Dnešní tvář tohoto území, které leží v nadmořské výšce mezi 1000-1200 m, není zdaleka stejná od nepaměti. Původně bylo území pokryto smíšenými porosty pralesovitého rázu se stromy různého stáří. Druhovou skladbu lesů tvořily především buk, jedle, smrk a javor klen.

Příchod člověka a jeho postupné zabydlování se zde, přineslo do území spoustu změn. S rozvojem sklářství, dřevařství i pastevního hospodářství se začala zmenšovat plocha pralesa a zároveň se zjednodušovala druhová skladba lesa. Zejména díky preferenci tvrdého dřeva ve sklářství došlo k významnému úbytku bučin. (Dnes se mnozí návštěvníci Bučiny - německy Buchwald, bukový lesík - podivují tomuto názvu, zvláště když je na místě bývalé nejvýše položené obce obklopují samé smrčiny. Ale právě její jméno je důkazem toho, že charakter lesů i v této nadmořské výšce býval jiný).

Devastaci lesních porostů nezpůsobila jen těžba, ale podpořilo ji i nešetrné odvodňování lesních ploch a v neposlední řadě i lesní pastva. Pasoucí se dobytek poškozoval mladý podrost především listnatých stromů, vyšlapával další a další stezky, které pak byly následně příčinou vodní eroze. Samotní pasáci také osekávali mlází, aby se pastviny příliš nezalesňovaly.

Stáda skotu byla ve starších dobách občas ohrožována medvědy a vlky. I když na konto těchto šelem byly dosti často připisovány ztráty na kterých se nepodílely, přece jen občas docházelo především ze strany vlků ke skutečným útokům na dobytek. To byl také jeden z důvodů, proč byly nakonec velké šelmy (medvěd, vlk a rys) na Šumavě zcela vyhubeny. Vyhlazení velkých šelem mělo ale podobně jako většina neuvážených zásahů do přírody svůj negativní dopad. Dávno předtím, než byl zastřelen poslední vlk, došlo k přemnožení jelení zvěře a tím pádem i k dalším obrovským škodám na lesních porostech. Poslední velkou ranou pro původní pralesovité porosty byly ničivé vichřice a následná kůrovcová kalamita v 60. a 70. letech 19. století.