Základní vklad do fytogenofondu Šumavy se uskutečňoval v dávných obdobích geologické minulosti země. Ve svém úhrnu proto odpovídá středoevropskému globálu danému polohou, rozpětím nadmořských výšek, klimatem a změnami klimatu v průběhu věků.
Rostlinstvo
Šumavská květena a rostlinstvo je charakteristickou ukázkou středohorské středoevropské flóry a vegetace, ale má i svá určitá specifika, daná zejména relativní blízkostí alpského vysokohorského masivu aj. Šumava, až na nevelké úseky podhůří, neoplývá přílišnou různorodostí přírodních podmínek. Také její květena má proto poněkud uniformní ráz, zpestřovaný spíše antropogenními než přírodními vlivy.
Základní vklad do fytogenofondu Šumavy se uskutečňoval v dávných obdobích geologické minulosti země. Ve svém úhrnu proto odpovídá středoevropskému globálu danému polohou, rozpětím nadmořských výšek, klimatem a změnami klimatu v průběhu věků.
Kapitoly
Regionálně fytogeografické členění
Regionálně fytogeografické členění akceptuje především současnou skladbu flóry a vegetace, ale odráží též širší vegetační a florogenetické vztahy a vývoj květeny včetně vlivů lidské činnosti. Na tomto základě vymezuje v sestupné hierarchii vnitřně jednotné územní jednotky vůči okolním.
Z fytogeografického hlediska, v kontextu širších vztahů, leží celá Šumava ve středoevropské provincii středoevropské květenné oblasti temperátního pásma Evropy.
Předšumaví a nižší polohy Šumavy náleží do fytogeografické oblasti mezofytikum, která je charakterizována jako oblast zonální vegetace středoevropského opadavého lesa, zaujímající suprakolinní až submontánní vegetační stupeň, s klimatem mírně oceanickým s přechodem do mírné kontinentality (dle klimatického členění jde o jednotlivé okrsky mírně teplé oblasti).
Vybočení z popsaného rámce, vyvolané výškovou členitostí území střední Evropy, reliéfem, klimatem, popřípadě i dlouhotrvajícím vlivem lidské činnosti na vegetaci a složení květeny, je nutno považovat za projevy extrazonality. Na Šumavě takto z rámce mezofytika vybočuje extrazonální chladnomilná květena horská - oreofytikum, v níž až na nepatrné výjimky chybí zastoupení teplomilných druhů. Zaujímá zde vegetační stupeň montánní až supramontánní (mimo ČR až subalpinský). Dle klimatického členění jde o chladnou oblast.
Mezofytikum je v šumavských poměrech charakterizováno výskytem květnatých bučin a jedlin (Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) a kyselých podhorských bučin (Luzulo-Fagion nižších poloh). V submontánním stupni mezofytika má horní hranici rozšíření např. dub zimní, lípa srdčitá, svízel lesní, jaterník podléška, třezalka horská, pcháč zelinný, válečka prapořitá aj. a fytocenózy svazů Arrhenatherion, Molinion, Hyperico perforati-Scleranthion perennis, Prunion spinosae, Bromion erecti, Alno-Ulmion (spol. se střemchou a olší lepkavou).
Šumavské oreofytikum je charakterizováno smíšeným smrko-buko-jedlovým lesem (horní okraj Eu-Fagenion, Luzulo-Fagion vyšších poloh), klimaxovými a podmáčenými smrčinami a jedlinami (Piceion excelsae), oligotrofními jezery (Isoetion lacustris), ombrotrofními rašeliništi (Sphagnion medii, Leuko-Scheuchzerion), horskými loukami a pastvinami. V montánním stupni oreofytika je horní hranice rozšíření např. borovice blatky, jedle, lípy velkolisté, jilmu drsného, rojovníku bahenního, lipnice oddálené, vachty trojlisté, zvonečníku černého, kyčelnice devítilisté, k. cibulkonosné, pšeníčka rozkladitého a mnohých dalších. Naopak zde začíná výskyt typicky horských druhů, např. oměje šalamounku, šťovíku horského, papratky alpinské, biky lesní, plavuníku alpského, běloprstky bělavé, hořce šumavského, žebrovice různolisté, lipnice Chaixovy, kleče a dalších. V supramontánním stupni jsou významnými formacemi horské pastviny (Nardion) a fragmenty subalpinských společenstev v karech a na prameništích.
Šumavské mezofytikum a oreofytikum je na základě detailních vztahů a poměrů ve složení flóry a vegetace dále, poměrně velmi podrobně, členěno do nižších fytogeografických jednotek - okresů a zejména podokresů.
Lze konstatovat, že vymezení šumavského oreofytika (fyt. okres 88 - Šumava) se v zásadě kryje s hranicí CHKO a BR Šumava. Jen v celkem nepatrné míře zasahují do CHKO a BR výše položené úseky mezofytika; v SZ části fyt. okres 34 - Plánický hřeben, ve střední i jižní části fyt. okres 37 - Šumavsko-novohradské podhůří a to prostřednictvím podokresů 37a - Horní Pootaví, 37e - Volyňské Předšumaví, 37g - Libínské Předšumaví, 37h - Prachatické Předšumaví, 37i - Chvalšinské Předšumaví, 37l - Českokrumlovské Předšumaví a 37n - Kaplické mezihoří.
V hranicích NP Šumava a CHKO je zahrnuta naprostá většina území šumavského oreofytika s výjimkou celého fyt. podokresu 88c - Javorník a nejvýchodnějších výběžků podokresů 88g - Hornovltavská kotlina a 88h - Svatotomášská hornatina.
Vlastní národní park zaujímá téměř celý fyt. podokres 88b - Šumavské pláně, část podokresu 88d - Boubínsko-stožecká hornatina (jen stožeckou a stráženskou část), prakticky celý podokres 88e - Trojmezenská hornatina a výše položenou část podokresu 88g - Hornovltavská kotlina.
Z fytogeografického hlediska, v kontextu širších vztahů, leží celá Šumava ve středoevropské provincii středoevropské květenné oblasti temperátního pásma Evropy.
Předšumaví a nižší polohy Šumavy náleží do fytogeografické oblasti mezofytikum, která je charakterizována jako oblast zonální vegetace středoevropského opadavého lesa, zaujímající suprakolinní až submontánní vegetační stupeň, s klimatem mírně oceanickým s přechodem do mírné kontinentality (dle klimatického členění jde o jednotlivé okrsky mírně teplé oblasti).
Vybočení z popsaného rámce, vyvolané výškovou členitostí území střední Evropy, reliéfem, klimatem, popřípadě i dlouhotrvajícím vlivem lidské činnosti na vegetaci a složení květeny, je nutno považovat za projevy extrazonality. Na Šumavě takto z rámce mezofytika vybočuje extrazonální chladnomilná květena horská - oreofytikum, v níž až na nepatrné výjimky chybí zastoupení teplomilných druhů. Zaujímá zde vegetační stupeň montánní až supramontánní (mimo ČR až subalpinský). Dle klimatického členění jde o chladnou oblast.
Mezofytikum je v šumavských poměrech charakterizováno výskytem květnatých bučin a jedlin (Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) a kyselých podhorských bučin (Luzulo-Fagion nižších poloh). V submontánním stupni mezofytika má horní hranici rozšíření např. dub zimní, lípa srdčitá, svízel lesní, jaterník podléška, třezalka horská, pcháč zelinný, válečka prapořitá aj. a fytocenózy svazů Arrhenatherion, Molinion, Hyperico perforati-Scleranthion perennis, Prunion spinosae, Bromion erecti, Alno-Ulmion (spol. se střemchou a olší lepkavou).
Šumavské oreofytikum je charakterizováno smíšeným smrko-buko-jedlovým lesem (horní okraj Eu-Fagenion, Luzulo-Fagion vyšších poloh), klimaxovými a podmáčenými smrčinami a jedlinami (Piceion excelsae), oligotrofními jezery (Isoetion lacustris), ombrotrofními rašeliništi (Sphagnion medii, Leuko-Scheuchzerion), horskými loukami a pastvinami. V montánním stupni oreofytika je horní hranice rozšíření např. borovice blatky, jedle, lípy velkolisté, jilmu drsného, rojovníku bahenního, lipnice oddálené, vachty trojlisté, zvonečníku černého, kyčelnice devítilisté, k. cibulkonosné, pšeníčka rozkladitého a mnohých dalších. Naopak zde začíná výskyt typicky horských druhů, např. oměje šalamounku, šťovíku horského, papratky alpinské, biky lesní, plavuníku alpského, běloprstky bělavé, hořce šumavského, žebrovice různolisté, lipnice Chaixovy, kleče a dalších. V supramontánním stupni jsou významnými formacemi horské pastviny (Nardion) a fragmenty subalpinských společenstev v karech a na prameništích.
Šumavské mezofytikum a oreofytikum je na základě detailních vztahů a poměrů ve složení flóry a vegetace dále, poměrně velmi podrobně, členěno do nižších fytogeografických jednotek - okresů a zejména podokresů.
Lze konstatovat, že vymezení šumavského oreofytika (fyt. okres 88 - Šumava) se v zásadě kryje s hranicí CHKO a BR Šumava. Jen v celkem nepatrné míře zasahují do CHKO a BR výše položené úseky mezofytika; v SZ části fyt. okres 34 - Plánický hřeben, ve střední i jižní části fyt. okres 37 - Šumavsko-novohradské podhůří a to prostřednictvím podokresů 37a - Horní Pootaví, 37e - Volyňské Předšumaví, 37g - Libínské Předšumaví, 37h - Prachatické Předšumaví, 37i - Chvalšinské Předšumaví, 37l - Českokrumlovské Předšumaví a 37n - Kaplické mezihoří.
V hranicích NP Šumava a CHKO je zahrnuta naprostá většina území šumavského oreofytika s výjimkou celého fyt. podokresu 88c - Javorník a nejvýchodnějších výběžků podokresů 88g - Hornovltavská kotlina a 88h - Svatotomášská hornatina.
Vlastní národní park zaujímá téměř celý fyt. podokres 88b - Šumavské pláně, část podokresu 88d - Boubínsko-stožecká hornatina (jen stožeckou a stráženskou část), prakticky celý podokres 88e - Trojmezenská hornatina a výše položenou část podokresu 88g - Hornovltavská kotlina.
