Šumava patří mezi nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří střední Evropy s rozsáhlými relikty vrcholových plošin, ležících v několika úrovních v nadmořské výšce nad 1000 m n.m. Tyto jsou zachovány v její centrální části a nazývají se šumavské pláně. Pohořím Šumavy probíhá evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Pohoří má odlehlou geomorfologickou pozici vůči hlavním evropským erozním bázím. Relikty paleoreliéfu šumavských plání jsou považovány za jedny z nejstarších na evropském kontinentu.
Oblast celé Šumavy byla v podstatě po celý známý geologický vývoj vystavena pouze terigenním, různým destrukčním a veškerým denudačním procesům. V postorogenní historii nebyl zjištěn žádný mořský sedimentační pokryv. Podle nejnovějších geologických výzkumů je Šumava komplikovaná klenbovitá struktura varisky přepracovaných krystalických hornin moldanubika. Tato struktura je na JV lemována okrajovým dunajským zlomovým systémem, který v podstatě ohraničuje Český masív vůči molase. Na SV pošumavským zlomovým systémem.Význačným tektonickým prvkem je bavorský křemenný val, který nepřerušovaně lemuje úpatí nejvyšší Šumavy.
Šumava se nachází v pozici odlehlíku vůči terciérní až kvartérní retrográdní erozi či planaci. Hřbetnice Šumavy tvoří evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Retrográdní eroze atakuje poslední zbytky paleoreliéfu, který se zde zachoval, ze všech světových stran. Od Dunaje Regenem a Ilsem, od Labe Vltavou, Otavou, Volyňkou, Blanicí a Úhlavou. Pro zachování paleoreliéfu Šumavy má zcela vyjímečný význam i bavorský křemenný val. S největší pravděpodobností působil jako významná rezistentní bariéra proti terciérnímu tektonickému rozrušení segmentu Šumavy a zároveň zabraňoval při postupu retrográdní eroze do jádra Šumavy od Dunaje. Šumava tak leží s největší pravděpodobností na poměrně kompaktním tektonickém segmentu, zachovaném při rezistentním bavorském křemenném valu a tvoří nejrozsáhlejší středoevropský relikt paleogenního a možná až mesozoického paleoreliéfu.
Stratigrafické zařazení reliktů paleoreliéfu je možno provést pouze na základě dedukce, jejich vzájemné korelace a geomorfologické pozice vůči miocénní výplni budějovické pánve, jejíž zbytky leží nejvýše 490 m n.m. u Hliněného Újezdu. Logickou úvahou lze předpokládat, že relikty paleoreliéfu v okolí budějovického pánve okolo 500 m n.m. jsou spodnomiocénní až mladopaleogénní a relikty okolo 750 m n.m. pak paleogénního stáří. Často diskutovaný neotektonický vztah mezi výplní budějovického pánve a relikty obou úrovní paleoreliéfu nebyl pozorován. Naprosto chybí zlomové svahy. Obě hlavní úrovně paleoreliéfu v 1000 m n.m. a 750 m n.m. jsou pravděpodobně oddělené intenzivně degradovaným ústupovým svahem nepravidelného průběhu, který obnažil různé zlomové plochy pošumavského zlomového pásma a selektivně využíval různě rezistentní polohy, především křemenné žíly, více prokřemenělé polohy rul a migmatitů a porfyry. V některých částech lze pozorovat obnažené plochy zlomů nebo foliací, na kterých se obvykle zastavil ústupový svah planace nebo laterální eroze. Případný neotektonický zlomový svah by se musel zachovat i na rozsochách, což nebylo nikde pozorováno. Z tohoto důvodu lze usuzovat, že se jedná o denudační úrovně a lze tedy provést jejich relativní stratigrafii. Dedukce nám dovoluje uvažovat, že několikaúrovňový paleoreliéf šumavských plání může být spodnopaleogénní až svrchně mesozoický. Tuto logickou provázanost podporují i výskyty kaolinických zvětralin, relikty paleodrenáže a hlavně geomorfologická pozice Šumavy ve středoevropském kontextu. Současný reliéf Šumavy je intenzivně degradován procesy tropického zvětrávání a pediplanací z předcházejících denudačních cyklů. V pleistocénu převažovaly kryogenní a glaciální procesy.
Z hlediska exodynamického vývoje reliéfu lze reliéf centrální části Šumavy rozdělit do čtyř základních denudačních jednotek, které jsou výsledkem více či méně dlouhodobého polygenetického a polycyklického působení denudace na geologické struktury Šumavy. Tvoří je :
1) relikty paleogénního až mesozoického vrcholového paleoreliéfu ve třech úrovních nad 1000 m n.m.,
2) úpatní relikty mladopaleogénního planačního paleoreliéfu v 700 - 850 m n.m.,
3) morfologicky se uplatňující zlomové a strukturní exhumované plochy,
4) plio-pleistocénní erozní údolní síť.
Význačné geologické a geomorfologické lokality
Stamiliony let geologické historie jsou hlavním zdrojem pestrosti šumavské krajiny. Její povrch byl několikrát zdvižen horotvornými pochody, několikrát zarovnán a přitom rozlámán a rozrýván erozí. Po odstranění svrchních kilometrů zemské kůry zvětrávacími pochody a odnosem se na dnešní povrch dostaly horniny tvořící se dříve hluboko pod ním. Zejména zde nalezneme různé druhy rul a granitů, které zastupují dvě, na Šumavě zcela převládající skupiny hornin, totiž horniny přeměněné a hlubinné vyvřeliny.
