Tipy na výlet

Za alpskými vrcholky na Šumavě

  • 29.01.2004

(otištěno v lednu 2003 v příloze Šumava plus k časopisu Šumava vydávaném Správou NP a CHKO Šumava jako pravidelný čtvrtletník, autor Josef Štemberk)

Kvildu není třeba nikomu dlouze představovat, vždyť přízvisko hlavní sídlo Šumavy se k ní hodí i pro zimní sezónu. Leží uprostřed Šumavských plání, které jsou největší plochou ve střední Evropě s nadmořskou výškou přes 1000 metrů. I proto je zde nástup zimy velmi brzký. První sníh napadl například letos již na několik dní v měsíci září. Ale první lyžaři se objevují v listopadu a zimní sezóna se naplno rozjíždí od půli prosince a pak trvá téměř čtyři měsíce. To stačí, aby se i největší sněhomilové nabažili.

Kvilda je významnou křižovatkou běžkařských tras, které se odtud rozbíhají na všechny světové strany.

Přijměte naši pozvánku na jednu obzvlášť krásnou vyjížďku:

Dříve než opustíme osadu můžeme získat podrobné informace na cestu i o aktuálním stavu protažených stop v informačním středisku Národního parku Šumava v centru dědiny. Nyní můžeme vyrazit. Kam? Na Bučinu, bývalou vesnici na česko-německé hranici.
Přejedeme útlý tok mladé Vltávky, která se od pramenů až sem nazývá Černým potokem, podle hory pod kterou se rodí. Mineme bývalou Štruncovu pilu a začínáme stoupat. Nemusíte mít strach před náročnými výstupy, protože Kvilda je, jak známo, nejvýše položenou obcí v České republice (1065 m.n.m.). Do nadmořské výšky 1180 metrů nás pozvolna dovede bílá stopa v délce 6 kilometrů.

Lyžařská stopa nás nevede přímo po asfaltové silničce, ale copak na tom záleží, když vše je místy pod více než metrovou vrstvou sněhu? Pro letošní zimu je navíc Bučinská cesta udržována jako pěší vycházková trasa pro nelyžaře a další zájemce o zimní turistiku. Jejím cílem je 6 kilometrů vzdálená vyhlídka na rozvodí u bývalé osady Bučina, odkud lze za jasného počasí dohlédnout až na alpské čtyřtisícovky. Ovšem i samotná procházka spící krajinou v hlubokém zimním spánku je úchvatným zážitkem.

Hraniční přechod Bučina/Finsterau

Na běžkách se dostaneme příjemným stoupáním až tam, kam mohl dříve málokdo - k bývalé "železné oponě", která oddělovala socialistické Československo od tehdejšího Západního Německa, kde, jak jsme slýchali, bohatá buržoazie vykořisťovala pracující lid.

Přímočaré průseky v lesích budou ještě dlouho připomínat omezování práv občanů vlastní země. Pár informací z této hořké kapitoly dějin si můžete přečíst zde a po zrealizování projektu "Muzeum železných opon" si kompletní pojednání tématu každý bude moci připomenout na Kvildě, kam má být celá expozice umístěna.

Perfektní bílou stopou pokračujeme dále. Jedeme po kraji lesa i po lukách, které se opět vrací do původnímu stavu, k lesu. V zimě je nejlépe vidět, jak jsou stromy přizpůsobeny drsnému horskému klimatu. Štíhlé smrky mají větve přitisknuté ke kmeni, aby po nich sněhové masy sklouzly a svou tíhou je nerozlámaly. Úzké koruny s větvemi až na zem zase lépe odolávají větru. Na hřebenech občas vidíme stromy s větvemi jako prapory. Na Šumavě to není jev až tak obvyklý, ale i zde kruté západní větry dokážou řádně ošlehat habitus stromů.

Ještě než se dosmýkáme, řekněme, do cílové rovinky, tak přijedeme na křižovatku lyžařských cest. Buďte si jisti, že obě cesty vedou k cíli. Jak bylo řečeno, k vyhlídce na rozvodí u Bučiny mohou přijít od letošní zimy pohodlně i pěšáci, ale ti už si pak nevychutnají sjezdy bílou stopou dolů. Snad i ty krásné výhledy přivedly osídlence na česko-německé pomezí již v 2. polovině 18 století. Turisty to sem lákalo také vlastně od samého počátku. Psaný průvodce sliboval návštěvníkům pohled na alpské velikány již před více než 100 lety. Přesvědčte se sami, zda-li tam na horizontu stále ještě jsou.

Sjezdem se dostaneme ke zrekonstruované kapličce, postavené ke chvále Pana Ježíše Krista, jak hlásá nápis. O kousek dál byl zřízen informační bod Národních parků Šumava a Bavorský les, které se tu dotýkají, dalo by se říci, na jednom z hřebenů "Zelené střechy Evropy", která je svého času sněhobílá. Popojedeme směrem k otevřenému hraničnímu přechodu, my se ovšem dnes nevydáme k německým sousedům, ale pokračujeme příhraniční trasou směrem na Knížecí Pláně.

Musíme být opatrní při sjezdu, protože úvoz je tu úzký a lemován i mohutnými kmeny stromů.

Pohled na Luzný

Určitě se nezapomeňte ohlédnout na holý vrch Luzného, který připomíná bělovlasého starce ostatně i v létě.

Dorazíme na místo zvané Furík a můžeme se přímo vydat na "Knížky" (rozuměj: Knížecí Planě).

Obnovený hřbitov starousedlíky sotva nalezneme pod závějemi sněhu, ale třináctimetrový kříž na místě zbouraného kostela nelze přehlédnout.

I odtud se nabízejí výhledy na mnoho stran.

Zbývá se rozhodnout, kudy se vrátit domů, nebo alespoň do vyhřáté místnosti. Buď můžeme vyrazit po modré značené trase zpět na Bučinu a nebo ti zdatnější mohou zamířit na Borovou Ladu a odtud teprve na Kvildu. Všem přeji při vyjížďkách v bílé stopě pouze příjemný vítr s příchutí vloček a také pořádný hrnek výborného čaje po šťastném návratu.

Hraniční osada Bučina

Osada byla založena na jižním svahu Poštovní hory okolo roku 1770. Byla nejvýše položenou vsí na Šumavě (1882 m.n.m.). První osadníci zde nalezli porosty starých buků a podle toho osada dostala název Buchwald (česky Bučina). Roku 1794 zde stálo 13 domů, v nichž žilo 100 osob. Osadníci měli za úkol zpracovávat zdejší lesní bohatství.

Bučina

Těžké podmínky k životu i práci zlepšilo vybudování silnice z Kvildy na Bučinu v letech 1865-1866.

Zima zde byla drsná a dlouhá. Nejednou bylo dokonce třeba vyhrabat skromnou úrodu brambor či ovsa z pod předčasně napadaného sněhu.

Malebná poloha s dalekými výhledy lákala návštěvníky Šumavy už v 19. století. Vyrostlo zde několik hostinců a hotelů. Největším z těch čtyřech byl hotel Fastner se 17 pokoji pro hosty a 40 postelemi. V roce 1934 stála v nabídce cena 26 Kč za noc. Významným cílem výletníků se staly také prameny Vltavy, kde stávala turistická ubytovna s č.p. 41.

Po 2. světové válce se obec ocitla v zakázaném hraničním pásmu a železná opona ji nadobro odřízla od světa.

Opuštěné domy byly zbourány v roce 1956. Do dneška se zachoval z celkem 55 původních domů pouze hotel Peschl, s jehož stavbou se započalo těsně před 2. světovou válkou. Další dva stávající domky byly postaveny armádou v 50. letech.

Železná opona padla a byla odstraněna. Možná jsme si měli kousek ponechat jako připomínku na časy nedávno minulé.

  • Facebook
  • Poslat emailem
  • Vytisknout