-Piceion). Přirozené porosty se velkoplošně a v typické podobě dochovaly zejména na hřebenu Plechého a Třístoličníku, jinde jen v menších fragmentech (Pramen Vltavy, Z svahy Mokrůvky, karoidy na podvrcholových svazích Špičáku a Plattenhausenu, JV podvrcholový svah Lakabergu), mimo NP Šumava ještě na V podvrcholovém svahu Boubína a roztroušeně v hraničním hřebenu Královského hvozdu. Vegetační jednotka klimaxových smrčin je na Šumavě jako celek nejvíce ohrožena působením dálkových imisí.

Azonální lesní vegatace

Přehled jednotek azonální vegetace zahajují podmáčené smrčiny a jedliny (sv. Piceion excelsae). Tvoří vegetační doprovod většiny potoků v zalesněných oblastech Šumavy a větší plochy zaujímají jen v plochých sníženinách Plání v bezprostředním okolí rašelinišť. Charakteristické druhy bylinného patra jsou obdobné jako u klimaxových smrčin. Velmi bohatě je vytvořeno mechové patro s mnoha druhy hygrofilních mechorostů (zejména Sphagnum girgensohnii, Bazzania trilobata, Polytrichum commune aj.). Podmáčené smrčiny a jedliny jsou zastoupeny široce pojatou as. Mastigobryo-Piceetum, která přirozeně vytváří celou řadu lokálních podtypů. Rašelinné smrčiny jsou rozvolněné, většinou růstově zakrnělé porosty smrku přímo na rašeliništích nebo v jejich kontaktních zónách. Bylinné i mechové patro již zcela odpovídá rašeliništní vegetaci. Jsou podrobněji zmíněny v kapitole „Rašeliniště“.

Údolní olšiny (sv. Alno-Ulmion, podsv. Alneion glutinoso-incanae), tvořené převážně olší šedou, zasahují do nižších částí Šumavy zlomkovitě podél větších vodních toků. Potoční olšiny jsou fytocenologicky klasifikovány jako as. Alnetum incanae. Ve větší míře jsou dochovány v údolní nivě středního toku Křemelné a podél Vltavy od Františkova až po Hornovltavskou kotlinu, zde ještě v nivě Řasnice a Studené Vltavy. Zvláštním typem jsou smrkové olšiny (as. Piceo-Alnetum), vytvořené v plochých sníženinách terénu především na prameništních systémech. Jejich fragmenty jsou dosud dochovány v některých částech Hornovltavské kotliny (nejlepší porosty však leží mimo hranice CHKO v blízkosti Pláničky u Černé v Pošumaví).

Suťové a roklinové lesy (sv. Tilio-Acerion) jsou listnaté nebo smíšené porosty s vysokým podílem javorů a jilmu drsného, vytvořené na extrémních zazemněných sutích, nebo v zaříznutých roklinách, především ve stupni květnatých bučin, od nichž se floristicky liší jen kvantitativně vyšším zastoupením některých druhů v podrostu - např. bažanky vytrvalé, pižmovky mošusové, podbílku šupinatého aj. a výskytem meruzalky alpské. Na Šumavě jsou zastoupeny především jilmovými javořinami (v rámci široce pojaté as. Mercuriali-Fraxinetum). Jejich porosty jsou vždy relativně maloplošné, dochované zejména v masivu Stožce, v menších fragmentech na svazích otavského údolí, mimo NP ještě v Boubínském komplexu. Velmi vzácně se vyskytují i měsíčnicové javořiny as. Lunario-Aceretum (vrch Spáleniště u Českých Žlebů).

Reliktní bory a borové březiny (sv. Dicrano-Pinion) porůstají malé plochy skalních ostrožen a kamenných moří, zejména v Povydří, v údolí Losenice, mimo NP Šumava na Vyšebrodsku. Vyznačují se velmi chudým acidofilním bylinným patrem. Velmi charakteristicky a bohatě je naopak vytvořeno patro mechové a lišejníkové (řada druhů mechů rodu Grimmia, Syntrichia, Racomitrium, ale i Spagnum, lišejníky rodů Cetraria, Cladonia, Umbilicaria aj.). Šumavské porosty patří k as. Betulo carpaticae-Pinetum.