Stamiliony let geologické historie jsou hlavním zdrojem pestrosti šumavské krajiny. Její povrch byl několikrát zdvižen horotvornými pochody, několikrát zarovnán a přitom rozlámán a rozrýván erozí. Po odstranění svrchních kilometrů zemské kůry zvětrávacími pochody a odnosem se na dnešní povrch dostaly horniny tvořící se dříve hluboko pod ním. Zejména zde nalezneme různé druhy rul a granitů, které zastupují dvě, na Šumavě zcela převládající skupiny hornin, totiž horniny přeměněné a hlubinné vyvřeliny.

Odolnější horniny, které dokázaly lépe vzdorovat zvětrávání a odnosu, vyčnívají dnes nad okolní povrch jako bizarní skalní útvary nebo mohutné terénní vyvýšeniny, obohacují tvářnost šumavské krajiny.

V nejmladších geologických obdobích pak celá řada horských ledovců vysílala své splazy do údolí. Zanechala za sebou příkré skalní stěny ledovcových karů a množství přesunutého materiálu, který v podobě morénových valů dosud zadržuje jezerní vody. Působení ledovce modelovalo také horu Plechý, nejvyšší vrchol na české straně Šumavy. I za tvar mohutného (svorového) jehlanu Velkého Javoru v sousedním Bavorsku, nedaleko našich hranic, je odpovědný ledovec.

Rulový Boubín se svým slavným pralesem má na svazích kamenné moře z rozlámaných horninových bloků, oddělených při střídavém zamrzání a odtávání.

Do horninového masivu Šumavy se zařezávaly a dosud zařezávají vodní toky jako Vydra a Křemelná a hloubí zde svá hluboká, kaňonovitá údolí. Na plochém a mírně zvlněném povrchu Plání, tam, kde se hromadí voda, jsou rozlehlá rašeliniště, na nichž najdeme i rostlinné druhy přežívající z dob ledových.

Pro vnímavého pozorovatele či návštěvníka Šumavy se neživá příroda může stát nejen zajímavou učebnicí, poskytující přehled o svém vlastním dlouhém a pestrém vývoji, probíhajícím i v naší současnosti. V mnoha případech je totiž klíčem k pochopení zákonitostí a procesů, určujících dění v té části přírody, jejímž principem je organický život.